5 Azs 322/2024 — Nejvyšší správní soud

5 Azs 322/2024- 25 - text  5 Azs 322/2024 - 28 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: D. Y., zast. Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s., se sídlem Poděbradská 173/5, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11.2024, č. j. 6 A 86/2024-32, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 12. 2024, č. j. 6 A 86/2024-51, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 28. 11.2024, č. j. 6 A 86/202432, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 12. 2024, č. j. 6 A 86/2024-51 (dále jen „rozsudek městského soudu“), jímž bylo výrokem I. rozhodnuto tak, že zásah stěžovatele ze dne 3. 9. 2024, č. j. OAM-0316003/DO-2024, spočívající v tom, že prohlásil dočasnou ochranu žalobkyně za zaniklou, byl nezákonný. Výrokem II. městský soud stěžovateli zakázal pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikázal mu, aby obnovil stav před prohlášením zániku a odmítnutím dočasné ochrany žalobkyně zaevidované pod č. j. OAM-0316003/DO-2024. Výrokem III. městský soud rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. [2] Dne 3. 9. 2024 se žalobkyně dostavila na pracoviště Ministerstva vnitra, odbor azylové a migrační politiky, oddělení pobytu cizinců Střední Čechy IV. za účelem vyznačení štítku prodloužení dočasné ochrany dle § 7c zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny, vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb.“). Stěžovatel žalobkyni štítek prodloužené dočasné ochrany nevyznačil, neboť dospěl k závěru, že dočasná ochrana žalobkyni podle § 5 odst. 8 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., zanikla. O tom stěžovatel sepsal úřední záznam ze dne 3. 9. 2024, č. j. OAM0316003/DO-2024 (dále jen „úřední záznam“). [3] Proti tomuto postupu se žalobkyně bránila žalobou proti nezákonnému zásahu. V žalobě uvedla, že jí byla dne 6. 3. 2023 udělena dočasná ochrana s účinností do 30. 9. 2024; dne 3. 9. 2024 se dostavila ke stěžovateli za účelem prodloužení dočasné ochrany. Namísto toho jí byl pracovníkem stěžovatele vydán úřední záznam o tom, že její dočasná ochrana zanikla podle § 5 odst. 8 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., neboť disponovala kanadským vízem W-1. Žalobkyně se domnívala, že zánik dočasné ochrany byl prohlášen ke dni, kdy získala kanadské vízum, tedy zpětně ke dni 26. 7. 2023. Jelikož neměla v úmyslu setrvávat na území České republiky nelegálně a obávala se případného udělení správního vyhoštění, vrátila se do Lvova, a to navzdory útokům, které zde probíhají. Do Kanady nikdy nevycestovala ani to neměla v úmyslu. [4] Nezákonnost zásahu žalobkyně spatřovala ve skutečnosti, že zánik dočasné ochrany z důvodu udělení víza k pobytu nad 90 dnů jiným státem, je v rozporu se Směrnicí Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucím (dále jen „ směrnice o dočasné ochraně“) a prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“). Žalobkyně uvedla, že jí má být udělena dočasná ochrana již na základě skutečnosti, že spadá do kategorie osob dle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí. Čl. 28 směrnice o dočasné ochraně nezná jako důvod pro vyloučení přístupu cizince k dočasné ochraně „udělení víza k pobytu nad 90 dnů jiným státem.“ Z tohoto důvodu je podle žalobkyně zákon č. 65/2022 Sb. v rozporu se směrnicí o dočasné ochraně. Směrnice o dočasné ochraně má přímý účinek, a proto nelze § 5 odst. 8 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. aplikovat; tyto závěry vyplývají rovněž z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2024, č. j. 2 Azs 111/2024-29. [5] Žalobkyně dodala, že si je vědoma možnosti požádat o dočasnou ochranu znovu a tímto obnovit svůj legální pobyt v České republice bez nutnosti podání zásahové žaloby; tím by však byla vyloučena z okruhu osob, které od roku 2025 budou oprávněny požádat o přejití na tzv. zvláštní dlouhodobý pobyt, pro nějž je vyžadován předchozí pobyt na základě dočasné ochrany nepřetržitě po dobu 2 let. Z těchto důvodů se žalobkyně domáhala mimo jiné obnovení stavu před prohlášením stěžovatele dočasné ochrany za zaniklou. [6] Ve vyjádření k žalobě ze dne 25. 