4 Afs 296/2024 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 296/2024- 43 - text  4 Afs 296/2024-46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: UNIMEXINVEST, s.r.o., IČO: 258 72 117, se sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, zast. doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, se sídlem Optátova 46, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 3. 2023, č. j. 9352/23/510041456711929, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2024, č. j. 22 Af 12/202352, takto I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj (dále též „správce daně“) ze dne 14. 10. 2022, č. j. 3919009/22/320280543806172, jímž podle § 106 odst. 1 písm. d) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, zastavil řízení o návrhu žalobce na zastavení daňové exekuce zahájené exekučním příkazem na prodej nemovitých věcí ze dne 3. 7. 2017, č. j. 2594395/17/320300540805180, která byla zcela zastavena rozhodnutím o zastavení daňové exekuce ze dne 25. 9. 2018, č. j. 3338912/18/320300540805180. [2] Žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Konstatoval, že žalobce svůj názor o nesprávnosti závěrů správních orgánů obou stupňů, že se nelze v dané věci domáhat zastavení daňové exekuce, která již byla dříve pravomocně zastavena, nepodpořil žádnou právní konstrukcí. Se závěry správních orgánů se krajský soud ztotožnil a shledal je zákonnými a vycházejícími z právní úpravy, jakož i ze základních procesních principů. Cíl žalobce, jímž je vyslovení závěru o nicotnosti podkladových rozhodnutí představujících exekuční tituly a o nezákonnosti daňové exekuce, nelze dosáhnout, jestliže daňová exekuce v posuzované věci byla pravomocně zastavena již v roce 2018. Neexistuje tedy žádný procesní rámec pro vypořádání žalobcových skutkových a právních tvrzení. [3] Ke stěžovatelem namítané nicotnosti podkladových rozhodnutí daňové exekuce městský soud uvedl, že překračuje předmět řízení, jelikož o návrhu na vyslovení nicotnosti rozhodnutím žalovaného, ani jemu předcházejícím rozhodnutím správce daně, rozhodováno nebylo. Žalobcem namítané skutečnosti vztahující se k původnímu daňovému řízení, z něhož vzešla podkladová rozhodnutí pro exekuční řízení, opět překračují předmět soudního přezkumu v posuzované věci, a krajský soud se proto tímto žalobním tvrzením nezabýval. [4] K poslednímu žalobnímu bodu, v němž žalobce namítl, že žalovaný měl posoudit jeho právní a skutková tvrzení týkající se otázky doručování exekučních příkazů žalobci, statutárního zastoupení, resp. nezastoupení žalobce v rozhodném období, včetně judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k důsledkům neexistence statutárního zastoupení žalobce, jako předběžnou otázku a učinit závěr o nezákonnosti podkladových rozhodnutí pro daňovou exekuci, krajský soud uvedl, že žalobcova skutková a právní tvrzení nemohla být posouzena ani jako předběžná otázka, neboť předběžná otázka může být posouzena toliko v rámci probíhajícího řízení. Takové řízení však v posuzované věci neběželo a ani běžet nemohlo. Také poslední žalobní bod proto překračuje rámec předmětu řízení, neboť se jedná o tvrzení, jimiž se správní orgány nemohly zabývat na základě návrhu na zastavení exekučního řízení, které již neběželo. [5] Ohledně argumentace žalobce v podaných replikách se krajský soud plně ztotožnil s názorem žalovaného o nepřiléhavosti žalobcem citovaného rozsudku NSS sp. zn. 8 Afs 250/2018, jelikož v odkazované věci se jednalo o zcela odlišnou procesní situaci, kdy návrh na zastavení daňové exekuce byl věcně projednán. Rozhodnutí daňových orgánů nelze považovat za formalistická ani paušální, ale naopak za zákonná, odpovídající plně úpravě obsažené v daňovému řádu. Žalobcovo srovnávání nyní přezkoumávaného řízení se soudním řízením o výkonu rozhodnutí v soukromoprávní věci naráží na nepřekročitelnou bariéru již dříve ukončeného řízení o daňové exekuci. