6 As 83/2024 — Nejvyšší správní soud

6 As 83/2024- 36 - text  6 As 83/2024 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Filipa Dienstbiera, soudce zpravodaje Štěpána Výborného a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: přípravný výbor Protestantské církve Svaté Korony, sídlem Kralovická 1454/49, Plzeň, zastoupený Bc. JUDr. Norbertem Naxerou, zmocněncem přípravného výboru, sídlem Rebecova 555, Přeštice, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, sídlem Maltézské náměstí 1, Praha 1, proti rozhodnutí ministra kultury ze dne 16. 9. 2022, č. j. MK 43746/2022 OLP, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2024, č. j. 8 A 112/202258, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 5. 2022, č. j. MK 27698/2022 SOCNS, zamítl podle § 14 odst. 3 ve spojení s § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o církvích“), návrh žalobce na registraci Protestantské církve Svaté korony. [2] Důvodem pro zamítnutí registrace byla skutečnost, že Protestantská církev Svaté korony nenaplňuje zákonné znaky církve a náboženské společnosti obsažené v § 3 písm. a) zákona o církvích a náboženský cíl tohoto společenství je pouze deklarovaný. Účelem tohoto společenství není vyznávání náboženské víry. Jeho činnost je také v rozporu s § 5 zákona o církvích, neboť rozněcuje nenávist a podporuje porušování právních předpisů. [3] Shora označeným rozhodnutím ze dne 16. 9. 2022 ministr kultury zamítl rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2022. Ministr se ztotožnil se žalovaným, že Protestantská církev Svaté korony nesplňuje definiční znaky církve a náboženské společnosti dle zákona o církvích, neboť účelem společenství není vyznávání náboženské víry. Činnost tohoto společenství je rovněž v rozporu s § 5 zákona o církvích a skutečný stav věci neodpovídá dokumentům předloženým k registraci. [4] Žalobce napadl rozhodnutí ministra kultury žalobou, kterou zamítl městský soud v záhlaví označeným rozsudkem. [5] Městský soud konstatoval, že pro to, aby náboženská skupina mohla být zaregistrována, nestačí, aby se sama chápala jako církev anebo náboženská společnost. Správní orgány při hodnocení znaků Protestantské církve Svaté korony důvodně a oprávněně vycházely z toho, jak je pojem církve či náboženské společnosti chápán v současné české společnosti, resp. právním prostředí. Takový postup neodporuje zákonu a nejedná se o zneužití správního uvážení. Pakliže má žalovaný právo posuzovat, co církev je a co nikoli, musí být schopen na žadatele o registraci aplikovat do jisté míry objektivní kategorie, které zcela logicky vychází z dosavadních religionistických východisek, a tudíž i z teoretických poznatků o církvích a náboženských společnostech. V napadeném rozhodnutí žalovaný velmi podrobně popsal, které konkrétní důvody jej vedly k závěru, že navržená církev nemůže být registrována. Městský soud se ztotožnil se žalovaným, že účelem Protestantské církve Svaté korony je spíše maskovat politické snahy směřující proti tzv. covidové politice vlády. Uvedenému odpovídá také její neujasněná nauka, která si protiřečí. Správní orgány rovněž shromáždily dostatek důkazů, že verbální útoky na osoby či skupiny osob byly značnou částí celkové činnosti žalobce, takže byl důvodný poukaz správních orgánů na porušení § 5 písm. b) zákona o církvích. Městský soud konstatoval, že v kontextu výsledku celého řízení považuje za zcela nepodstatnou otázku, zda žalobce podporuje porušování právních předpisů; proto se k ní nevyjádřil. II. Podání účastníků řízení [6] Proti rozsudku městského soudu podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost s tím, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na svobodu vyznání. [7] Stěžovatel nejprve doslovnou žalobní argumentací nesouhlasí s důvody, pro které žalovaný zamítl jeho žádost o registraci církve. [8] Stěžovatel rozporuje odkaz městského soudu na existenci zvláštních práv církví. Uvádí, že nechtěl vyučovat náboženství ve školách, působit v nemocnicích apod. Stěžovatel má za to, že pro církev nebo náboženskou společnost, která nežádá