6 As 148/2024 — Nejvyšší správní soud

6 As 148/2024- 32 - text  6 As 148/2024 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové, soudce zpravodaje Štěpána Výborného a soudce Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: PPL CZ s.r.o., sídlem K Borovému 99, Říčany – Jažlovice, zastoupený JUDr. Tomášem Novákem, advokátem, sídlem Dušní 11, Praha 1, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, sídlem Sokolovská 219, Praha 9, proti výroku II rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 21. 6. 2023, č. j. ČTÚ29 898/2015603/II, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2024, č. j. 6 A 102/202343, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu ze dne 1. 4. 2015, č. j. ČTÚ15 566/2014610/XIV.vyř., byl žalobce ve výroku I shledán vinným ze spáchání správního deliktu podle § 37a odst. 1 písm. b) zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů, ve znění do 3. 12. 2014 (dále jen „zákon o poštovních službách“), kterého se dopustil tím, že podnikal v období od 1. 5. 2013 do 6. 5. 2014 v oblasti poštovních služeb bez předchozího písemného oznámení podnikání v oblasti poštovních služeb žalovanému. Za tento správní delikt byla žalobci uložena pokuta ve výši 4 200 000 Kč (výrok II). Původně žalovaný uložil žalobci rozhodnutím ze dne 4. 7. 2014, č. j. ČTÚ15 566/2014610/VIII.vyř., pokutu ve výši 5 000 000 Kč za správní delikt podle § 37a odst. 1 písm. c) zákona o poštovních službách, toto rozhodnutí však bylo k rozkladu žalobce zrušeno rozhodnutím předsedy Rady žalovaného ze dne 15. 12. 2014, č. j. ČTÚ53 370/2014603. [2] Rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2015 napadl žalobce rozkladem, který byl zamítnut rozhodnutím předsedy Rady žalovaného ze dne 6. 5. 2016, č. j. ČTÚ29 898/2015603 (dále jen „rozhodnutí ze dne 6. 5. 2016“). [3] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 2. 2020, č. j. 3 A 88/2016156, rozhodnutí ze dne 6. 5. 2016 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Městský soud dospěl k závěru, že na žalobce zákon o poštovních službách nedopadal, protože nebyl poskytovatelem všeobecných poštovních služeb ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 97/67/ES ze dne 15. prosince 1997 o společných pravidlech pro rozvoj vnitřního trhu poštovních služeb Společenství a zvyšování kvality služby ve znění třetí poštovní směrnice (dále jen „poštovní směrnice“). [4] Ke kasační stížnosti žalovaného byl tento rozsudek městského soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2021, č. j. 1 As 107/202058, a věc byla vrácena městskému soudu k novému projednání. Nejvyšší správní soud s odkazem na rozsudek rozšířeného senátu ze dne 14. 9. 2021, č. j. 8 As 70/2018100 (dále jen „rozsudek rozšířeného senátu č. j. 8 As 70/2018100“), shledal, že rozsah působnosti zákona o poštovních službách je namístě chápat šířeji, než učinil městský soud. Městskému soudu přikázal, aby znovu posoudil, zda stěžovatel poskytoval poštovní služby ve smyslu zákona o poštovních službách, a aby zohlednil, že až do vydání rozsudku rozšířeného senátu nebylo, s ohledem na judikaturu, vůbec jasné, na koho tento zákon dopadá. [5] Rozsudkem ze dne 18. 3. 2022, č. j. 3 A 88/2016193, městský soud rozhodnutí ze dne 6. 5. 2016 opět zrušil. Podle městského soudu byla služba poskytovaná žalobcem poštovní službou podle zákona o poštovních službách, avšak žalobce nelze potrestat za jednání v dobré víře v době, kdy interpretace problematiky poštovních služeb a obdobných smluvních ujednání nebyla ustálená a nebyla všeobecně shodně přijímaná ani soudní judikaturou. [6] Ke kasační stížnosti žalovaného byl i tento druhý rozsudek městského soudu zrušen, a to rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2022, č. j. 1 As 78/202235, a věc byla opět vrácena městskému soudu k novému projednání. Nejvyšší správní soud konstatoval, že pro období, za něž byla žalobci uložena pokuta (od 1. 5. 2013 do 6. 5. 2014), městský soud neuvedl žádné relevantní objektivní okolnosti svědčící dobré víře žalobce ve výklad zákona (byť i v materiálním smyslu). Městský soud přitom nereflektoval tvrzení žalovaného, která dobré víře žalobce nesvědčila, čímž napadený rozsudek zatížil nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. [7] Následně městský soud rozsudkem ze dne 13. 12. 2022, č. j. 3 A 88/2016223, žalobu proti rozhodnutí ze dne 6. 5. 