5 Azs 155/2025 – Nejvyšší správní soud

5 Azs 155/2025- 31 - text  5 Azs 155/2025 - 33 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: N. S. H., zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Milady Horákové 13, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2025, č. j. 19 Az 13/202532, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 4. 2025, č. j. OAM375/BABA01HA152025; tímto rozhodnutím nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). [2] Stěžovatel podal dne 30. 3. 2025 žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Uvedl, že ze země původu vycestoval dne 4. 12. 2024 letecky na základě cestovního pasu s platným pracovním vízem do Maďarska, kam přiletěl dne 5. 12. 2024. V Maďarsku pobýval do 16. 3. 2025; dne 17. 3. 2025 přicestoval vozidlem taxislužby do České republiky, kde pobýval neoprávněně. Dne 24. 3. 2025 byl stěžovatel Policií České republiky zadržen, zajištěn a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců za účelem realizace správního vyhoštění. V zařízení, kde byl umístěn, získal informaci od jiného cizince, že v jeho situaci by bylo nejvhodnější podat žádost o azyl; to učinil, jako důvod žádosti stěžovatel uvedl, že by chtěl v České republice legálně žít a pracovat, aby finančně zabezpečil svou rodinu a získal peníze na splacení dluhu, který má vůči bance v zemi původu. V případě návratu se obává, že nebude mít finance, aby zabezpečil svou rodinu a splatil dluhy, a že by mohl být i napaden on nebo jeho rodina; manželce již věřitel dvakrát ústně vyhrožoval. Ve Vietnamu neměl žádné potíže při odjezdu ani s bezpečnostními složkami a státními orgány; nebyl tam trestně stíhán. Manželka a nezletilé děti zůstaly ve Vietnamu. [3] Napadeným rozhodnutím žalovaný stěžovatelovu žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítl, jelikož ze správního řízení vyplynulo, že primárním důvodem pro podání žádosti byla snaha stěžovatele o legalizaci pobytu v ČR. Žalovaný neshledal naplnění zákonných důvodů pro udělení azylu, neboť stěžovatel neuvedl žádné konkrétní relevantní informace mimo jeho obav z neschopnosti splácet stávající dluhy a s tím související možnosti fyzického napadení jeho rodiny. Obavy stěžovatele ze strany věřitele kvůli dluhům však nelze vyhodnotit jako pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod dle § 12 písm. a) zákona o azylu. Stejně tak je nelze vyhodnotit jako pronásledování dle § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný neshledal ani důvod k udělení doplňkové ochrany, ani pro udělení azylu z humanitárních důvodů. Ekonomické potíže v zemi původu nejsou důvodem pro udělení azylu, byť by životní podmínky v dané zemi byly sebevíc tíživé. [4] Proti napadenému rozhodnutí brojil stěžovatel žalobou, kterou krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. [5] Krajský soud konstatoval, že žalovaný zjistil skutkový stav v potřebném rozsahu a obstaral si dostatek informací potřebných k vydání rozhodnutí; součástí správního spisu je rovněž rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje ze dne 24. 3. 2025, o zajištění stěžovatele podle § 124 odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za účelem správního vyhoštění a stanovením doby zajištění stěžovatele podle § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců na 30 dnů od okamžiku omezení svobody, tj. od 24. 3. 2025 v 12:30 hodin. Z odůvodnění rozhodnutí o zajištění vyplývá, že stěžovatel je veden v Schengenském informačním systému jako státní příslušník třetí země, kterému byl odepřen vstup a pobyt na území členských států, a to ode dne 20. 2. 