5 As 313/2024 — Nejvyšší správní soud

5 As 313/2024- 66 - text  5 As 313/2024 - 74 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: R. M., zastoupen Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou, se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti žalovanému: Velitel pozemních sil Armády České republiky, se sídlem Dobrovského 6, Olomouc, v řízení o kasačních stížnostech žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 23. 10. 2024, č. j. 52 Ad 5/2024136, takto: I. Kasační stížnost žalobce se zamítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové  pobočka v Pardubicích ze dne 23. 10. 2024, č. j. 52 Ad 5/2024136, se zrušuje ve výroku I. v rozsahu, v němž bylo zrušeno rozhodnutí velitele pozemních sil ze dne 11. 1. 2024, č. j. MO 30533/20242170 v části ve které potvrdilo V. výrok rozhodnutí velitele 14. pluku logistické podpory Pardubice ze dne 25. 9. 2023, č. j. MO 695052/20234854. III. Ve zbývající části se kasační stížnost žalovaného zamítá. IV. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti žalobce nepřiznává. Odůvodnění: [1] Kasační stížností brojí žalobce (dále jen „stěžovatel b“) a žalovaný (dále jen „stěžovatel a“) proti v záhlaví uvedenému rozsudku krajského soudu, který částečně vyhověl žalobě stěžovatele b) tak, že zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2024, č. j. MO 30533/20242170, v částech, ve kterých žalovaný potvrdil výroky II., III., V. a VIII. rozhodnutí velitele 14. pluku logistické podpory Pardubice (dále jen „služební orgán I. stupně“) ze dne 25. 9. 2023, č. j. MO 695052/20234854, a ve zbývající části – ve výrocích I. a IV. žalobu stěžovatele b) zamítl. [2] Stěžovatel b) byl jako voják z povolání ve služebním poměru k České republice. Rozkazem ředitele Agentury personalistiky Armády České republiky ze dne 14. 4. 2021, č. 5061/2021, byl z důvodu dlouhodobého pozbytí zdravotní způsobilosti určen do tzv. dispozice služebního orgánu I. stupně dle § 10 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání. Následně byl z důvodu pozbytí způsobilosti vykonávat službu v dosavadním služebním zařazení ze zdravotních důvodů ke dni 31. 12. 2021 propuštěn ze služebního poměru. Rozhodnutí příslušných služebních orgánů o propuštění stěžovatele b) ze služebního poměru byla následně pro nezákonnost zrušena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2022, č. j. 17 Ad 3/2022120, který nabyl právní moci dne 22. 12. 2022, a věc byla vrácena odvolacímu služebnímu orgánu k dalšímu řízení. Stěžovatel b) dne 23. 12. 2022 oznámil služebnímu orgánu I. stupně, že trvá na pokračování služebního poměru vojáka z povolání. Služebním orgánem I. stupně bylo stěžovateli b) nařízeno čerpání dovolené v rozsahu 6 hodin do konce roku 2022. Stěžovatel b) postupně u služebního orgánu I. stupně vznášel návrhy na plnění za dobu, kdy byl určen do dispozice, a za dobu nezákonného propuštění ze služebního poměru, zejména dle § 22 zákona o vojácích z povolání. O žádostech stěžovatele b), kterým nebylo vyhověno, rozhodl služební orgán I. stupně ve společném správním řízení prvostupňovým rozhodnutím, které stěžovatel b) v rozsahu výroků I. až V. a VIII. napadl odvoláním. Odvolacím služebním orgánem bylo odvolání stěžovatele b) zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno. [3] Stěžovatel b) v žalobě namítal, že výrok I. prvostupňového rozhodnutí je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, jelikož prvostupňové rozhodnutí odkazovalo na kázeňské odměny dle § 52 zákona o vojácích z povolání, v relevantním znění, oproti tomu napadené rozhodnutí odkazovalo na jiný druh odměny dle § 68g zákona o vojácích z povolání. Dále namítal nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, neboť se služební orgány nezabývaly skutečnostmi, jakým vojákům, v jaké výši a za co byly v daném období navrženy a uděleny odměny. Vzhledem ke skutečnosti, že do září roku 2021 byly stěžovateli b) odměny vypláceny, tak v jejich pozdějším nepřiznání a nevyplacení spatřoval stěžovatel b) svévoli a nerovné zacházení. [4] K výroku II. prvostupňového rozhodnutí namítal, že příspěvek z FKSP jakožto peněžní ekvivalent plnění různého druhu je peněžní náležitostí ve smyslu § 22 zákona o vojácích z povolání. Namítal, že příspěvek z FKSP nemohl čerpat z důvodu propuštění ze služebního poměru, které bylo následně soudem prohlášeno za nezákonné, ve spojení s uplynutím lhůty stanovené pro čerpání příspěvku (do 10. 