6 Ads 121/2024 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 121/2024- 24 - text  6 Ads 121/2024 - 26 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové, soudkyně zpravodajky Jiřiny Chmelové a soudce Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: P. K., zastoupený Mgr. Naďou Koželuhovou, advokátkou, sídlem Hostovická 1744/71, Ústí nad Labem, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 5. 2022, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2024, č. j. 6 Ad 4/202486, takto: I. Kasační stížnost žalobce se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Nadi Koželuhové, advokátce, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3 400 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Dne 26. 5. 2022 vydala žalovaná v záhlaví označené rozhodnutí, kterým zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 17. 2. 2022, č. j. X. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o vrácení přeplatku na pojistném na důchodové pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za rok 2003 ve výši 8 613 Kč, který uhradil dne 16. 11. 2020. Stěžovatel v žádosti uváděl, že se podle § 16 odst. 3) zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „zákon o pojistném“), za přeplatek považuje pojistné, které je zaplaceno za dobu delší než 15 let. Vzhledem k tomu, že tato doba již uplynula, náleží mu přeplatek k výplatě. [2] Žalobce nejprve napadl rozhodnutí žalované žalobou, podanou k Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, který řízení o žalobě usnesením ze dne 30. 1. 2023, č. j. 11 C 155/202229, zastavil, protože jako soud spadající do soustavy civilního soudnictví nedisponoval pravomocí o věci rozhodnout. Současně žalobce poučil o možnosti podat žalobu ve správním soudnictví. Žalobce následně podal žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem, který věc postoupil usnesením ze dne 6. 2. 2024, č. j. 42 Ad 30/202371, Městskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému. [3] Městský soud rozsudkem označeným v záhlaví žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku nejprve uvedl, že žalobce oznámil dne 19. 1. 2021 správnímu orgánu prvního stupně ukončení výkonu samostatné výdělečné činnosti zpětně, ke dni 31. 12. 2003 (z původních nahlášených údajů plynulo, že stěžovatel samostatnou výdělečnou činnost vykonával v období od 22. 8. 1994 do 26. 1. 2005. Po změně trvala jeho samostatná výdělečná činnost od 22. 8. 1994 do 31. 12. 2003 a od 11. 5. 2004 do 7. 9. 2004 – pozn. NSS). Z tohoto důvodu došlo k obnovám řízení ve věcech platebních výměrů ze dne 23. 6. 2004 (č. 267/2004) a ze dne 10. 10. 2005 (č. 1415/2005), kterými bylo žalobci vyměřeno penále z nedoplatku na pojistném a ze záloh na pojistné. Správní orgán prvního stupně vyhověl stěžovatelově námitce promlčení a platební výměry zrušil. Žalovaná vydala dne 29. 11. 2021 rozhodnutí, kterým žalobci přiznala starobní důchod a přiznala doplatek důchodu ve výši 50 556 Kč. Část doplatku ve výši 31 202 Kč měla být použita na úhradu splatných dluhů. Od této částky byla odečtena částka ve výši 16 710 Kč, která odpovídala promlčeným pohledávkám. Zbytek doplatku (14 482 Kč) byl použit na úhradu dluhů, které žalovaná za žalobcem evidovala. Žalobce v žalobě tvrdil, že si správní orgán prvního stupně neoprávněně ponechal částky 8 613 Kč a 14 482 Kč. [4] Městský soud při posouzení věci zdůraznil, že žalobce v průběhu celého správního řízení i v podané žalobě výslovně žádal o vyplacení tvrzeného nároku 8 613 Kč podle § 16 odst. 3 zákona o pojistném. Tomuto nároku nebylo možné vyhovět, neboť postup dle § 16 odst. 3 zákona o pojistném lze uplatnit pouze v případě, že byl pojištěnec účasten důchodového pojištění dobrovolně. To však nebyl případ žalobce, který byl na základě registrace jako osoba samostatně výdělečně činná v rozhodné době (po celý rok 2003) povinně účasten důchodového pojištění. Městský soud shledal nedůvodnou i další námitku žalobce, že nebyly posouzeny všechny okolnosti týkající se jeho jiných tvrzených nároků. Dle žalobcova názoru u něj již žádný dluh na pojistném nebo na zálohách na pojistné neexistoval. Nic takového ale předmětem řízení tak, jak jej vymezil žalobce ve své žádosti, nebylo. Městský soud se zabýval i tím, zda u žalobce