5 As 275/2024 — Nejvyšší správní soud

5 As 275/2024- 28 - text  5 As 275/2024 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Mgr. P. K., proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 118/16, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2024, č. j. 5 A 38/202451, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu spočívající v nepřipuštění k absolvování advokátní zkoušky. [2] Stěžovatel v žalobě tvrdil, že žalovaná jej nezákonně nepřipustila k absolvování advokátní zkoušky, protože provedla nesprávný zápočet tzv. jiné právní praxe, když mu do doby rozhodné pro připuštění k advokátní zkoušce nezapočítala jím vykonanou dvouletou právní praxi advokátního koncipienta. Žalobou se proto domáhal, aby soud (I.) určil, že sdělení žalované ze dne 3. 4. 2024 o nesplnění podmínek pro posouzení žádosti stěžovatele o uznání jiné právní praxe představuje nezákonný zásah; (II.) přikázal žalované, aby věcně posoudila jeho žádost o uznání jiné právní praxe, a v případě uznání jeho jiné právní praxe za praxi advokátního koncipienta, aby žalované přikázal umožnit mu vykonat advokátní zkoušku. [3] Stěžovatel podal dne 27. 3. 2024 žádost o vykonání advokátní zkoušky s přihláškou k písemnému vstupnímu testu v termínech 17.  18. 6. 2024; v rubrice V. písm. A) – právní praxe vyplnil, že vykonával právní praxi advokátního koncipienta od 4. 1. 2021 do 31. 7. 2021 u AK Cerha Hempel Kališ α Partners s. r. o., dále od 1. 10. 2022 dosud u AK Frölich α Partners s. r. o.; v rubrice V. písm. B) – praxe uznatelná ze zákona za praxi advokátního koncipienta uvedl, že od 1. 9. 2021 do 31. 8. 2022 působil jako vyšetřovatel hospodářské kriminality u SKPV Policie Praha s tím, že se jedná o praxi uznanou rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti ze dne 21. 2. 2024, č. j. MPSV15/2024OPAJANE/2, za praxi exekutorského koncipienta. [4] Sdělením ze dne 3. 4. 2024 žalovaná stěžovateli sdělila, že mu neumožní absolvovat advokátní zkoušku, jelikož nevyhověla jeho žádosti o uznání tzv. jiné právní praxe, a to proto, že k datu této žádosti nesplnil podmínku vykonání dvouleté právní praxe ze zákona za poslední tři roky viz Zásady pro posuzování žádostí o zápis do seznamu advokátních koncipientů, o umožnění vykonání advokátní zkoušky a o zápis do seznamu advokátů (dále jen „Zásady“) podle § 5 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“), a to z hlediska požadavků stanovených v § 5 písm. b), c), h) zákona o advokacii. Žalovaná dospěla k názoru, že stěžovatel k datu podání žádosti dne 27. 3. 2024 absolvoval za poslední 3 roky právní praxi advokátního koncipienta toliko po dobu 22 měsíců (namísto 24 měsíců). Z dopisu Ministerstva spravedlnosti ze dne 21. 2. 2024, č. j. MPSV15/2024OPAJANE/2, vyplynulo, že ministerstvo stěžovateli do doby exekuční praxe započetlo dobu 23 měsíců praxe advokátního koncipienta vykonané v AK Cerha Hempel Kališ α Partners s. r. o. a AK Frölich α Partners s. r. o. a 12 měsíců jiné právní praxe vykonávané u SKPV PČR. Tyto skutečnosti jsou mezi účastníky nesporné. [5] V průběhu soudního řízení stěžovatel složil dne 6. 6. 2024 exekutorskou zkoušku (viz osvědčení o složení exekutorské zkoušky ze dne 6. 6. 2024) a požádal žalovanou o složení advokátního slibu a zápis do seznamu advokátů ČAK (viz žádost ze dne 7. 6. 2024), čemuž žalovaná vyhověla. Stěžovatel poté navrhl změnu žalobního petitu tak, že nadále již nepožadoval, aby soud přikázal žalované, aby věcně posoudila jeho žádost o uznání jiné právní praxe a v případě uznání jeho jiné právní praxe za praxi advokátního koncipienta, aby žalované přikázal umožnit mu vykonat advokátní zkoušku. [6] V žalobě stěžovatel namítal, že podmínku připuštění k advokátní zkoušce splnil, jelikož jeho povinná tříletá právní praxe se skládala ze dvou období advokátní koncipientury, mezi nimiž vykonával též tzv. jinou právní praxi v délce jednoho roku na pozici vyšetřovatele u SKPV PČR. Specifikoval spornou dobu právní praxe: od 4. 1. 2021 do 31. 7. 2021 (7 měsíců)  advokátní koncipient v AK Cerha Hempel; od 1. 9. 2021 do 31. 8. 2022 (1 rok)  vyšetřovatel SKPV PČR; od 1. 10. 2022 dosud (1 rok a 6,5 měsíců ke dni podání žádosti)  advokátní koncipient v AK Frölich α Partners. Stěžovatel stran nesprávného výpočtu rozhodné doby žalovanou odkázal na dopis Ministerstva spravedlnosti ze dne 21. 