4 As 57/2024 — Nejvyšší správní soud

4 As 57/2024- 57 - text  4 As 57/2024-64 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: MINIHOTOVOST, SE, IČO 043 55 211, se sídlem nám. T. G. Masaryka 2392/17, Břeclav, zast. Mgr. Tomášem Sedláčkem, advokátem, se sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem Na Příkopě 864/28, Praha 1, proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 8. 2023, č. j. 2023/105317/CNB/110, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, č. j. 11 A 117/2023119, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Bankovní rada žalované v záhlaví označeným rozhodnutím zamítla rozklad žalobce a potvrdila rozhodnutí žalované ze dne 18. 4. 2023, č. j. 2023/44876/570 (dále též rozhodnutí správního orgánu prvního stupně). Tím žalovaná rozhodla o odnětí oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 146 odst. 1 písm. e) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a uložení pokuty ve výši 5.000.000 Kč. Zároveň uznala žalobce vinným ze spáchání následujících přestupků: - podle § 157 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru, kterého se žalobce dopustil tím, že jako žadatel v rámci žádosti o udělení oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru neuvedl v plánu obchodní činnosti předloženém dne 21. 3. 2018, že jeho skutečným záměrem je poskytovat spotřebitelské úvěry zejména v měně EUR na Slovensko; údaje v žádosti tak byly neúplné, nepravdivé a zavádějící, neboť neobsahovaly zásadní informace o tom, jak chce žadatel dosáhnout plánovaný rozsah a objem poskytovaných spotřebitelských úvěrů, ani úplnou charakteristiku cílové skupiny klientů; - podle § 148 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, kterého se žalobce dopustil tím, že v rozporu s § 15 odst. 1 a 2 písm. a) a c) téhož zákona nesplnil požadavek na zavedení a udržování pravidel a postupů vhodných z hlediska řádného poskytování spotřebitelského úvěru, zejména administrativních postupů a pravidel a postupů pro posuzování úvěruschopnosti spotřebitele; - podle § 154 odst. 1 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru, kterého se žalobce dopustil tím, že v rozporu s § 86 odst. 1 téhož zákona v několika případech v období od 2. 12. 2019 do 21. 5. 2020 poskytl spotřebitelské úvěry v českých korunách a v několika případech v období od 2. 7. 2020 do 24. 9. 2020 poskytl spotřebitelské úvěry v EUR bez toho, aby předtím posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. [2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou městský soud nadepsaným rozsudkem zamítl. Ve vztahu k odnětí oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru připomněl, že důvod odnětí spočíval v tom, že oprávnění bylo uděleno na základě nepravdivých nebo zavádějících údajů sdělených správním orgánům žalobcem. Žalobce poskytoval spotřebitelské úvěry již před udělením oprávnění, čímž navázal na předchozí činnost slovenské společnosti MINIHOTOVOSŤ, a. s., jejíž nástupnickou společností se stal na základě přeshraniční fúze. Ačkoliv v obchodním plánu předloženém žalované v rámci licenčního řízení žalobce deklaroval, že činnost na Slovensku bude ukončena a spotřebitelské úvěry budou poskytovány výhradně online prostřednictvím českých webových stránek www.minihotovost.cz, poskytoval spotřebitelské úvěry i nadále převážně na území Slovenska. Obchodní plán tak v rozporu s § 3 písm. h) vyhlášky č. 381/2016 Sb. ve spojení s § 2 písm. c) téže vyhlášky neobsahoval reálné ekonomické propočty a charakteristiku cílové skupiny klientů. Žalobce žalovanou uvedl v omyl, neboť v obchodním plánu neuvedl skutečný záměr, a to poskytovat spotřebitelské úvěry i na území Slovenska. Oprávnění k poskytování spotřebitelských úvěrů je přitom zcela jednoznačně určeno pouze pro Českou republiku, žádný subjekt na jeho základě nemá právo nabízet své služby na území jiného státu, zejména pak tím úmyslně obcházet přísnější slovenskou regulaci. Odnětí oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru proto nelze považovat za nepřiměřené. [3] K přestupku, který se týkal nedodržování pravidel a postupů pro posouzení úvěruschopnosti, městský soud uvedl, že žalobce byl povinen posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr bez ohledu na výši požadovaného úvěru. Žalobce se zároveň při posouzení úvěruschopnosti spotřebitelů nemohl spoléhat