5 As 105/2025 – Nejvyšší správní soud

5 As 105/2025- 23 - text  5 As 105/2025 - 26 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Ing. A. B., MBA, zast. Mgr. Igorem Penkou, advokátem, se sídlem náměstí Svobody 702/9, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem Tomáše Bati 22, Zlín, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 7. 5. 2025, č. j. 72 A 45/2023-30, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 10. 2023, č. j. KUZL 90092/2023 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“). Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a současně potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Valašské Meziříčí (dále jen „městský úřad“) ze dne 7. 9. 2023, č. j. MeUVM 147680/2023, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném pro rozhodnou dobu (dále jen „zákon o silničním provozu“). Přestupku se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 6. 6. 2023 kolem 13:35 hodin na pozemní komunikaci v obci Lešná poblíž budovy společnosti MONROS č. p. 27, řídil motorové vozidlo tov. zn. Škoda, registrační značky X (dále jen „vozidlo“) a při řízení držel v pravé ruce telefonní přístroj. Za spáchaný přestupek byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 2 000 Kč. [2] V žalobě stěžovatel předně namítal, že správní orgány neodstranily rozpory mezi jednotlivými důkazy, konkrétně mezi obsahem videozáznamu a svědeckými výpověďmi. Stěžovatel tvrdil, že při jízdě nedržel mobilní telefon, ale černé pouzdro na brýle. Městský úřad vycházel z výpovědí zasahujících policistů, které údajně podpořil kamerový záznam. Napadené rozhodnutí dle stěžovatele trpí vadou nepřezkoumatelnosti. Obranu stěžovatele žalovaný považoval za nevěrohodnou, opožděnou a účelově vykonstruovanou; ze svědeckých výpovědí policistů přitom vyplývá, že při zahájení silniční kontroly stěžovatel u sebe mobilní telefon neměl. Tyto výpovědi navíc dle stěžovatele vykazují nesrovnalosti. V rámci přestupkového řízení stěžovatel doložil videozáznam, na němž demonstruje, jak s mobilním telefonem a pouzdrem na sluneční brýle manipuloval v odstaveném vozidle, kde seděl na pozici řidiče; správní orgány se tímto důkazním prostředkem nezabývaly. Zasahující policisté nemohli předmět v ruce stěžovatele zpozorovat, a to vzhledem k rychlosti a pohybu vozidla, času, místu a pozorovacímu úhlu policistů. [3] Krajský soud žalobu neshledal důvodnou a zamítl ji. Rozhodnutí žalovaného neshledal nepřezkoumatelné; konstatoval, že správní orgány se zabývaly verzí stěžovatelova příběhu s pouzdrem na brýle i videozáznamem, který předložil, přičemž stěžovateli bylo dostatečně vysvětleno, proč jeho příběhu neuvěřily. Stejně tak krajský soud nepřisvědčil námitce týkající se opomenutého důkazu. Krajský soud zdůraznil, že posuzovaný skutek, tj. držení telefonu za jízdy, je viditelný pouhým okem, přičemž u těchto druhů přestupků je dle judikatury nutno klást vyšší nároky na přesvědčivost důkazů, a tedy i na věrohodnost svědeckých výpovědí policistů. Ověřil, že skutková zjištění správních orgánů odpovídají obsahu spisu. V této souvislosti krajský soud uvedl, že podle úředního záznamu Policie ČR ze dne 26. 7. 2022 policisté zcela zřetelně viděli stěžovatele držet mobilní telefon v pravé ruce před volantem, v úrovni kapličky a palubní desky, přičemž stěžovatel se do telefonu měl dívat. Tuto verzi skutkových událostí potvrdili (zopakovali) zasahující policisté prap. P. J. a nstrm. R. H. ve svých svědeckých výpovědích, které krajský soud považoval za důvěryhodné, přesvědčivé a konzistentní. Rovněž fotografie pořízené z videozáznamu z palubní kamery služebního vozidla zasahujících policistů podporuje verzi policistů. Z videozáznamu jasně plyne, že policisté měli dobré výhledové podmínky i dostatek času stěžovatele spatřit. Soud poznamenal, že nestrannost policistů nebyla zpochybněna. Rozpory mezi jednotlivými výpověďmi policistů krajský soud neshledal. [4] Dále krajský soud poznamenal, že ačkoliv stěžovatel nemusel prokazovat vlastní nevinu, měl právo uvádět okolnosti a důkazy, které by oslabily nebo vyvracely jeho obvinění. Při silniční kontrole však na svoji obranu neuvedl nic. Verzi příběhu s pouzdrem na brýle zmínil poprvé až v písemnosti ze dne 6. 