4 As 140/2025 — Nejvyšší správní soud

4 As 140/2025- 21 - text 4 As 140/2025-24 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: AUTODOPRAVA CHALUPECKÝ s.r.o., IČO: 271 13 752, se sídlem K Lomu 76, Beroun, zast. JUDr. Václavem Polomisem, advokátem, se sídlem Randova 206, Klatovy, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 1. 2024, č. j. KUZL 2642/2024, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2025, č. j. 31 A 5/2024-41, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Uherský Brod ze dne 11. 7. 2023, č. j. MUUB/64458/2023, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků podle § 42b odst. 1 písm. u) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích [krajský soud nesprávně uvádí již neúčinné znění § 42b odst. 1 písm. s), který upravoval týž přestupek ve znění zákona o pozemních komunikacích účinném do 31. 12. 2020]. Těch se měl dopustit tím, že dne 25. 4. 2023 v 11.40 hod., na silnici I/50 v katastrálním území Starý Hrozenkov, na 101,45 km při vstupu do ČR provozoval při přepravě dolomitu jízdní soupravu složenou ze silničního vozidla tov. zn. DAF, RZ 8P4 3726 a přípojného vozidla RZ 4SL 2177, která při nízkorychlostním kontrolním vážení překročila největší povolenou hmotnost silničního vozidla RZ 8P4 3726 nejméně o 2,02 tun (11,21 %) a největší povolenou hmotnost jednotlivé hnací nápravy u osy č. 2 jízdní soupravy nejméně o 0,59 tun (5,16 %). Dále dne 3. 5. 2023 v 12.50 hod., na silnici I/50 v katastrálním území Starý Hrozenkov, na 101,45 km při vstupu do ČR provozoval při přepravě dolomitu jízdní soupravu složenou ze silničního vozidla tov. zn. DAF, RZ 8P4 3726 a přípojného vozidla RZ 4SL 2177, která při nízkorychlostním kontrolním vážení překročila největší povolenou hmotnost silničního vozidla RZ 8P4 3726 nejméně o 1,42 tun (7,91 %). Tím žalobce porušil § 5 odst. 1 písm. b) a § 5 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 209/2018 Sb., o hmotnostech, rozměrech a spojitelnosti vozidel. Za tyto přestupky byla žalobci uložena pokuta ve výši 27.000 Kč a povinnost nahradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. [2] Žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobu, kterou Krajský soud v Brně nadepsaným rozsudkem zamítl. Žalobci vytkl, že v žalobě nevymezil žádnou konkrétní argumentaci, pouze zopakoval odvolací námitky, s nimiž se již přezkoumatelně vypořádal žalovaný. Žalovaný v napadeném rozhodnutí poukázal na irelevanci argumentace ohledně aplikace § 6 a § 5 odst. 2 písm. k) vyhlášky č. 209/2018 Sb., neboť v posuzované věci došlo k porušení § 5 odst. 1 písm. b) a § 5 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 209/2018 Sb. K § 6 vyhlášky č. 209/2018 Sb. dodal, že se jedná o ustanovení týkající se největších technických přípustných hmotností vozidel. Výklad zastávaný žalobcem, že k naplnění skutkové podstaty přestupku musí být splněny všechny podmínky uvedené v § 6 odst. 1 vyhlášky č. 209/2018 Sb., považoval za nesmyslný. Krajský soud se s touto argumentací ztotožnil a považoval ji za dostatečnou. K možnosti zproštění odpovědnosti v případě překročení povolených hmotností při převozu sypkého materiálu, žalovaný uvedl, že zproštění odpovědnosti dopadá pouze na řidiče vozidla. Odpovědnost provozovatele vozidla zůstane zachována v plném rozsahu, neboť provozovatel vozidla má možnost ovlivnit, jaký náklad bude naložen, o jaké hmotnosti a jakým způsobem. I s touto argumentací se krajský soud zcela ztotožnil. Vzhledem k tomu, že žalobce setrval na dříve uplatněných námitkách a na odůvodnění napadeného rozhodnutí věcně nereagoval, krajský soud již nehledal způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, k nimž již správně dospěl žalovaný a v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [3] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost. Namítl, že krajský soud pochybil, když se zcela ztotožnil se závěrem žalovaného o irelevanci § 6 vyhlášky č. 209/2018 Sb. Uvedl, že toto ustanovení nebylo aplikováno, čímž však ignoroval jeho systematické