pouze na úvěrovou historii žadatelů o úvěr a jejich ničím nedoložená tvrzení o příjmech a výdajích, ale měl tyto informace s odbornou péčí ověřit. [4] Žalobci byla uložena sankce v přiměřené výši. Žalovaná při ukládání pokuty zohlednila a řádně odůvodnila všechny podstatné aspekty, na jejichž základě žalobci uložila pokutu, a odůvodnila, jakými úvahami se při ukládání pokuty řídila. Žalovaná zohlednila přitěžující i polehčující okolnosti, hodnotila též společenskou nebezpečnost a význam chráněného zájmu. Zdůraznila, že ukládaná pokuta plní funkci individuální i generální prevence. Přihlédla též k nápravným opatřením provedeným žalobcem, která však nemohla mít na právní kvalifikaci jednání žalobce a uloženou sankci větší vliv. Žalovaná se v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně podrobně a vyčerpávajícím způsobem vyjádřila k rozhodujícím namítaným skutečnostem a městský soud její úvahy neshledal v rozporu se zásadami správního uvážení. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované [5] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost. Namítl, že městský soud v rozporu se zákonem dospěl k závěru, že nenaplnění obchodního plánu představovalo zamlčení určitých informací, a tedy naplnění podmínek pro odnětí povolení. Nesouhlasil se závěrem městského soudu, že žalovaná nemohla v řízení o vydání oprávnění k činnosti dojít k závěru, že cílovou skupinou mohli být i spotřebitelé s bydlištěm na Slovensku. Stěžovatel v obchodním plánu vymezil cílovou skupinu zcela určitě, přičemž cílová skupina zahrnovala i občany Slovenské republiky. Pokud by stěžovatel chtěl omezit poskytování úvěrů národnostně, výslovně by tak v obchodním plánu učinil. Co se týče posuzování kvality obchodního plánu, je při něm relevantní pouze to, zda je založen na reálných ekonomických propočtech. V rámci hodnocení obchodního plánu se tak měla žalovaná omezit pouze na to, zda je řádně odůvodněn. S ohledem na povahu obchodního plánu není možné, aby realisticky předvídal budoucí vývoj činnosti stěžovatele a nemohl se od něj odchýlit. Žalovaná své rozhodnutí o odnětí povolení založila primárně na nesprávném posouzení povahy obchodního plánu. [6] Pochybení stěžovatele nemohlo naplnit znaky skutkové podstaty pro odnětí povolení, neboť jeho záměr uvedený v obchodním plánu odpovídal skutečnosti, a nemohl tak být považován za nepravdivý či zavádějící údaj. Městský soud skutkovou podstatu pro odnětí povolení dle § 146 odst. 1 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru vyložil nesprávně. Městský soud stěžovateli rovněž neoprávněně vytknul, že v řízení úmyslně neuvedl, že se stal nástupnickou společností slovenské společnosti MINIHOTOVOSŤ, a.s. Uvedená skutečnost je zjevná nejen z obchodního rejstříku, ale stěžovatel ji též deklaroval v obchodním plánu. Stěžovatel netvrdil, že činnost na Slovensku bude ukončena. Komentář k ukončení poskytování spotřebitelských úvěrů na území Slovenska uvedený v obchodním plánu se vztahoval k mateřské společnosti POHOTOVOSŤ, nikoliv ke stěžovateli. Skutečnost, že se na stěžovatele i nadále obraceli bývalí klienti společnosti MINIHOTOVOSŤ, a.s., nelze přičítat stěžovateli k tíži, neboť jeho cílem v obchodním plánu bylo etablovat se na českém trhu a oslovit české klienty. Relevantním důvodem pro odebrání licence stěžovateli není ani používání slovenské domény. [7] Městský soud dospěl k nesprávnému závěru o nedostatečnosti posouzení úvěruschopnosti žadatelů o poskytnutí úvěru. Uvedl, že na posouzení úvěruschopnosti nemá vliv, v jaké výši je úvěr poskytován, a že nelze spoléhat na úvěrovou historii žadatelů o úvěr. Z judikatury Soudního dvora Evropské unie však vyplývá, že výše poskytovaných úvěrů je jedním z kritérií pro řádné posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Výše úvěrů poskytovaných stěžovatelem je přitom tak nízká, že je dokáže splatit opravdu každý. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu je důležitým kritériem při posouzení úvěruschopnosti žadatele též historie splacení předchozích úvěrů. [8] Městský soud řádně nepřezkoumal a nesprávně potvrdil stěžovateli uložené sankce, přestože pro jejich uložení nebyly splněny zákonné podmínky. Stěžovatel v žalobě namítal, že žalovaná se nezabývala otázkou, zda by mírnější sankce nebo opatření nebyly způsobilé dosáhnout stejných cílů jako odnětí povolen