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [6] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost. Připustil, že jeho návrh směřoval mimo jiné k zastavení daňové exekuce, která však byla zastavena, a není tak proti stěžovateli vedena. Původní podání stěžovatele však obsahuje řadu skutkových a právních závěrů, kterými se správní orgány nezabývaly, nebo se jimi zabývaly velice okrajově a nevyvodily z nich náležité skutkové a právní závěry. Z obsahu všech podání stěžovatele vyplývají skutečnosti svědčící o tom, že daňová exekuce byla vedena od počátku nezákonně na základě rozhodnutí, která neměla být nikdy vydána, resp. došloli k jejich vydání, pak se jednalo o rozhodnutí nicotná. Závěr žalovaného, že jeli daňová exekuce zastavena, nelze se v rámci řízení domáhat jiného či dalšího rozhodnutí, které by tento závěr změnilo, je nesprávný. Stěžovatel poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, č. j. 27 Cdo 791/2019435, a ze dne 12. 4. 2018, č. j. 21 Cdo 2646/2016367, a uvedl, že v období od 25. 4. 2008 do 4. 6. 2018 neměl žádného jednatele, v důsledku čehož bylo daňové řízení v letech 2008 až 2010 stiženo závažnou vadou, která spočívala v absenci procesní způsobilosti na straně stěžovatele. To způsobuje nicotnost všech platebních výměrů vydaných v daňovém řízení. Žalovaný měl reagovat na zjištění, že podkladová rozhodnutí pro daňovou exekuci byla nezákonná a měl učinit takové rozhodnutí, v němž by se nezákonnost uvedených rozhodnutí projevila. Stěžovatel dále poukázal na rozsudek NSS č. j. 8 Afs 250/201854, který se zabývá tzv. „jinými důvody“ pro zastavení exekuce. [7] V souvislosti se závěrem krajského soudu, že na důvody uváděné stěžovatelem nelze vztáhnout § 181 odst. 2 písm. i) daňového řádu, stěžovatel uvedl, že nelze pominout judikaturu Ústavního soudu, vztahující se k důvodu zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Ústavní soud dovodil, že z obecně přijímané zásady, že námitky vůči vadám nalézacího řízení nelze přenášet do řízení exekučního, existují výjimky. Stěžovatel poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3216/14 a II. ÚS 3194/18 a konstatoval, že s ohledem na judikaturu Ústavního soudu nelze bezvýjimečně trvat na závěru o oddělenosti nalézacího řízení a řízení exekučního. I v exekučním řízení lze úspěšně zpochybnit vykonatelný titul. Důvody, proč žalovaný nevyhověl návrhu na zastavení exekuce, není v souladu s výše uvedenou judikaturou. Stěžovatel upozornil, že žalovaný argument o oddělenosti exekučního a vyměřovacího řízení opřel o rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 28/2009124, avšak jím citovaná pasáž představuje naraci, v níž soud shrnuje vyjádření žalovaného ke kasačním stížnostem. Žalovaným uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se vztahují výhradně k přezkumu exekučních příkazů, nikoli rozhodnutí o návrhu na zastavení daňové exekuce. Odkaz žalovaného na judikaturu Nejvyššího správního soudu je tedy nepatřičný a jím zaujaté názory nepotvrzuje. [8] Žalovaný se materiálně nezabýval stěžovatelem namítanými důvody. Právní závěry žalovaného a krajského soudu odporují výkladu tzv. „jiného důvodu“ pro zastavení exekuce, který zastává Ústavní a Nejvyšší soud a který se s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/15 užije i na daňovou exekuci. Výklad § 181 odst. 2 písm. i) daňového řádu učiněný žalovaným i krajským soudem tedy není zákonný. Zásada oddělenosti vyměřovacího a exekučního řízení není neprolomitelná, v tomto rozsahu je úvaha krajského soudu i žalovaného nesprávná. Okolnosti uváděné stěžovatelem mohou představovat důvody pro zastavení daňové exekuce a exekuční tituly i uložené povinnosti z nich plynoucí by měly být k námitce stěžovatele přezkoumány. [9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel navrhl zastavení exekučního řízení, které již bylo před podáním návrhu pravomocně zastaveno. Byl tak naplněn důvod pro zastavení řízení podle § 106 odst. 1 písm. d) daňového řádu. Podaný návrh nebylo možné meritorně projednat. Zákonnost exekučního příkazu navíc již byla posouzena rozsudkem NSS ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 7 Afs 394/2020, který se zabýval i účinností doručení exekučních titulů stěžovateli a dospěl k závěru, že byly stěžovateli účinně doručeny a nebyla shledána ani jejich nicotnost. [10] Argumentací stěžovatele, že správní orgány měly reagovat na zjištění o nezákonnosti podkladových rozhodnutí, je nesprávná. Takovou námitku totiž lze posoudit pouze v případě probíhajícího řízení, pokud již řízení (exekuce) neběží (v dané věci byla zastavena již v roce 2018), nelze se takovou ná