4 Azs 120/2025 – Nejvyšší správní soud

4 Azs 120/2025- 47 - text 4 Azs 120/2025-51 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: L. M., zast. ustanoveným opatrovníkem Mgr. Filipem Dusem, advokátem, se sídlem Varšavská 714/38, Praha 2, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, se sídlem Masarykova 925/27, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 4. 2025, č. j. KRPU8145224/ČJ2025040022DBZZC, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 5. 2025, č. j. 78 A 6/202528, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovenému opatrovníkovi žalobkyně, Mgr. Filipu Dusovi, advokátovi, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti ve výši 5.070 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: I. [1] Žalovaná shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalobkyni podle § 129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajistila za účelem jejího předání podle přímo použitelného právního předpisu Evropské unie, jímž je nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), přičemž podle § 129 odst. 7 zákona o pobytu cizinců stanovila dobu trvání jejího zajištění v délce 30 dnů od okamžiku omezení osobní svobody. II. [2] Žalobkyně se proti napadenému rozhodnutí bránila žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“). Ten žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. [3] Krajský soud neshledal důvodnou žádnou z žalobních námitek. Napadené rozhodnutí považoval za plně přezkoumatelné, protože žalovaná se v něm věnovala konkrétní situaci žalobkyně a relevantním zjištěním ve věci, vyložila naplnění zákonných důvodů pro zajištění, zabývala se stanovenou dobou jeho trvání a přiměřeností, zohlednila nemožnost využít mírnější opatření, a vyjádřila se k možnosti předání žalobkyně do Chorvatska jakožto do státu příslušného k posouzení její žádosti o mezinárodní ochranu, v němž podala žádost o udělení mezinárodní ochrany, aniž shledala překážky pro toto předání, a zohlednila i informace ohledně chorvatského azylového systému. Stejně tak krajský soud nedovodil, že by žalovaná vycházela z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a poukázal na obecnost tohoto žalobního tvrzení. Žalovaná si podle krajského soudu opatřila dostatek podkladů pro závěr, že žalobkyně vstoupila na území České republiky neoprávněně, a že jsou splněny podmínky pro její zajištění za účelem jejího předání do Chorvatska jako státu příslušného k posouzení její žádosti o udělení mezinárodní ochrany. [4] Žalobkyni nepřisvědčil také v tom, že by délka zajištění byla nepřiměřená, nebo že by ji žalovaná nedostatečně odůvodnila. Žalovaná rozhodla o zajištění žalobkyně na dobu 30 dnů od dne 28. 4. 2025, tedy v době, kdy ještě nebylo požádáno o její přijetí zpět do Chorvatska, a kdy nemohla předjímat, za jak dlouho či zda vůbec obdrží souhlas Chorvatska o přijetí žalobkyně zpět (k tomu došlo dne 8. 5. 2025). Krajský soud proto s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (například rozsudek ze dne 19. 2. 2015, č. j. 7 Azs 11/2015-32) připomněl, že podle čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III nesmí doba trvání zajištění v takových případech přesáhnout 1 měsíc, což v daném případě žalovaná respektovala a zohlednila při jejím stanovení i individuální situaci žalobkyně. V napadeném rozhodnutí zohlednila a srozumitelně a přesvědčivým způsobem vysvětlila, proč bylo nutné žalobkyni zajistit právě na dobu 30 dnů. Bylo tomu tak jednak s ohledem na zjištění učiněná k osobě žalobkyně, ke skutečnostem týkajícím se jejího neoprávněného vstupu a pobytu na území České republiky, k předpokládané délce průběhu dublinského řízení i složitosti přepravy do Chorvatska. Žádná pochybení žalované v tomto ohledu krajský soud nedovodil. [5] Krajský soud za důvodnou nepovažoval ani námitku, podle níž žalovaná nezohlednila mimořádnou povahu zajištění a pominula možnost přistoupit k mírnějším opatřením. Uvedl, že žalovaná odpovídajícím způsobem zvážila využití zvláštních opatření ve smyslu § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců, žádné