5 As 300/2023 — Nejvyšší správní soud

5 As 300/2023- 34 - text  5 As 300/2023 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: nrtm. L. H., zastoupena JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti žalovanému: Národní bezpečnostní úřad, se sídlem Na Popelce 2/16, Praha 5, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2023, č. j. 17 A 17/2023-69, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Průběh dosavadního řízení [1] Žalobkyně podala u Městského soudu v Praze žalobu proti rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 30. 1. 2023, č. j. 29/2023-NBÚ/07-OP, kterým byl zamítnut její rozklad proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 10. 2022, č. j. 100613/2022‐NBÚ/P, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Uvedeným rozhodnutím žalovaný zastavil bezpečnostní řízení o žádosti žalobkyně o vydání osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení Tajné dle § 113 odst. 1 písm. c) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, v relevantním znění (dále jen „zákon o ochraně utajovaných informací“), neboť žalobkyně dle jeho názoru neodstranila v jím stanovené lhůtě nedostatky žádosti o vydání osvědčení spočívající v tom, že tato žádost nesplňovala podmínky stanovené v § 94 odst. 1 uvedeného zákona ve spojení s § 4 vyhlášky č. 363/2011 Sb., o personální bezpečnosti a bezpečnostní způsobilosti, v relevantním znění (dále jen „vyhláška č. 363/2011 Sb.“), neboť nebyla potvrzena osobou k tomu oprávněnou, kterou je v jejím případě v souladu s § 2 písm. e) bodem 1 a § 71 zákona o ochraně utajovaných informací bezpečnostní ředitel Ministerstva obrany, a současně žádost neobsahovala dostatečnou specifikaci utajovaných informací, které na daném místě nebo v dané funkci již byly poskytnuty nebo vznikaly, a utajovaných informací, které zde budou poskytnuty nebo zde mohou vznikat, a to v podobě odkazu na konkrétní body příloh nařízení vlády č. 522/2005 Sb., kterým se stanoví seznam utajovaných informací, v relevantním znění (dále jen „nařízení vlády č. 522/2005 Sb.“). [2] Městský soud žalobu shora uvedeným rozsudkem zamítl. Předeslal, že neshledal důvod k provedení žalobkyní označených důkazů, které považoval vzhledem k předmětu řízení za mimoběžné a jejichž provedení tedy pokládal za nadbytečné, neboť v posuzované věci nebyly řešeny skutkové otázky, k jejichž posouzení by bylo zapotřebí doplnit dokazování, nýbrž otázky právní. Městský soud dále konstatoval, že žalobkyně v žalobě v zásadě pouze zopakovala námitky uplatněné v rozkladu. Tyto námitky již byly vypořádány v rozkladovém rozhodnutí. Žalobkyně na dané vypořádání konkrétně nereagovala a s úvahami „správních orgánů“ přímo nepolemizovala, městský soud tedy uzavřel, že přezkoumal pouze to, zda jsou úvahy „správních orgánů“ racionální a logicky soudržné, přičemž v tomto ohledu v rozhodnutí „ministerstva“ ani „ministryně“ neshledal žádné deficity, které by měly vliv na zákonnost rozhodnutí. [3] Městský soud nepřisvědčil žalobkyní zastávanému výkladu § 94 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací, v relevantním znění, podle něhož mohly odůvodnění žádosti fyzické osoby o vydání osvědčení potvrdit jak odpovědná osoba ve smyslu § 2 písm. e) zákona o ochraně utajovaných informací, tak osoba, která měla utajovanou informaci fyzické osobě poskytovat, přičemž se podle žalobkyně jednalo o dvě rovnocenné alternativy. Ztotožnil se se závěrem ředitele žalovaného, podle něhož byla možnost potvrzení odůvodnění žádosti tím, kdo měl utajovanou informaci fyzické osobě poskytovat, pouze subsidiární variantou, která se uplatnila v případě, že neexistovala odpovědná osoba ve smyslu § 2 písm. e) zákona o ochraně utajovaných informací. Výklad zastávaný žalobkyní shledal městský soud neudržitelným, neboť by v institucích, v nichž existuje tzv. odpovědná osoba, umožňoval obcházet pravidlo o potvrzování žádosti o vydání osvědčení pouze touto oprávněnou osobou tím, že by žádost byla potvrzována také jinými osobami. V důsledku toho by se celý systém podávání žádostí o vydání osvědčení mohl rozdrobit, znepřehlednit a dezorganizovat, což bylo nežádoucí z hlediska ochrany utajovaných informací i efektivity bezpečnostního řízení. [4] Městský soud přisvědčil žalovanému a jeho řediteli také v tom, že žádost žalobkyně měla být potvrzena bezpečnostním ředitelem Ministerstva obrany. Dodal, že žalobkyně nebyla zastavením řízení zkrácena na svých procesních právech, neboť jí byla žalovaným poskytnuta možnost žádost o vydání osvědčení doplnit a odstranit její nedostatky, přičemž byla náležitě, srozumitelně a instruktivně poučena, jakým způsobem tak lze učinit. