5 Azs 118/2025 – Nejvyšší správní soud

5 Azs 118/2025- 37 - text  5 Azs 118/2025 - 41 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: L. H. M., zastoupena Mgr. Bc. Milanem Janákem, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 1844/28, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2025, č. j. 48 A 2/2025-28, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Bc. Milana Janáka se určují částkou 12 269 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 3. 2025, č. j. OAM-333/BE-BE01-VL18-Z-2025, zajistil žalobkyni (stěžovatelku) podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v relevantním znění (dále jen „zákon o azylu“). Dobu trvání zajištění žalovaný stanovil podle § 46a odst. 5 zákona o azylu do 6. 7. 2025. [2] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatelka byla dne 16. 3. 2025 kontrolována hlídkou Policie České republiky na adrese N. D. 651/1a, P. Při kontrole bylo zjištěno, že rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále též „policejní orgán“), ze dne 21. 6. 2018, č. j. KRPA-233305-19/ČJ-2018-000022-SV, bylo stěžovatelce uloženo správní vyhoštění a stanovena doba jednoho roku, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. 11. 2018, po rozhodnutí odvolacího orgánu o odvolání proti němu. Stěžovatelce tak dne 2. 12. 2018 uplynula doba stanovená k vycestování. V období od 3. 12. 2018 do 16. 3. 2025 se stěžovatelka nacházela na území ČR bez pobytového oprávnění. Na základě těchto skutečností policejní orgán dne 17. 3. 2025 zahájil se stěžovatelkou řízení o správním vyhoštění a provedl její výslech. [3] Při výslechu dne 17. 3. 2025 stěžovatelka především vypověděla, že od roku 2005 měla v ČR povolen trvalý pobyt, přičemž si byla vědoma jeho zrušení v roce 2018, neboť v letech 2007 až 2017 pobývala ve Vietnamu. Od listopadu 2017 se zdržuje „různě po Praze“, nemá stálou adresu, nájemní smlouvu ani hlášený pobyt. Pro případ doručování písemností navrhla ustanovení opatrovníka. Na území ČR je stěžovatelka sama a nemá zde žádné rodinné příslušníky. Rozhodnutí o správním vyhoštění nerespektovala z důvodu nedostatku finančních prostředků na vycestování. Ani v současné době nemá prostředky na vycestování a nevlastní v ČR ani žádný majetek. Prostředky na obživu si stěžovatelka zajišťuje formou brigád. Stěžovatelka je rozvedená a má dvě dospělé děti, které žijí v zemi původu. V ČR nemá žádnou osobu, kvůli které by bylo ukončení jejího pobytu na území ČR nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života. Stěžovatelka nemá v ČR kulturní ani společenské vazby a stýká se zde pouze se svými krajany. Ve vycestování do Vietnamu jí nic nebrání, přičemž tato země je pro ni bezpečná. [4] Následně byla stěžovatelka rozhodnutím policejního orgánu ze dne 17. 3. 2025, č. j. KRPA87763-19/ČJ-2025-000022-ZSV, zajištěna za účelem správního vyhoštění podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Doba zajištění byla stanovena na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody. Policejní orgán odůvodnil toto rozhodnutí tím, že v případě stěžovatelky byly dány důvody pro její zajištění a vzhledem k jejímu jednání by mírnější alternativa ve formě uložení zvláštních opatření za účelem vycestování z území členských států Evropské unie nebyla dostačující. Zároveň policejní orgán rozhodnutím ze dne 17. 3. 2025, č. j. KRPA-87763-17/ČJ-2025-000022-ZSV, uložil stěžovatelce podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 a 9 zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění na dobu 36 měsíců a stanovil jí podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců dobu 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí k vycestování. [5] Dne 19. 3. 2025 podala stěžovatelka žádost o udělení mezinárodní ochrany a následně byla zajištěna rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 3. 2025, č. j. OAM-333/BE-BE01-VL18-Z-2025. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný konstatoval, že stěžovatelce bylo v roce 2018 uloženo správní vyhoštění, které nerespektovala, a v ČR vědomě pobývala bez platného pobytového oprávnění. Stěžovatelka porušovala jak pobytová pravidla, tak pravidla pro zaměstnávání cizinců. Není hlášena k pobytu, je zdravá a dle jejích tvrzení jí v zemi původu nic nehrozí. Z jednání stěžovatelky je podle žalovaného zřejmé, že svou žádost o mezinárodní ochranu podala toliko ve snaze znemožnit realizaci vyhoštění, neboť hrozba nuceného návratu do země původu se po jejím zajištění stala reálnou, a pokud by k jejímu zajištění policejním orgánem nedošlo, sama by tento krok neučinila. Přestože v ČR pobývá od 8. 