2025 Maďarskem. Lustrací bylo policejními orgány dále zjištěno, že pobytová karta Maďarska se také nachází v evidenci SIS – v sekci pátrání po vydaných dokladech. [6] Krajský soud dále k otázce pronásledování nestátními aktéry a požadavkům účinnosti ochrany v zemi původu podotkl, že podle informací ze země původu mají občané Vietnamu možnost obrátit se s žádostí o pomoc na příslušné státní orgány a domoci se ochrany své osoby a svých práv; to stěžovatel dosud nevyužil. Soud označil tvrzení stěžovatele, podle něhož v případě informování policie se situace obětí lichvy výrazně zhorší a že ve Vietnamu panuje vysoká míra korupce, za ničím nepodložená tvrzení, která z podkladů rozhodnutí nevyplývají a stěžovatel sám k tomu nic nedoložil. Pouhá subjektivní nedůvěra ve schopnost vnitrostátních orgánů ochránit cizince před kriminálními živly, není azylově relevantním důvodem a neodůvodňuje rezignaci na využití ochrany státu. Krajský soud tak konstatoval, že stěžovatelem uváděné skutečnosti nelze podřadit pod žádný z důvodů poskytnutí mezinárodní ochrany a s ohledem na zjištěný skutkový stav ani pro udělení mezinárodní ochrany formou doplňkové ochrany. Závěrem se krajský soud vyjádřil k námitce neodůvodnění příslušnosti České republiky k posouzení žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany v napadeném rozhodnutí. Soud připomněl, že prvním (jediným) členským státem, ve kterém byla žádost o udělení mezinárodní ochrany stěžovatelem podána, je Česká republika. V případě stěžovatele nebylo naplněno žádné z kritérií obsažených v kapitole III. nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen ,,nařízení Dublin III‘‘). Příslušnost k posouzení žádosti stěžovatele tak musela být určena podle článku 3 odst. 2 kapitoly II. téhož nařízení, a tedy Česká republika jakožto první členský stát, v němž byla žádost podána, byla příslušná k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Absence odůvodnění příslušnosti nebyla dle soudu vadou, která by měla za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé a pro kterou by bylo nutno napadené rozhodnutí zrušit. [7] Proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatel nyní brojí kasační stížností, v níž namítá důvody dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [8] Podle stěžovatele soud přezkoumatelně nevysvětlil, jak došel k závěru, že v případě stěžovatele nebylo naplněno žádné z kritérií, které by založilo příslušnost Maďarska k rozhodnutí o žádosti stěžovatele. Dále stěžovatel namítá, že Česká republika byla povinna z moci úřední zjišťovat, zda při vyřízení žádosti není příslušné Maďarsko. Podstatné je, že ani ve vyjádření k žalobě žalovaný příslušnost Maďarska výslovně nerozporuje a ani soud tedy nepostavil najisto, který stát a z jakých důvodů je příslušný k vyřízení žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu. [9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti předně uvedl, že poslední známá adresa stěžovatele byla v Pobytovém středisku v Havířově a jeho současná adresa pobytu je neznámá. Žalovaný proto navrhl, aby řízení o kasační stížnosti bylo zastaveno. Dojdeli kasační soud k jinému závěru, pak má žalovaný za to, že jeho rozhodnutí, jakož i napadený rozsudek byly vydány v souladu s právními předpisy. Ke kasační výtce stěžovatele žalovaný odkázal na bod 14 odůvodnění rozsudku, kde soud jasně a srozumitelně definoval, z jakého důvodu byla Česká republika příslušná k posouzení žádosti. S ohledem na uvedené žalovaný navrhl, aby byla kasační stížnost odmítnuta pro nepřijatelnost, případně zamítnuta jako nedůvodná. [10] Nejvyšší správní soud s ohledem na obdrženou informaci od žalovaného stran pobytu stěžovatele požádal dne 7. 10. 2025 Správu uprchlických zařízení Ministerstva vnitra o sdělení informace o místě pobytu stěžovatele. Podle přípisu z téhož dne byl stěžovatel dne 23. 7. 2025 odepsán z evidence z důvodu svévolného opuštění Pobytového střediska Havířov. [11] V žádosti ze dne 9. 10. 2025 Nejvyšší správní soud vyzval Policii ČR, Ředitelství služby cizinecké policie a zástupce stěžovatele ke sdělení informace o tom, jaká je adresa stěžovatelova aktuálního pobytu. Policie ČR odpověděla stejně jako Správa uprchlických zařízení, zástupce stěžovatele ve sdělení ze dne 13. 10. 2025 uvedl aktuální adresu pobytu stěžovatele tak, jak je uvedeno v záhlaví tohoto rozsudku. [12] Nejvyšší správní soud neshledal důvody pro zastavení řízení. Posoudil tedy formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje, že je podána včas, směřuje p