4 As 246/2024 — Nejvyšší správní soud

4 As 246/2024- 43 - text 4 As 246/2024-49 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Mgr. Petr Polanský, soudní exekutor, IČO: 408 46 415, se sídlem Voroněžská 144/20, Liberec, zast. Mgr. Janem Válkem, advokátem, se sídlem Vítkova 247/7, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2023, č. j. MPS-255/2023-ODKA-SEU/8, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, č. j. 8 A 145/2023-59, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, č. j. 8 A 145/2023-59, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Předcházející řízení [1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím žalobci podle § 7a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, vytknul nedostatky v exekuční činnosti spočívající v tom, že usneseními ze dne 29. 3. 2022, č. j. 131 EX 446/12 – 159, č. j. 131 EX 3814/12 – 133 a 131 EX 7398/12 – 116, rozhodl o zastavení exekucí k vymožení příslušenství pohledávky ve výši přes 1.500 Kč postupem dle čl. IV bodu 18 až 24 přechodných ustanovení zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ačkoliv pro tento postup nebyly splněny zákonem předvídané předpoklady, jelikož se nejednalo o bagatelní pohledávky ve výši do 1.500 Kč. Tím, že žalobce exekučnímu soudu odmítá vrátit neoprávněně vyplacenou paušální náhradu nákladů podle čl. IV bodu 22. přechodných ustanovení zákona č. 286/2021 Sb., ve výši 3 x 1.270,50 Kč vč. DPH žalobce podle žalovaného porušil povinnosti stanovené v § 2 odst. 2 exekučního řádu, čl. 5 odst. 1 Pravidel profesionální etiky a pravidla soutěže soudních exekutorů a současně je postup žalobce v rozporu se Stanoviskem Ministerstva spravedlnosti k neoprávněně požadované či neoprávněně vyplacené náhradě nákladů soudního exekutora při zastavování bagatelních exekucí dle zákona č. 286/2021 Sb. [2] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalovaného žalobu, na základě níž Městský soud v Praze nadepsaným rozsudkem rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že se nezabýval žalobními námitkami, v nichž žalobce rozebíral smysl a účel článku IV bodu 18 až 24 přechodných ustanovení zákona č. 286/2021 Sb., a věnoval se jejich výkladu ani stěžovatelem namítaným nedostatečným zdůvodněním jeho rozhodnutí, protože soud v řízení o žalobě podle § 65 a násl. s. ř. s. nemůže podávat rozbor a výklad těchto ustanovení, neboť není v postavení exekučního soudu. Navázal, že nemohl provést přezkum žalobcova postupu v exekučních řízeních a rozhodovat o tom, zda žalobce postupoval v souladu se zákonem nebo nikoliv, neboť takovou pravomoc soud při rozhodování o žalobě podle § 65 a násl. s. ř. s. nemá. [3] Byť má žalovaný podle § 7 odst. 2 exekučního řádu pravomoc prověřovat zákonnost postupu soudního exekutora, neznamená to, že je oprávněn autoritativně konstatovat případnou nesprávnost, resp. nezákonnost jeho rozhodnutí. To je přípustné jen formou soudního přezkumu. Na rozhodnutí vydaná soudním exekutorem v rámci jeho působnosti a v mezích jeho pravomoci je nutno nahlížet jako na rozhodnutí orgánu veřejné moci, a je nutno považovat je za správná a zákonná, dokud není předepsaným autoritativním způsobem stanoveno jinak. Pokud tedy žalobce jako soudní exekutor rozhodl o zastavení exekucí ve výše uvedených věcech, pak je třeba mít za to, že nabyla-li jeho usnesení o zastavení řízení právní moci, jsou věcně správná, zákonná a závazná pro všechny, jimž jsou adresována. Má-li být autoritativně vyjádřeno, že konkrétní rozhodnutí soudního exekutora je věcně nesprávné či nezákonné, musí o tom být rozhodnuto v předepsaném řízení. O výkladu a aplikaci přechodných ustanovení zákona č. 286/2021 Sb. tak rozhoduje každý soudní exekutor sám a jediným způsobem, jak jeho interpretaci korigovat, je právě přezkumná pravomoc instančně nadřízeného soudu. [4] Napadené rozhodnutí o uložení výtky porušuje princip legality, protože žalovaný neuvedl, že by výše uvedená žalobcova usnesení byla legálním způsobem zrušena či změněna z důvodu rozporu se zákonem nebo případně prohlášena za nicotná. Výtka žalovaného tedy představuje zásah do rozhodovací sféry žalobce jako soudního exekutora v tom smyslu, že bez opory v zákoně zpochybňuje, resp. za nezákonná označuje jím vydaná rozhodnutí, aniž by prošla soudním přezkumem. [5] Důvodnou městský soud shledal rovněž námitku, že žalovaný své rozhodnutí o uložení výtky založil jednostranně na závěrech, ke kterým dospěl Městský soud v Praze v usnesení ze dne 31. 