2016 zamítl. [8] Ke kasační stížnosti žalobce byl i tento třetí rozsudek Městského soudu v Praze zrušen, a to rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2023, č. j. 1 As 286/202270, kterým bylo současně zrušeno i žalobou napadené rozhodnutí ze dne 6. 5. 2016 a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud setrval na názoru, že žalobce patří mezi poskytovatele poštovních služeb. K poukazu žalobce na vývoj právní úpravy a ústavněkonformní výklad relevantních ustanovení zákona o poštovních službách Nejvyšší správní soud uvedl, že jde toliko o polemiku se závěry správních orgánů, nikoliv objektivní okolnost (důvod) ospravedlňující nevědomost o stavu rozporném s právem. Žalobce tak nemohl být v dobré víře, přičemž skutečnost, že až rozšířený senát výklad zákona posvětil, je toliko vyústěním nastavení přezkumu právních otázek soudem do minulosti (retrospektivně). Nejvyšší správní soud však shledal, že uložená výše pokuty nenachází dostatečnou oporu v konkrétních zjištěných okolnostech případu, a proto zrušil rozsudek městského soudu i rozhodnutí předsedy Rady žalovaného ze dne 6. 5. 2016. [9] Nyní žalobou napadeným rozhodnutím předseda Rady žalovaného zrušil výrokem I prvostupňové rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 v rozsahu výroků II a III, tj. ve výrocích, jimiž byla stanovena výše pokuty a žalobci byla uložena povinnost k náhradě nákladů správního řízení. Výrokem II ve zbytku rozklad zamítl a potvrdil výrok I prvostupňového rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, kterým byla konstatována vina žalobce ze spáchání správního deliktu. [10] Žalobu proti výroku II rozhodnutí předsedy Rady žalovaného ze dne 21. 6. 2023 zamítl městský soud nyní napadeným rozsudkem. [11] Městský soud s odkazem na předchozí rozsudky vydané v téže věci zdůraznil, že žalobce zajišťuje převzetí zásilky smluvním partnerem či vlastním pracovníkem (tzn. zásilky vybírá), dále jsou zásilky svezeny na jeho depo, kde dochází k jejich třídění (tzn. zásilky třídí), dále je předává k přepravě a dodává příjemcům (tzn. zásilky přepravuje a dodává). Z těchto skutečností dovodil, že žalobce v rozhodné době poskytoval poštovní služby. Městský soud neshledal důvody pro odchýlení se od rozsudku rozšířeného senátu č. j. 8 As 70/2018100, a to včetně závěru, že „obsahem zasílatelství je pouhé zprostředkování přepravy, nikoli již samotná přeprava nákladů“. Dle městského soudu je rozdíl mezi poštovními službami a zasilatelstvím, přičemž v činnosti žalobce lze spatřovat všechny jednotlivé dílčí úkony typické pro poštovní službu. Pokud došlo k naplnění definice podnikání v oblasti poštovních služeb, nebylo již třeba explicitně uvádět, proč posuzovaná činnost není podnikáním v oblasti zasilatelství. Podle městského soudu byla také respektována zásada presumpce neviny i zásada in dubio pro reo. [12] K námitce dobré víry žalobce městský soud opětovně odkázal na závěry předchozích rozsudků, v nichž soudy dopěly k závěru, že žalobce v dobré víře v dosavadní judikaturu a správní praxi nejednal. Nejméně ode dne 26. 3. 2013 žalobci muselo být známo, že na jeho výdělečnou činnost bude bez podání oznámení o výkonu podnikání v oblasti poštovních služeb nahlíženo jako na jednání rozporné se zákonem o poštovních službách. Žalobce nedoložil žádnou správní praxi žalovaného, která by mohla založit jeho dobrou víru, resp. legitimní očekávání. Na tvrzení, že žalobce od samého počátku svého podnikání, které zahájil před 26 lety, podnikal v oblasti zasilatelství, nelze vystavět dobrou víru. II. Podání účastníků řízení [13] Proti v záhlaví označenému rozsudku městského soudu podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž namítá nepřezkoumatelnost a nezákonnost napadeného rozsudku a vady správního řízení. [14] Stěžovatel tvrdí, že nebylo prokázáno, že jeho činnost spočívala v poskytování poštovních služeb a městský soud se s jeho argumentací řádně nevypořádal. Žalovaný ani městský soud se dle stěžovatele dostatečně nezabývali tím, zda jím poskytované služby splňovaly legální kritéria zasilatelských služeb, resp. zda smlouvy uzavírané stěžovatelem s jeho klienty (a jejich realizace) splňují či mohou splňovat kritéria zasilatelské smlouvy. Konkrétní povaha konkrétních služeb stěžovatele nebyla ze strany žalovaného a krajského soudu posouzena. Stěžovatel má obecně za to, že věcně a prakticky není mezi poštovními a zasilatelskými službami