5 As 245/2024 — Nejvyšší správní soud

5 As 245/2024- 36 - text  5 As 245/2024 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: MUDr. V. B., zastoupen Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem Za Tiskárnou 327, Český Krumlov, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem Vítězné náměstí 5, Praha 6, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 8. 2024, č. j. 57 A 12/202428, takto: I. Kasační stížnost žalovaného se zamítá. II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, kterým Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2024, č. j. MO 123956/2024-1122. [2] Krajský soud ve věci rozhodoval již potřetí. Předmětem řízení je žádost stěžovatele - vojáka ve výslužbě, o jmenování do vyšší vojenské hodnosti a udělení vojenského vyznamenání. V prvním řízení o žádosti Krajské vojenské velitelství České Budějovice (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 19. 11. 2018, č. j. MO 315040/2018-5638, odkázalo na znění § 27 odst. 2 zákona č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování (dále jen „branný zákon“), podle něhož lze sice vojáka ve výslužbě jmenovat do vyšší vojenské hodnosti, ale platná právní úprava neobsahuje jasná pravidla pro povyšování vojáků ve výslužbě. Jelikož na toto povýšení není právní nárok, správní orgán I. stupně konstatoval, že absence pravidel pro jmenování do vyšší vojenské hodnosti neumožňuje žádosti stěžovatele vyhovět. Současně správní orgán I. stupně nevyhověl ani žádosti o vojenské vyznamenání, neboť ředitel krajského vojenského velitelství s ohledem na čl. 3 a 6 Rozkazu ministra obrany č. 40/2017 Věstníku Ministerstva obrany (dále jen „rozkaz ministra obrany“) vojenská vyznamenání neuděluje. [3] Rozhodnutím ze dne 17. 1. 2019, č. j. MO 17657/2019-1122, žalovaný zamítl odvolání stěžovatele a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Žalovaný doplnil, že neměl žádné poznatky o aktivitách stěžovatele, které by splňovaly kritéria pro udělení vojenského vyznamenání. Připomněl, že stěžovatel byl již oceněn Etickou komisí České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu tím, že mu bylo dne 23. 10. 2017 vydáno osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu za protikomunistickou činnost spočívající v soustavném šíření protikomunistických a demokratických názorů a informací, v soustavné kritice komunistického režimu v letech 1975-1980 a v poskytnutí Prohlášení Charty 77 k přečtení svým kolegům ze zaměstnání v lednu 1977. [4] Žaloba proti tomuto rozhodnutí byla rozsudkem krajského soudu ze dne 9. 9. 2019, č. j. 57 A 7/2019-24, zamítnuta. [5] Ke kasační stížnosti stěžovatele byl uvedený rozsudek krajského soudu spolu s rozhodnutím žalovaného zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2021, č. j. 3 As 321/2019-41, a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud shledal rozsudek krajského soudu v části týkající se jmenování stěžovatele do vyšší vojenské hodnosti nezákonným, neboť na věc sice nelze aplikovat pravidla stanovená v zákoně č. 45/2016 Sb., o službě vojáků v záloze (dále jen ,,zákon o službě vojáků v záloze‘‘) a v zákoně č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále jen ,,zákon o vojácích z povolání‘‘), ale nelze věc ani uzavřít konstatováním, že pro jmenování vojáka ve výslužbě do vyšší vojenské hodnosti chybí použitelná zákonná úprava. Pak bylo povinností krajského soudu posoudit, zda se v předložené věci neotevřel prostor pro dotvoření práva výkladem z důvodu možné existence mezery v zákoně. V části týkající se nesplnění předpokladů stěžovatele pro udělení vyznamenání shledal Nejvyšší správní soud závěr krajského soudu správným. [6] Rozhodnutím ze dne 10. 12. 