postavení v právním řádu. Z § 6 vyhlášky č. 209/2018 Sb. vyplývá, že bezpečnost provozu ohrožuje provozovatel vozidla pouze v případě, že dojde ke kumulativnímu naplnění všech zde uvedených bodů a), b), c). Krajský soud také pochybil, když sám neprovedl výklad § 6 vyhlášky č. 209/2018 Sb. a spokojil se s výkladem zastávaným žalovaným, aniž by se zabýval účelem a smyslem regulace hmotnostních limitů vozidel. Výklad provedený stěžovatelem přitom nebrání postihování jednotlivého vozidla za překročení technicky přípustné hmotnosti, neboť jednotlivé vozidlo bez přívěsu se posuzuje podle jiných ustanovení vyhlášky č. 209/2018 Sb. [4] Krajský soud nesprávně posoudil možný liberační důvod dle § 21 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o přestupcích“). Stěžovatel prokázal, že po naložení bylo vozidlo řádně zváženo, náklad byl rovnoměrně rozmístěn, jednotlivé nápravy nebyly přetíženy a technické úpravy návěsu by byly v rozporu s právními předpisy. Krajský soud však nepřihlédl k fyzikální povaze přepravovaného sypkého materiálu (sklodolomit) a ignoroval objektivní nemožnost provozovatele ovlivnit redistribuci nákladu během jízdy působením fyzikálních sil. Bez náležité analýzy přijal argumentaci žalovaného o možnosti technických úprav návěsu, aniž by zohlednil praktickou realizovatelnost a soulad s technickými předpisy. Výklad přijatý krajským soudem by vedl k faktickému znemožnění výkonu zákonné podnikatelské činnosti v oblasti nákladní dopravy sypkých materiálů. Žalovaný nerespektoval změnu právní úpravy, která s účinností od 1. 10. 2018 výslovně zmírnila postihování při přepravě sypkých materiálů pro řidiče. Žalovaný taktéž při svém rozhodování nerespektoval ratio legis ustanovení o liberaci a formalisticky odmítl zvážit konkrétní okolnosti případu. Argumentace žalovaného o možnosti „palubních vah“ je spekulativní a neodpovídá současnému technickému standardu. Krajský soud se však s touto argumentací ztotožnil, aniž by provedl vlastní právní rozbor. [5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se stěžovatelem uplatněnými námitkami již dostatečně a podrobně zabýval v napadeném rozhodnutí. Rovněž se s nimi dostatečně vypořádal krajský soud v napadeném rozsudku. Přisvědčil, že dodržování zákonných hmotnostních limitů vozidel a jízdních souprav může být pro provozovatele jistou zátěží. Nesouhlasí však s tím, že tato právní úprava fakticky znemožňuje zákonnou podnikatelskou činnost v oblasti nákladní dopravy sypkých materiálů. Na vážním zařízení na hraničním přechodu Starý Hrozenkov jsou ročně kontrolovány tisíce nákladních vozidel, přičemž přetížení je zjištěno jen u cca 2–3 % z nich. III. Posouzení kasační stížnosti [6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [7] Kasační stížnost není důvodná. [8] Stěžovatel předně namítá, že krajský soud věc nesprávně posoudil, když aproboval závěry žalovaného týkající se aplikace § 6 vyhlášky č. 209/2018 Sb., převozu sypkého materiálu a související možnosti liberace. Krajský soud v prvé řadě stěžovateli v bodech 17 až 19, jakož i v bodech 22 a 23 napadeného rozsudku oprávněně vytknul, že v žalobě pouze zopakoval argumentaci uplatněnou již v odvolání, aniž by jakkoliv polemizoval s odpověďmi, které mu na tyto námitky poskytl žalovaný. Vzhledem k tomu, že tímto postupem stěžovatel pominul věcné posouzení odvolacích námitek ze strany žalovaného, odkázal krajský soud na relevantní argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí. Takový postup je v souladu s ustálenou judikaturou zdejšího soudu, neboť smyslem soudního přezkumu není opakovat již jednou vyřčené, jestliže se žalobní bod neliší od odvolací námitky, správní orgán se s odvolací námitkou řádně vypořádal a správní soud se s posouzením odvolací námitky ztotožní (viz rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005130, č. 1350/2007 Sb. NSS). Krajský soud proto nepochybil, když se v bodech 20 a 21 svého rozsudku na základě vlastního přezkoumání obsahu spisového materiálu ztotožnil se závěry žalovaného, shr