z nich však nepřicházelo v případě žalobkyně v úvahu. Ta totiž nedisponovala platným pobytovým oprávněním na území Evropské unie, a proto se nemohla zákonným způsobem sama na území Chorvatska vrátit, v České republice nemá žádné vazby či možnost pobytu, neoznámila adresu místa pobytu za účelem provedení pobytové kontroly, nemá dostatek finančních prostředků pro složení finanční záruky a nerespektovala ani povinnost setrvat na území Chorvatska do skončení azylového řízení. Nadto cílovou zemí žalobkyně bylo Německo. Krajský soud proto závěr žalované, že by realizace zvláštních opatření s největší pravděpodobností vedla ke zmaření procesu předání žalobkyně do Chorvatska, považoval za dostatečně odůvodněný a zcela se s ním ztotožnil. K tomu dodal, že žalobkyně svým jednáním a nelegálním pohybem v schengenském prostoru vyvolala reálnou obavu, že se bez zajištění před svým předáním nebude na území České republiky zdržovat. Na uvedeném podle krajského soudu nic nemění ani teprve v žalobě uplatněné tvrzení, že má finanční prostředky na cestu zpět do Chorvatska, jelikož ze správního spisu vyplývá, že se jedná o studentku, která u sebe při zajištění neměla žádné finanční prostředky či platební karty. Krajský soud dále poukázal na obsah vyjádření jejího bratra, jehož se žalobkyně dovolávala a který s ní byl zajištěn. Ten při podání vysvětlení dne 27. 4. 2025 uvedl, že má finanční prostředky na cestu zpět do Chorvatska, ale ne na složení finanční záruky. [6] Krajský soud nepřisvědčil ani žalobní argumentaci týkající se systémových nedostatků azylového řízení v Chorvatsku. Poukázal na to, že žalobkyně netvrdí žádné konkrétní skutečnosti, které by zabraňovaly jejímu předání do Chorvatska. Upozornil i na závěry rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/201729, podle kterého má žalovaná povinnost otázku systémových nedostatků výslovně v rozhodnutí o zajištění vypořádat i bez námitky pouze tehdy, dospěje-li sama k závěru, že takové nedostatky ve státě, kam má být cizinec následně předán, existují, případně jsouli o jejich existenci důvodné pochybnosti či je cizinec tvrdí a to, zda je předání cizince do jiného členského státu skutečně realizovatelné, se zevrubně ověřuje až v následném řízení o předání. III. [7] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [8] Přijatelnost kasační stížnosti odůvodňuje zásadním pochybením krajského soudu, které podle ní může mít dopad do jejího hmotněprávního postavení. Má totiž za to, že krajský soud nezohlednil podmínky zajištění stanovené v čl. 28 Dublinského nařízení a § 129 zákona o pobytu cizinců, čímž pochybil při výkladu práva a nerespektoval ustálenou judikaturu. [9] Stěžovatelka konkrétně namítá, že v jejím případě nebyla splněna zejména podmínka spočívající v existenci vážného nebezpečí útěku, z čehož dovozuje, že omezení její osobní svobody bylo nezákonné. Ačkoliv uvedla, že má dostatečné finanční prostředky na cestu zpět do Chorvatska, krajský soud jejímu tvrzení neuvěřil, protože u sebe v době zajištění neměla žádné finanční prostředky ani platební kartu. Opomněl však, že stěžovatelka patří do generace, která běžně platí mobilním telefonem. Pokud by stěžovatelka žádné finanční prostředky neměla, patrně by nemohla přijet z Chorvatska do České republiky. Předmětný závěr krajského soudu proto považuje za zavádějící a neúplný. Mimoto v jejím případě se nejednalo o útěk ve smyslu § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, neboť nevěděla, že z Chorvatska nemůže vycestovat. Vzhledem k tomu, že projevila ochotu se tam dobrovolně vrátit, nebylo její zajištění nezbytné, což krajský soud nezohlednil. [10] Nezákonnost omezení osobní svobody stěžovatelka dovozuje také ze skutečnosti, že žalovaná a priori přistoupila k určení nejdelší možné doby zajištění, namísto toho, aby nejprve stanovila kratší dobu a tu případně prodloužila. Krajský soud tak podle ní nesprávně posoudil stanovenou dobu zajištění, protože toliko konstatoval, že žalovaná délku zajištění řádně odůvodnila, aniž vzal v úvahu, že žalovaná stanovila nejdelší možnou dob