8. 2023. Jím předložený videozáznam dle krajského soudu neměl vypovídací hodnotu ve vztahu k posuzované věci. Správní orgány zjistily skutkový stav v souladu s § 3 a § 50 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Krajský soud rovněž poukázal na historii páchání přestupků stěžovatelem, když od roku 2005 až do roku 2023 je v jeho evidenční kartě zaznamenáno celkem 24 záznamů. Motivace k obraně a popírání spáchání přestupku stěžovatelem tak mohla pramenit z obavy, aby nepřišel o řidičský průkaz. Skutkové verzi předestřené stěžovatelem (tedy, že v ruce držel pouzdro na brýle, nikoliv mobilní telefon) krajský soud neuvěřil. Skutečnost, že policisté neuvedli, kde přesně viděli mobilní telefon stěžovatele v době po zastavení vozidla, je pro posouzení věci bezvýznamná. Krajský soud shrnul, že v posuzovaném případě bylo spáchání přestupku stěžovatelem bezpečně prokázáno výpověďmi svědků – zasahujících policistů, úředním záznamem Policie ČR a také videozáznamem policie ČR. Skutkový stav věci i otázka viny stěžovatele byla postavena najisto; proto nebyl dle soudu prostor pro uplatnění zásady in dubio pro reo. [5] V kasační stížnosti stěžovatel namítá kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Primárně tvrdí, že krajský soud se k jeho žalobní námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného vyjádřil toliko povrchně a nedostatečně. Správní orgány se s jím předloženým videozáznamem vůbec nevypořádaly a považovaly jej a priori za nevěrohodný, přičemž naopak uvěřily verzi předestřené policisty. V daném případě však nebyly splněny podmínky pro stanovení vysoké míry věrohodnosti zasahujících policistů, neboť tyto osoby detailně neidentifikovaly mobilní telefon, který měl stěžovatel údajně v ruce při jízdě držet. Z videozáznamu z palubní kamery služebního vozidla zasahujících policistů dle stěžovatele nevyplývá, že by se přestupku dopustil. Stěžovatel trvá na tom, že mezi jednotlivými důkazy existuje rozpor. [6] Podle stěžovatele v řízení nebyla prokázána jeho vina nad míru vylučující jakékoliv pochybnosti, jak vyžaduje judikatura. Krajský soud vycházel z výpovědí policistů, ale přehlédl, že tyto se vzájemně liší. Závěr soudu, že na základě fotografií pořízených z videozáznamu a samotného videozáznamu Policie ČR zjistil, že stěžovatel držel v ruce mobilní telefon, je dle stěžovatele nepochopitelný. Správní orgány žádný takový skutkový závěr na základě fotografií a zmíněného videozáznamu neučinily. Stěžovatel tvrdí, že ruku měl položenou pod horní úrovní volantu a policisté ze svého zorného pole nemohli vidět, s jakým předmětem manipuluje. Stěžovatel se ohrazuje proti závěru krajského soudu o nevěrohodnosti jeho obrany. [7] Dále stěžovatel vznáší námitky v souvislosti s průběhem ústního jednání před krajským soudem. Toto jednání považuje za příliš krátké a domnívá se, že krajský soud měl ve „věci již jasno dopředu.“ Jakkoliv krajský soud ve svém rozsudku konstatoval, že ověřil fotografie a videozáznam, neučinil tak v rámci jednání. Stěžovatel shrnuje, že jak správní orgány, tak krajský soud zanevřely na svoji povinnost řádně a logicky odůvodnit svá rozhodnutí, přičemž v řízení byla hrubým způsobem porušena jeho procesní práva. [8] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. [9] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). [10] S ohledem na skutečnost, že se jedná o věc, kterou před krajským soudem rozhodoval samosoudce, se Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových přípa