11. 2017, o udělení mezinárodní ochrany dříve nepožádala. K možnosti uložení zvláštního opatření podle § 47 zákona o azylu žalovaný uvedl, že stěžovatelka by nevyčkala do ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany, nýbrž by pokračovala v nelegálním pobytu a nelegální práci, která je jejím jediným účelem pobytu. I z její výpovědi, že se nechce hlásit na policii, protože musí pracovat, lze usuzovat, že by zvláštní opatření nedodržovala. Žadatel o mezinárodní ochranu smí být navíc zaměstnán až po uplynutí 6 měsíců od podání žádosti, což stěžovatelce brání v realizaci jejího jediného cíle, kterým je pracovat a vydělávat. Z dosavadního postupu stěžovatelky je tak zřejmé, že by jejím propuštěním byl ohrožen účel řízení o udělení mezinárodní ochrany i řízení o správním vyhoštění, a nelze předpokládat, že by své jednání změnila. K délce zajištění žalovaný konstatoval, že nevylučuje, že stěžovatelčinu žádost bude nezbytné posuzovat standardně podle § 12 až § 14b zákona o azylu. Zároveň však lze v případě stěžovatelky předpokládat ukončení řízení ve věci mezinárodní ochrany ve lhůtě 90 dnů. Vzhledem k tomu, že lhůta pro podání případné žaloby proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany činí u osob umístěných v zařízení pro zajištění cizinců 15 dnů, a vzhledem k průměrné době pro doručování v soudním řízení, kterou žalovaný odhadl na 5 dní, žalovaný stanovil dobu zajištění stěžovatelky na 110 dnů s tím, že v případě potřeby může být rozhodnuto o jeho prodloužení v rámci zákonného limitu 180 dnů. [6] Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti známo, že žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 7. 2025, č. j. OAM-333/BE-BE01-VL15-PZ-2025, rozhodl podle § 46a odst. 5 zákona o azylu o prodloužení zajištění stěžovatelky do 8. 9. 2025. Žalobu stěžovatelky podanou proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 8. 2025, č. j. 47 A 2/2025-21, zamítl. Kasační stížnost směřující proti tomuto rozsudku je vedena u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 Azs 153/2025, přičemž o ní dosud nebylo rozhodnuto. [7] Proti původnímu rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 3. 2025, č. j. OAM333/BEBE01VL18-Z-2025, podala stěžovatelka žalobu, kterou Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2025, č. j. 48 A 2/2025-28, zamítl. Krajský soud s odkazem na relevantní judikaturu připomněl, že cílem zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu má být znemožnění zneužití zákona podáním účelové žádosti o mezinárodní ochranu a dosažení takových podmínek, které cizinci umožní vyhnout se již uloženému správnímu vyhoštění. Žalovaný v napadeném rozhodnutí odůvodnil splnění podmínek pro zajištění stěžovatelky podle tohoto ustanovení dostatečně. Stěžovatelka podala žádost o udělení mezinárodní ochrany v zařízení pro zajištění cizinců, kam byla umístěna poté, co policejní orgán rozhodl o jejím zajištění za účelem správního vyhoštění, tedy až po svém zajištění, ačkoliv v ČR pobývala nepřetržitě od roku 2017. Nevyšly přitom najevo žádné skutečnosti, které by jí bránily v dřívějším podání žádosti. Její žádost o udělení mezinárodní ochrany proto žalovaný považoval za účelovou oprávněně. Teprve v žalobě stěžovatelka přišla s tvrzením, že v případě návratu do země původu by byla ohrožena na životě, protože si půjčila peníze od místních lichvářů. Toto nové tvrzení není relevantní pro zpochybnění závěru žalovaného, že stěžovatelka podala žádost o mezinárodní ochranu, aby zamezila realizaci správního vyhoštění. Nic totiž nemění na tom, že měla-li tyto obavy z návratu do země původu, mohla žádost o mezinárodní ochranu podat kdykoliv dříve během svého pobytu v ČR, zvláště věděla-li, že je povinna se do země původu vrátit. Při posouzení podmínek zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu se neposuzuje důvodnost žádosti o mezinárodní ochranu, nýbrž posta