přiznání zvláštních práv, by z logiky věci měla platit méně přísná kritéria pro registraci než pro církve, které toto požadují. [9] Podle stěžovatele nelze za jeho stanoviska pokládat vyjádření na sociální síti. Za oficiální prezentaci církve lze považovat pouze oficiální dokumenty zaslané žalovanému a nedělní kázání církve zveřejňovaná na sociálních sítích. Církevní učení se musí důsledně odlišovat od výroků členů církve. [10] Stěžovatel nepopírá, že se v počátcích církve členové přípravného výboru dopustili některých chyb, tyto však byly do vydání rozkladového rozhodnutí napraveny. Žalovaný podle stěžovatele rozhoduje účelově na základě politického přesvědčení žadatelů o registraci církve, což se projevilo i v případě neregistrace Byzantského katolického patriarchátu. Stěžovatel namítá, že v případě Protestantské církve Svaté korony byly „politické kroky“ důsledkem náboženského přesvědčení. [11] Žalovaný podle stěžovatele chybně postavil odůvodnění zamítnutí registrace na argumentech Ministerstva zdravotnictví, ačkoliv Ministerstvo zdravotnictví není orgán, který by měl jakoukoliv pravomoc a působnost v otázkách náboženské víry. [12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje argumentaci městského soudu za zcela správnou, srozumitelnou a dostatečnou. Žalovaný nesouhlasí se stěžovatelem, že pro církev nebo náboženskou společnost, která nežádá přiznání zvláštních práv, by měla platit při registraci méně přísná kritéria. Podle žalovaného byla rozhodná vyjádření samotné církve, či jejích oficiálních představitelů, a nikoliv jejích příznivců a podporovatelů. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2 s. ř. s. [14] Kasační stížnost není důvodná. [15] Nejvyšší správní soud předesílá, že z § 109 odst. 4, věty před středníkem s. ř. s., a ze setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu (viz za všechny rozsudek ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/201470), vyplývá, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah a kvalita kasační stížnosti proto do značné míry předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti, ale logicky i obsah rozsudku soudu. Je proto odpovědností stěžovatele, aby v kasační stížnosti specifikoval skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí krajského soudu. Jinak řečeno, pokud stěžovatel formuluje kasační námitky velmi obecně, obdrží na ně od soudu pouze stručnou odpověď. Zároveň platí, že jelikož je kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví (§ 102 s. ř. s.), musí se kasační námitky upínat právě k tomuto rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. 6 Ads 3/200373). Kasační stížnost je nepřípustná, pokud nesměřuje proti rozhodovacím důvodům napadeného rozsudku (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Azs 249/201638, nebo ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012351, a judikaturu citovanou v jeho odstavci [140]). Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná, opírá–li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Stěžovatel tak musí podle § 104 odst. 4 s. ř. s. v kasační stížnosti reagovat na argumentaci krajského soudu a uvádět, z jakých důvodů jsou jeho závěry nesprávné. [16] Takto stěžovatel do značné míry nepostupoval, protože svou argumentací rozporoval postup a závěry správních orgánů, aniž by výslovně zpochybňoval odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu. Nejvyšší správní soud ověřil, že první část kasační stížnosti (až do strany 6; ostatně uvozená slovy: rekapitulace řízení) je z malé části zestručněnou, ale jinak doslovnou kopií podané žaloby. Stěžovatel v této části, v níž zpochybňuje věcné důvody zamítnutí žádosti o registraci církve, nikterak nereaguje na důvody zamítnutí žaloby, ačkoli kasační stížnost je opravným prostředkem proti rozhodnutí krajského (zde městského) soudu. Stěžovatel sice avizoval doplnění kasační stížnosti, žádné její doplnění však Nejvyššímu správnímu soudu nezaslal. Tato část kasační stížnosti je proto na samé hraně přípustnosti. Nejvyšší správní soud přesto zohlednil, že se stěžovatel výslovně