2021, č. j. MO 371958/2021-1122 (druhé řízení o žádosti) žalovaný zamítl žádost stěžovatele o jmenování do vyšší vojenské hodnosti a udělení vojenského vyznamenání a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že voják ve výslužbě může být jmenován do vyšší hodnosti postupem podle zákona o službě vojáků v záloze obdobně. Jmenování do vyšší hodnosti však není nárokové a stěžovatel jako voják v záloze nesplňuje podmínky pro takové jmenování, protože ty jsou limitovány důsledným propojením s výkonem činné služby. Ani jazykovým výkladem není možné dojít k ústavnímu principu zachování rovných podmínek pro veškeré posuzované případy. Při využití aplikačního pravidla podle § 2 zákona o službě vojáků v záloze a na základě rozboru zákona o vojácích z povolání lze dospět k závěru, že ze zákona by pro účel jmenování vojáka do vyšší hodnosti mohla být využitelná úprava uvedená v § 7 a § 7a zákona o vojácích z povolání. Ta je však pro jmenování vojáků ve výslužbě nevyužitelná, neboť je svázána s výkonem branné povinnosti formou vojenské činné služby. Ve vztahu k požadovanému udělení vyznamenání žalovaný stručně poukázal na rozkaz ministra obrany a skutečnost, že udělení vyznamenání není nárokové a nelze o něj požádat. Znovu zopakoval, že stěžovatel již byl za svůj občanský postoj oceněn. Nárokovat si povýšení či vyznamenání, resp. se „samonominovat“ nepovažuje žalovaný za zcela morální. [7] Rozsudkem krajského soudu ze dne 21. 6. 2022, č. j. 57 A 1/2022-38, bylo napadené rozhodnutí žalovaného zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soud konstatoval nezákonnost napadeného rozhodnutí pro rozpor se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v rozsudku č. j. 3 As 321/2019-41, kterým byl zrušen rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud konstatoval, že na věc sice nelze aplikovat pravidla stanovená v zákoně o službě vojáků v záloze a v zákoně o vojácích z povolání, ale je nutno posoudit, zda se neotevřel prostor pro dotvoření práva výkladem z důvodu možné existence mezery v zákoně. Protože žalovaný takovou úvahu v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu neprovedl, je jeho rozhodnutí nezákonné. [8] Rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 8. 2022, č. j. MO 333630/2022-1122, bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 19. 11. 2018, č. j. MO 315040/2018-5638, zrušeno a věc byla vrácena správnímu orgánu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Žalovaný vyzval správní orgán I. stupně, aby podrobně zjistil všechny zásluhy stěžovatele, které by prokazovaly opodstatnění jeho povýšení do vyšší vojenské hodnosti, resp. aby objasnil skutečnosti o tom, co stěžovatel učinil mimořádného a záslužného ve prospěch a propagaci Armády České republiky v době od skončení jeho služebního poměru vojáka z povolání, ze kterého byl propuštěn dne 15. 1. 1981. [9] Rozhodnutím ze dne 13. 10. 2022, č. j. MO 422349/2022-5638 (třetí řízení o žádosti) správní orgán I. stupně zamítl žádost stěžovatele o jmenování do vyšší vojenské hodnosti a udělení vojenského vyznamenání. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 11. 2022, č. j. MO 515901/2022-1122, zamítl. Stěžovatel podal ve věci dne 31. 1. 2023 žalobu ke krajskému soudu (sp. zn. 57 A 4/2023), která nyní není předmětem přezkumu. Rozhodnutím ze dne 2. 8. 2023, č. j. MO 558636-1122, žalovaný ve zkráceném přezkumném řízení rozhodnutí správního orgánu I. stupně a žalovaného zrušil a věc vrátil správnímu orgánu I. stupně k novému projednání; zavázal jej k řádnému odůvodnění rozhodnutí. [10] Správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 5. 12. 2023, č. j. MO 942245/2023-5638 (čtvrté řízení o žádosti), žádost stěžovatele o jmenování do vyšší vojenské hodnosti a o udělení vojenského vyznamenání, zamítl. Konstatoval, že jelikož branný zákon ve spojení se zákonem o službě vojáků v záloze a zákonem o vojácích z povolání nelze použít z důvodu nemožnosti plnění branné povinnosti, nabízí se analogicky možnost použití zákona č. 170/2002 Sb., o válečných veteránech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o válečných veteránech‘‘). Stěžovatel není nositelem osvědčení podle uvedeného zákona, a tudíž v jeho případě není splněna podmínka vypracování stanoviska Vojenského historického ústavu, které jmenování do vyšší hodnosti zdůvodňuje. Ani po provedeném ústním jednání a doplněném dokazování správní orgán I. stupně nezískal poznatky, že by činnost stěžovatele byla natolik významná, že si zaslouží ocenění jmenováním do vyšší vojenské hodnosti. [11] Žalovaný k odvolání stěžovatele rozhodnutím ze dne 13. 2. 2024, č. j. MO 123956/20241122 (dále jen ,,napadené rozhodnutí‘‘), rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a řízení zastavil. Žalovaný v souladu s právním názorem Nejvyššího správního soudu konstatoval, že případy jmenování vojáka ve výslužbě a válečného veterána mají stejný