5. 2023, č. j. 35 Co 94/2023-156. Sám žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl citát z tohoto usnesení, kde městský soud přiznává nejednotnost v rozhodování exekučních soudů, z čehož je zřejmé, že v soudní praxi existovala v předmětné době nejednotnost, kdy některé exekuční soudy měly za to, že soudnímu exekutorovi v případě zastavení vymáhání jen příslušenství překračující částku 1.500 Kč náhrada nákladů exekučního řízení náleží, zatímco jiné soudy za stejných okolností tuto náhradu exekutorovi odmítaly. [6] Za stavu, kdy sám žalovaný jednak věděl, že exekuční soudy v předmětných věcech rozhodují různě, nebyl oprávněn svévolně si „vybrat“, který z judikaturních směrů bude akceptovat a který naopak odmítne a s odkazem na toto své stanovisko v podstatě soudní exekutory nutit respektovat jeho volbu, pokud nechtějí být za svůj právní názor postihováni, byť jen formou výtky. Existence stanoviska ministerstva k bagatelním exekucím na výše uvedeném nic nemění. Tento dokument mohl být pravděpodobně jistým vodítkem pro soudní exekutory v tom smyslu, že jim sděloval, jak žalovaný na věci nahlíží, ale zcela jistě je nezavazoval. [7] Městský soud uzavřel, že z předmětných usnesení žalobcův nárok na náhradu nákladů vyplývá, a nebyla-li tato usnesení zákonem stanoveným způsobem zrušena či změněna, nelze žalobci vytýkat, že jedná v souladu s nimi. Žalovaný pak není podle zákona nadán pravomocí přezkoumávat rozhodnutí vydaná žalobcem jakožto orgánem veřejné moci v exekučním řízení, resp. samostatně usuzovat na to, zda určité rozhodnutí exekutora je nebo není zákonné. Pokud si žalovaný takovou pravomoc přisvojuje, jedná v rozporu se zákonem. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce [8] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost. Namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající v nedostatku důvodů, jelikož městský soud rezignoval na zkoumání zákonnosti exekuční činnosti a vůbec se nezabýval žalobními námitkami, které se týkaly merita věci. Nezkoumal, zda žalobce rozhodl svými usneseními o zastavení exekucí věcně správně a v souladu se zákonem. Napadený rozsudek je podle stěžovatele i vnitřně rozporný, když městský soud uvedl, že neposuzoval správnost postupu žalobce při zastavování exekucí podle přechodných ustanovení zákona č. 286/2021 Sb., ale zároveň se vyjádřil k nejednotnosti exekučních soudů v rozhodování o náhradách nákladů exekučního řízení při zastavování bagatelních exekucí, čímž implicitně aproboval tvrzení žalobce, že jeho názor není excesivní. Městský soud se však těmito žalobními námitkami zabývat měl, neboť výtku za nezákonné rozhodnutí žalobce obecně uložit lze a městskému soudu náleží její soudní přezkum. [9] Závěr soudu, že stěžovatel není oprávněn konstatovat nesprávnost, resp. nezákonnost rozhodnutí soudního exekutora, je v rozporu se zákonem i relevantní judikaturou. Stěžovatel upozornil na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2023, č.j. 2 As368/2020–49, kterým zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2020, č.j. 10 A 191/2019–76, jímž byla zrušena výtka udělená soudkyni ze strany ministryně spravedlnosti za pochybení spadají do samostatné rozhodovací činnosti soudce v trestním řízení. Pravidla, která Nejvyšší správní soud vyslovil k rozhodovací činnosti soudců v nalézacím řízení, je v souladu se zásadou a maiori ad minus nezbytné aplikovat i na rozhodovací činnost soudního exekutora. [10] Stěžovatel se neztotožnil se závěrem Městského soudu v Praze, že udělení výtky představovalo nepřípustný zásah do nezávislého výkonu rozhodovací činnosti soudního exekutora. Udělením výtky žalobci stěžovatel nepřekročil zákonné limity a garance omezující ingerenci moci výkonné do sféry výkonu soudní moci. Ochrana nezávislosti rozhodování je dostatečně zajištěna možností soudního přezkumu výtky správními soudy. Oproti městskému soudu se stěžovatel domnívá, že otázka, zda výtkou případně došlo k nepřípustnému zásahu ve vztahu k ochr