11. daného kalendářního roku), nařízením dovolené stěžovateli b) a čerpáním dovolené osobami určenými k poskytnutí součinnosti při vyřizování příspěvku z FKSP. Z obdobných důvodů nemohl čerpat příspěvek na preventivní rehabilitaci za rok 2022, který mu nebyl přiznán výrokem III. prvostupňového rozhodnutí. [5] K výroku IV. prvostupňového rozhodnutí (převod nevyčerpané řádné dovolené v rozsahu 87 hodin za rok 2022 a umožnění jejího čerpání) stěžovatel b) namítal nepřezkoumatelnost výroku pro nedostatek důvodů, když odvolací služební orgán se nevypořádal s jeho odvolacími námitkami týkajícími se neaplikovatelnosti judikatury Soudního dvora EU. Namítal, že služební orgány dospěly k nesprávnému závěru, že do výpočtu dovolené nelze zahrnout období od 23. 5. 2022 do 29. 12. 2022, kdy byl v pracovním poměru u Dopravního podniku města Pardubic a.s. Tvrdil, že v souladu se stanoviskem MPSV ze dne 6. 6. 2023, č. j. MPSV2023/99770521/1 (dále také jen „stanovisko MPSV“), se nároky na dovolenou posuzují samostatně. [6] K výroku V. prvostupňového rozhodnutí (úroky z prodlení) stěžovatel b) namítal, že služební orgány nesprávně určily počátek prodlení s výplatou peněžních náležitostí, když počátek prodlení vázaly na právní moc rozsudku soudu, kterým byla zrušena rozhodnutí služebních orgánů o propuštění stěžovatele b) ze služebního poměru. Dle stěžovatele b) má být počátek prodlení služebních orgánů s výplatou peněžních náležitostí odvozen od splatnosti jednotlivých měsíčních výplat služebního platu tak, jak by k nim docházelo v případě, kdy by k nezákonnému propuštění stěžovatele b) ze služebního poměru nedošlo. [7] K výroku VIII. prvostupňového rozhodnutí (doplacení pověření výkonem služby ve služebním zařazení rotmistr) stěžovatel b) uvedl, že byl od 15. 1. 2021 personálním rozkazem ředitele Agentury personalistiky AČR pověřen výkonem služby v jiném služebním zařazení, a to technik roty v hodnosti rotmistra. Namítal, že služební orgány nesprávně posoudily dobu pověření stěžovatele b) výkonem služby v jiném služebním zařazení, když dospěly k závěru, že tato doba skončila dne 31. 12. 2021, a v souvislosti s tím pak nesprávně stanovily doplatek služebního platu rovněž pouze do 31. 12. 2021. [8] Krajský soud shledal žalobu částečně důvodnou. Odkázal na znění § 22 odst. 1 a 3 a § 68i odst. 1 zákona o vojácích z povolání, dle kterých náleží vojákovi po zrušení rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru zachovalý plat. Krajský soud po vyložení zákonných ustanovení dospěl k závěru, že odměny jsou nenárokové, a potvrdil tak rozhodnutí žalovaného. Dle krajského soudu by stěžovateli b) vznikl nárok na odměny teprve rozhodnutím o jejich udělení příslušným orgánem, k čemuž však v dané věci nedošlo. Odměny byly i dle tvrzení stěžovatele b) pouze navrženy. Krajský soud k tomu odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 838/15, dle kterého možnost udělit odměnu, vzhledem k nenárokovosti odměny do doby jejího přiznání, nepředstavuje veřejné subjektivní právo, přičemž proti tvrzenému nerovnému zacházení při udělování odměn se nelze bránit cestou správního soudnictví. V této části krajský soud neshledal žalobu důvodnou. [9] K otázce nároku na příspěvek z FKSP krajský soud konstatoval, že stěžovatel b) neměl možnost si o příspěvek požádat z důvodu presumpce správnosti správního rozhodnutí o jeho propuštění ze služebního poměru do nabytí právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2022, č. j. 17 Ad 3/2022120. Jelikož stěžovateli b) bránily v čerpání příspěvku z FKSP ve stanovené lhůtě okolnosti, které jsou přičitatelné služebním orgánům, které nezákonně propustily stěžovatele b) ze služebního poměru, a následně skutečnost nezávislá na vůli stěžovatele b), tj. uplynutí doby, v tomto bodě shledal krajský soud žalobu důvodnou. [10] K otázce čerpání nároku na preventivní rehabilitaci krajský soud konstatoval, že § 97 odst. 1 zákona o vojácích z povolání je třeba s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu vyložit tak, že nevylučuje ani pojmově převod nároku na preventivní rehabilitaci stěžovatele b) do dalších let. Neumožněním převodu nároku na preventivní rehabilitaci by stěžovatel b) přišel o benefit sloužící k regeneraci jeho sil, na který by mu jinak, pokud by k nezákonnému propuštění ze služebního poměru nedošlo, splněním zákonných podmínek vznikl nárok. Krajský soud tak i v této části shledal žalobu důvodnou. [11] Co se týče výpočtu nároku stěžovatele b) na dovolenou