existoval vratitelný přeplatek. K částce 14 482 Kč, která podle žalobce měla být nezákonně stržena z doplatku starobního důchodu, městský soud uvedl, že z obsahu spisu ani žaloby není patrné, že by se žalobce v nějakém řízení domáhal tohoto nároku. Nad rámec shora uvedeného nicméně městský soud konstatoval, že není možné akceptovat pojetí promlčení všeobecně tak, jak se jej dožaduje žalobce. Tedy, že by podaná námitka promlčení vůči konkrétnímu platebnímu výměru bez dalšího představovala i námitku promlčení žalobcových ostatních dluhů. Námitka musí být dle městského soudu formulována dostatečně konkrétně tak, aby z jí jasně plynulo, u kterých konkrétních nároků se žalobce promlčení domáhá. Rovněž správní orgány při posuzování existence vratitelného přeplatku srozumitelně vysvětlily genezi řízení vedených ve věci žalobce a popsaly, jakým způsobem byly platby na existující dluhy započteny. II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní [5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. V ní namítl, že městský soud měl rozhodnutí žalované zrušit pro nepřezkoumatelnost, a pokud tak neučinil, zatížil svůj rozsudek stejnou vadou. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované měla dle stěžovatele spočívat v tom, že se nezabývala námitkami ohledně zrušených platebních výměrů a vzniklých přeplatků. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že zrušením platebních výměrů zanikly veškeré jeho dluhy vůči správnímu orgánu prvního stupně. Nerozumí proto důvodům, pro které mu byl vyměřen nový dluh v době, kdy žádal o přiznání starobního důchodu. Z tohoto důvodu stěžovatel požádal o vrácení přeplatku ve výši 8 613 Kč. Jeho žádost však byla zamítnuta, stejně jako podané odvolání. Stěžovatel uzavřel, že dluhy musely nejspíše vzniknout v letech 1997 a následujících, ty jsou však již promlčeny (prekludovány). Stěžovatel zopakoval, že si správní orgán prvního stupně neoprávněně ponechal částky 8 613 Kč a 14 482 Kč. Správní orgán mu první částku nevrátil zpět, ač byl platební výměr, na jehož základě stěžovatel platbu 8 613 Kč uhradil, zrušen; druhá uvedená částka 14 482 Kč mu byla nezákonně stržena z doplatku starobního důchodu. [6] Nejvyšší správní soud zaslal kasační stížnost k vyjádření žalované. Ta uvedla, že stěžovatel v kasační stížnosti opakuje již mnohokrát vypořádané námitky, které se týkají zejména postupu správních orgánů. Sporné platby byly započteny tak, jak již bylo vysvětleno v rozsudku městského soudu. K nezákonnému postupu ze strany správních orgánů nedošlo. Žalovaná proto setrvala na svých dosavadních závěrech, že se stěžovatel domáhá vrácení přeplatku, který není nikde evidován. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [7] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná. [8] Nejvyšší správní soud předesílá, že napadený rozsudek městského soudu přezkoumal v rozsahu kasačních námitek stěžovatele, neboť mu nepřísluší, aby za stěžovatele domýšlel jeho tvrzení. Nejvyšší správní soud dále poznamenává, že stěžovatel polemizuje s rozsudkem městského soudu toliko v obecné rovině (uvádí, že s ním nesouhlasí nebo že je nesprávný) a konkrétní argumentace je spíše jen zopakováním žalobních námitek. V tomto ohledu Nejvyšší správní soud připomíná, že kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského (zde městského) soudu, a stížnostní námitky se tedy musejí upínat právě k tomuto rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/201963, č. 4051/2020 Sb. NSS). Stěžovatel se v kasační stížnosti omezil pouze na zopakování rekapitulace dosavadního průběhu řízení a uvedl, že nesouhlasí se závěry napadeného rozsudku, přičemž doplnil námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu a rozhodnutí žalované. [9] Nejprve tedy Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení obecně namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu. Případná nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí je totiž vadou natolik závažnou, že znemožňuje věcný soudní přezkum. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku však Nejvyšší správní soud neshledal, neboť z odůvodnění městského soudu je zřejmé, na základě, jakých konkrétních úvah dospěl k vysloveným závěrům (srov. např. rozsudek Nejvyššího správ