2. 2024 (ministerstvo mu do doby exekuční praxe započítalo i roční praxi vyšetřovatele). S ohledem na stanovisko ministerstva pak očekával, že mu bude rovněž žalovanou jeho jiná právní praxe uznána a započtena v plné výši. Stěžovatel vytkl žalované, že posouzení učinila na základě Zásad, které nejsou závazným stavovským předpisem, nýbrž pouhým interním předpisem žalované, přičemž jeho přijetí nepředvídá ani § 53 zákona o advokacii. [7] Stěžovatel sporoval výklad čl. II. bod 3. písm. b) Zásad zastávaný žalovanou, neboť měl za to, že ke dni podání žádosti o uznání jiné právní praxe (27. 3. 2024) splnil podmínku výkonu dvouleté právní praxe advokátního koncipienta. Připustil, že vlivem prostoje mezi jednotlivými zaměstnáními jeho dvouletá praxe advokátního koncipienta na sebe bezprostředně nenavazovala, a proto nespadala do období třech posledních let před podáním žádosti. Žalovaná však dle názoru stěžovatele nesprávně do doby rozhodné nezapočítala měsíce leden a únor roku 2021, v níž činnost advokátního koncipienta rovněž vykonával; dospěla totiž k názoru, že tyto měsíce již nespadají do vymezení doby rozhodné, tj. do posledních třech let před podáním žádosti o uznání jiné právní praxe. Tento postup žalované označil za absurdní, neboť se obdobná situace bude opakovat i nadále; když s každým dalším odpracovaným měsícem advokátní koncipientury žalovaná přestane počítat jeden měsíc předchozí, fakticky tak stěžovatel bude nucen vykonat 4 roky právní praxe, než by byl připuštěn ke zkoušce, čímž se cítí být oproti jiným uchazečům diskriminován. Přitom je žalovaná povinna do rozhodné doby započítat dobu, po kterou advokátní koncipient nevykonává právní praxi advokátního koncipienta z důvodu překážek v rozsahu 70 pracovních dní v každém roce jejího trvání (dle § 5 odst. 2 zákona o advokacii). Právní úpravu zápočtu právní praxe označil stěžovatel za nelogickou a diskriminační, neboť není shodně posuzována doba jiné právní praxe u všech advokátních koncipientů. Rovněž spatřoval diskriminaci v tom, že byť jsou jednotlivé právní praxe právních profesionálů (exekutorů, státních zástupců, soudců a advokátů) navzájem započitatelné a odborné zkoušky uznatelné, přesto má žalovaná stanoveny diametrálně odlišné podmínky pro připuštění k odborné zkoušce, než je tomu u ostatních profesních komor; konkrétně poukázal na uznání jiné praxe exekutorského koncipienta. [8] Městský soud neshledal žalobu důvodnou. Při posouzení přípustnosti zásahové žaloby vycházel mimo jiné z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 6 As 102/201839, č. 3841/2019 Sb. NSS., v němž se uvádí: „Sdělení ministerstva o tom, že neumožní vyššímu soudnímu úředníkovi vykonat justiční zkoušku pro nesplnění některé z podmínek podle § 60 odst. 1 až 4 zákona o soudech a soudcích tedy s ohledem na výše uvedené není rozhodnutím dle § 65 s. ř. s. Prostředkem ochrany proti postupu ministerstva je žaloba na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu dle § 82 a násl. s. ř. s.“. Přestože Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku posuzoval nepřipuštění žadatele k jiné odborné profesní zkoušce (justiční), lze dle městského soudu bezesporu i na nyní posuzovanou věc vztáhnout obecné právní závěry obsažené v citovaném rozsudku. Městský soud konstatoval, že zásah (nepřipuštění ke zkoušce) byl úkonem žalované namířeným přímo proti stěžovateli, který jím mohl být zkrácen na svých právech absolvovat odbornou zkoušku. Zásah žalované se navíc dotýká jeho práva na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, které zakotvuje čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Městský soud se poté zabýval tím, zda byl tvrzený zásah nezákonný, dospěl přitom k závěru, že nikoli. [9] Soud se nejprve vypořádal s žalobní námitkou stran závaznosti Zásad (stěžovatel tvrdil, že se nejedná o závazný stavovský předpis ve smyslu § 53 zákona o advokacii). Poznamenal, že k závaznosti použití interních právních norem profesními komorami se již vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2004, č. j. 5 As 34/200327, kde v rámci úvah, v nichž se zabýval hodnocením projevů advokáta na veřejnosti z hlediska míry ohrožení důstojnosti a vážnosti ad