5 Azs 172/2025 – Nejvyšší správní soud

5 Azs 172/2025- 21 - text  5 Azs 172/2025 - 24 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: R. B., zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Moravské náměstí 13, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 7. 2025, č. j. 17 Az 18/2025-46, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2025, č. j. OAM-408/ZA-ZA11-D07-2025; tím žalovaný rozhodl, že žádost stěžovatele o mezinárodní ochranu je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), řízení o žádosti zastavil podle § 25 písm. i) zákona o azylu a určil, že Spolková republika Německo je příslušným státem k projednání žádosti podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“). [2] Stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu dne 14. 4. 2025. Uvedl, že do Evropské unie přicestoval nelegálně v roce 2013, většinu času od té doby pobýval v Německu. Do ČR naposledy přicestoval dne 12. 4. 2025, aby zde požádal o mezinárodní ochranu. O tu požádal, aby mohl být v kontaktu se svým nezletilým synem, který má poruchu autistického spektra, je v plné péči jeho bývalé partnerky a jehož vídá o víkendech. Též se obával trestních řízení vedených proti němu v Turecké republice, přičemž podotkl, že již český soud rozhodl, že jeho vydání do Turecka není přípustné. [3] Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel již v roce 2013 požádal o mezinárodní ochranu v Německu, Česká republika požádala Německo o přijetí stěžovatele zpět na své území a posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu a Německo uznalo svou příslušnost k posouzení stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu podle čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III. Zároveň z dostupných informací nebyly známy žádné systémové nedostatky týkající se azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů v Německu. Nejednalo se ani o případ, v němž by bylo namístě využít diskrečního oprávnění podle čl. 17 nařízení Dublin III. V tomto ohledu žalovaný poznamenal, že stěžovatel již na území ČR žádal o mezinárodní ochranu dne 19. 12. 2022, přičemž v řízení o této žádosti žalovaný podrobně posoudil rodinnou situaci stěžovatele a jeho názor obstál v soudním přezkumu (žaloba v dané věci byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2023, č. j. 22 Az 15/2023-32). Zdravotní situace stěžovatelova syna, který se potýká s autismem, není progresivní. Stěžovatel namísto toho, aby po svém přemístění do Německa kontaktoval tamní správní orgány, znovu přicestoval do ČR a znovu požádal o mezinárodní ochranu. [4] Stěžovatel brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou krajský soud podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl. Krajský soud konstatoval, že azylový systém je koncipován tak, aby nebyl zahlcen více žádostmi od jedné osoby v rámci schengenského prostoru a o žádosti rozhoduje stát, který je k tomu příslušný podle nařízení Dublin III. Tímto státem je v daném případě Německo, na jehož území stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu poprvé. Dublinský systém přitom stojí na předpokladu, že se bude s žadatelem o mezinárodní ochranu zacházet stejně, ať už požádá o mezinárodní ochranu v kterémkoliv státě. Žalovaný vysvětlil, proč ve stěžovatelově případě nejsou dány důvody znemožňující předání do Německa. Usiluje-li stěžovatel o pobytové oprávnění v ČR za účelem soužití se svým synem, je namístě postupovat podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), nikoliv podle zákona o azylu. [5] V kasační stížnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Uvedl, že v žalobě namítal, že ačkoliv bylo podle žalovaného k posouzení stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu příslušné Německo, řízení o této žádosti zastavil, pročež jej Německo nemůže dokončit podle čl. 18 odst. 2 nařízení Dublin III – krajský soud na tuto argumentaci ovšem nijak nereagoval. Napadený rozsudek je dále nepřezkoumatelný, neboť se krajský soud k žalobním bodům vyjádřil jen souhrnně a velmi stručně a nereagoval na argumentaci stěžovatele, že je rozhodnutí žalovaného fakticky vyhoštěním a nezohledňuje nejlepší zájem dítěte. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho věc představuje výjimečný případ, v němž je namístě udělení národního humanitárního azylu, neboť jinak nemůže realizovat své právo na rodinný život se svým synem. Nemůže získat povolení k přechodnému pobytu jakožto rodinný příslušník občana EU, neboť nemůže s ohledem na své trestní stíhání v Turecku získat cestování doklad, jehož předložení je podmínkou pro udělení povolení k přechodnému pobytu. [6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. V podrobnostech odkázal na napadené rozhodnutí a obsah správního spisu. Kasační stížnost je podle žalovaného účelová a bezpředmětná. [7] Nejvyšší správní soud (NSS) nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje, že kasační stížnost je podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost proti rozhodnutí ve věci, ve které rozhodovala specializovaná samosoudkyně, se Nejvyšší správní soud dále ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle daného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. [8] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech, v nichž o žalobě rozhodoval specializovaný samosoudce, přijatelná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. [9] Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že podaná kasační stížnost předestírá k rozhodnutí otázky nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku a naplnění podmínek pro vydání rozhodnutí o udělení národního humanitárního azylu. Uvedené otázky ovšem v daném případě podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu nezasluhují pozornosti z důvodů ad (1) až (4) kritérií přijatelnosti. Nejedná se o otázky, které by dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny, resp. byly řešeny rozdílně či vyžadovaly učinit judikaturní odklon; rovněž tak se nejedná o případ zásadního pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Naopak krajský soud posoudil případ stěžovatele zcela v souladu s konstantní judikaturou, od které Nejvyšší správní soud neshledal důvodu se odchýlit, a proto dospěl k následujícímu závěru. [10] Kasační stížnost je nepřijatelná. [11] Pokud jde o tvrzenou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, Nejvyšší správní soud uvádí, že se otázkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí ve své judikatuře již mnohokrát zabýval. Nepřezkoumatelnost může být způsobena buďto nedostatkem důvodů, o které je rozhodnutí opřeno, anebo nesrozumitelností. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů především, pokud je zcela opomenuta některá z námitek účastníka řízení (srov. např. rozsudky NSS ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS, či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004-74, č. 116/2004 Sb. NSS). Soud ovšem nemusí reagovat na každou d