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [5] Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností. V úvodu kasační stížnosti popsala procesní vývoj týkající se její žádosti o vydání osvědčení dle zákona o ochraně utajovaných informací. Uvedla, že její předchozí žádosti nebylo vyhověno, k nové žádosti tedy připojila právní stanovisko, v němž zdůvodňuje, proč by žalovaný mohl své předchozí rozhodnutí přehodnotit. Žalovaný stěžovatelku vyzval k odstranění nedostatků žádosti a stěžovatelka této výzvě vyhověla s výjimkou požadavků, aby žádost potvrdil bezpečnostní ředitel Ministerstva obrany a aby specifikovala utajované informace, které na daném místě nebo v dané funkci již byly poskytnuty nebo vznikaly, a utajovaných informací, které zde budou poskytnuty nebo zde mohou vznikat, a to formou odkazu na konkrétní body příloh nařízení vlády č. 522/2005 Sb. Stěžovatelka v tomto rozsahu výzvě nevyhověla, má však za to, že její žádost byla kompletní. [6] Stěžovatelka dále popsala, že přes výše uvedené usilovala o to, aby její žádost o vydání osvědčení potvrdil bezpečnostní ředitel Ministerstva obrany, žádost o toto potvrzení tedy podala, jak byla povinna, na pracovišti kpt. Bc. J. P., který ji ovšem odmítal převzít, a následně, když byla žádost o potvrzení ministerstvu doručena prostřednictvím datové schránky, jí bezpečnostní ředitel odmítl s vágním, resp. nepřezkoumatelným vysvětlením vyhovět. Stěžovatelka považuje postup bezpečnostního ředitele Ministerstva obrany za neodůvodněný a krátící její práva a má za to, že si bezpečnostní ředitel a kpt. Bc. J. P. osobovali pravomoc žalovaného posoudit její žádost o vydání osvědčení. V návaznosti na tyto skutečnosti potvrdil její žádost o vydání osvědčení v souladu s 94 odst. 1 in fine zákona o ochraně utajovaných informací plk. gšt. Ing. P. Š. (zastoupen pplk. Mgr. J. D.) jako ten, kdo bude utajovanou informaci stěžovatelce poskytovat. [7] Ve vztahu k rozsudku městského soudu stěžovatelka namítá především jeho nepřezkoumatelnost. Má za to, že se městský soud bez řádného posouzení věci pouze ztotožnil se závěry žalovaného, na které odkázal, aniž by vyslovil svůj vlastní názor. Celkový přístup městského soudu v posuzované věci dle stěžovatelky dokládá rovněž průběh jednání dne 23. 10. 2023, na které dle jejího názoru dorazili členové senátu nepřipraveni a se spisem se seznamovali až bezprostředně před jednáním, a rovněž nedostatky v odůvodnění rozsudku, kde městský soud v bodě 10 cituje nesouvisející právní úpravu a v bodě 11, který je zjevně zkopírován z jiného rozsudku, hovoří o úvahách „ministerstva a ministryně“, které nebyly účastníky řízení. [8] Stěžovatelka se vymezila proti závěrům městského soudu týkajícím se převzetí rozkladové argumentace do žaloby. Tvrdí, že v žalobě postavila proti závěrům rozkladového rozhodnutí konkurující argumentaci, kterou však městský soud nevypořádal. Samotná skutečnost, že zopakovala již dříve uplatněné argumenty, neubírá jejím námitkám na důvodnosti. Závěr městského soudu, který se opakovanou argumentací odmítl zabývat s tím, že již byla vypořádána, považuje stěžovatelka za absurdní. Žalovaný se navíc v předcházejícím řízení opakoval v podstatně větším rozsahu než stěžovatelka, tomu také odpovídá částečně se opakující argumentace stěžovatelky. Stěžovatelka dále zdůraznila, že žalobou brojila proti prvostupňovému i rozkladovému rozhodnutí, přičemž žaloba obsahovala také část směřující výslovně proti závěrům rozhodnutí o rozkladu, která nebyla obdobná jako námitky uplatněné v rozkladu. Městský soud tedy dle stěžovatelky napadený rozsudek náležitě neodůvodnil a nevypořádal žalobní námitky, čímž porušil její právo na spravedlivý proces. [9] Městský soud se dle stěžovatelky rovněž nezabýval skutkový stavem věci a nesprávně uzavřel, že předmětem řízení jsou pouze právní, a nikoliv skutkové otázky. [10] Dále stěžovatelka uplatnila námitky směřující především proti závěrům žalovaného a jeho ředitele, které městský soud potvrdil v bodě 12 odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Stěžovatelka trvá na tom, že z § 94 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací, v rozhodném znění,