10. 2024 stěžovatel uvedl, že k nezákonnému zásahu nemohlo dojít, neboť samotné neosvědčení oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany vízovým štítkem podle § 7c zákona č. 65/2022 Sb. do práv žalobkyně nezasahuje, neboť jde pouze o deklaratorní akt, jímž se osvědčuje skutečnost, která nastala ze zákona. Žalobkyně se proto měla dle názoru stěžovatele domáhat ochrany žalobou proti nečinnosti. Stěžovatel přiznal, že po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2024, č. j. 2 Azs 111/2024-29, změnil dosavadní praxi a § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. již dále neaplikoval; jelikož žalobkyně nevyužila kanadské vízum, stěžovatel zpětně konstatoval, že k zániku dočasné ochrany žalobkyně nedošlo. Současně dodal, že se žalobkyně dne 3. 9. 2024 na příslušné pracoviště Ministerstva vnitra dostavila a nepředložila pracovníku Ministerstva vnitra doklad o zajištění ubytování, jak vyžaduje zákon č. 65/2022 Sb. podle § 7b odst. 8. Štítek prodloužené dočasné ochrany jí proto nebylo možné vyznačit. [7] Městský soud žalobě v plném rozsahu vyhověl. Konstatoval, že v dané věci nebylo sporu o tom, že žalobkyně je osobou, které byla udělena ochrana podle § 3 zákona č. 65/2022 Sb. A že je vysídlenou osobou ve smyslu prováděcího rozhodnutí. Sporné dle soudu zůstalo, zda § 5 odst. 8 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. obstojí ve světle směrnice o dočasné ochraně. [8] V této souvislosti se městský soud zabýval tím, zda se v daném případě uplatní přímý účinek směrnice o dočasné ochraně vyloučením. Dospěl přitom k závěru, že pro vyloučení aplikace § 5 odst. 8 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. postačí, pokud toto ustanovení zavádí výjimku z dočasné ochrany, kterou směrnice o dočasné ochraně nezná. S odkazem na příslušná ustanovení směrnice o dočasné ochraně a prováděcího rozhodnutí, jakož i soudní judikaturu městský soud konstatoval, že směrnice o dočasné ochraně je založena na principu tzv. minimální harmonizace – tj. směrnice stanoví nejnižší přípustnou hranici ochrany, přičemž státy mohou poskytnout ochranu vyšší, nikoliv však nižší. [9] Možnost vyloučit osobu z poskytnutí dočasné ochrany upravuje čl. 28 směrnice o dočasné ochraně, přičemž výčet důvodů zde uvedený není demonstrativní. Čl. 28 směrnice o dočasné ochraně ve spojení se stanovením minimální přípustné míry ochrany tvoří dle soudu dohromady jasnou a bezpodmínečnou právní normu. Výjimku v podobě vyloučení udělení dočasné ochrany osobě, která získala vízum k pobytu nad 90 dnů, povolení k pobytu nebo mezinárodní ochranu v jiném státě tato směrnice nepřipouští. Městský soud proto konstatoval, že právní úprava obsažená v § 5 odst. 8 písm. d) zákona o dočasné ochraně není v souladu se směrnicí o dočasné ochraně, když nad rámec směrnice zavádí zcela nové důvody pro vyloučení osoby z dočasné ochrany. Městský soud uzavřel, že stěžovatel nezákonně zasáhl do práv žalobkyně tím, že prohlásil dočasnou ochranu za zaniklou. Tvrzením stěžovatele, že žalobkyni nebylo možné vyznačit vízový štítek, neboť nedoložila doklad o zajištění ubytování, se městský soud blíže nezabýval, protože tento důvod nebyl žalobkyni stěžovatelem nijak sdělen. [10] V kasační stížnosti stěžovatel brojí proti výroku I. a II. rozsudku městského soudu, a to z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění účinném pro rozhodnou dobu (dále jen „s. ř. s.“). Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku dle stěžovatele je dána tím, že nezákonný zásah, kterého se měl dle městského soudu dopustit, spočíval v tom, že žalobkyni vrátil její žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou. Žalobkyně však žádost o dočasnou ochranu nepodávala, nýbrž se na pracoviště Ministerstva vnitra dostavila za účelem vyznačení štítku prodloužené dočasné ochrany dle § 7b a § 7c zákona č. 65/2022 Sb. Stěžovatel odmítl štítek vyznačit, neboť žalobkyni oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany zaniklo podle § 5 odst. 8 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. v důsledku udělení kanadské