7 Afs 132/2024 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 132/2024- 46 - text  7 Afs 132/2024 - 55 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Tomáše Foltase a Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: Česká televize, se sídlem Na Hřebenech II 1132/4, Praha 4, zastoupena JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2024, č. j. 9 Af 14/2022126, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Dne 7. 7. 2015 vydal Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období měsíců ledna až srpna roku 2014, kterými žalobkyni vyměřil změnu poslední známé daňové povinnosti ve výši 0 Kč. [2] Proti dodatečným platebním výměrům podala žalobkyně odvolání. Žalovaný následně na základě rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 22. 6. 2016, Český rozhlas, C11/15, přistoupil k doplnění odvolacího řízení. S obsahem a vyhodnocením důkazních prostředků provedených v rámci odvolacího řízení a se změnou právního názoru byla žalobkyně seznámena písemností ze dne 21. 12. 2016, č. j. 57538/16/530022443711377. Žalovaný se s ohledem na uvedenou judikaturu SDEU ztotožnil s argumentací žalobkyně ohledně povahy televizních poplatků, a proto rozhodnutími o odvolání ze dne 17. 1. 2017, č. j. 2186/17/530022443711377, č. j. 2187/17/530022443711377, č. j. 2188/17/530022443711377, č. j. 2189/17/530022443711377, č. j. 2190/17/530022443711377 a č. j. 2191/17/530022443711377, č. j. 2193/17/530022443711377, č. j. 2194/17/530022443711377, změnil odvoláním napadené dodatečné platební výměry. [3] Na základě podané žaloby Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2020, č. j. 8 Af 11/2017236, napadená rozhodnutí o odvolání zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Městský soud se sice ztotožnil s postupem žalovaného při výpočtu nároku na odpočet daně, nicméně shledal důvodnou námitku žalobkyně ve věci nesprávného zaokrouhlení koeficientu podle § 75 odst. 3 zákona č. 235/2005 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“). [4] Žalovaný následně doplnil řízení a seznámil žalobkyni s provedenou korekcí, tj. přepočtem a zaokrouhlením koeficientu při výpočtu nároku na odpočet daně v poměrné výši podle § 75 zákona o DPH za rok 2014, a vydal nové rozhodnutí ze dne 15. 7. 2022, č. j. 26487/22/530022443710132, ve kterém zohlednil závazný právní názor městského soudu a změnil jednotlivé dodatečné platební výměry. II. [5] Žalobkyně podala proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji zamítl rozsudkem ze dne 22. 5. 2024, č. j. 9 Af 14/2022126. [6] Městský soud přisvědčil žalovanému, že žalobkyně v průběhu řízení i přes výzvu správce daně neprokázala, že jí navrhovaný poměrový koeficient reflektoval skutečný poměr použití smíšených plnění v rámci ekonomické činnosti žalobkyně. Žalovaný tedy za této procesní situace, když žalobkyně sama nerozklíčovala podíl použití vstupních smíšených plnění, měl důvod k tomu, aby přistoupil ke stanovení poměrového koeficientu založeného na výnosech. Tuto metodu aproboval Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích jako dostačující a vyhovující pro případ, kdy žalobkyně nedoloží potřebné podklady a neurčí výši odpočitatelné DPH. Městský soud dále uvedl, že žalobkyní navržená metoda odpovídající § 75 zákona o DPH ve znění po novele (č. 170/2017 Sb.) s účinností od 1. 7. 2017, byla odmítnuta v řadě rozsudků městského soudu i Nejvyššího správního soudu z důvodu nepřípustné retroaktivity na šetřená období, pro něž nebyla tato úprava účinná, a nesouladu se zásadou neutrality daně. [7] Podle městského soudu na využití výnosové metody pro účely stanovení poměrového koeficientu nemohou nic změnit ani námitky žalobkyně týkající se započtení výše televizních poplatků jako zdrojů financování do vstupních plnění. Městský soud nezpochybnil to, že je rozhodné zabývat se účelem, pro který byla plnění přijata a použita, což ostatně shodně vyslovuje i žalobkyní odkazovaná judikatura SDEU, generální advokát Maciej Szpunar ve svém stanovisku ze dne 17. 3. 2016 i Nejvyšší správní soud. Nicméně je třeba přijmout, že výnosová metoda je prostředkem náhradním za situace, kdy nelze stanovit poměrový koeficient na základě přesvědčivých údajů ze souladu účetního stavu se stavem skutkovým, totiž zjištění, na co byly poplatky použity, tedy při neprůkaznosti údajů daňového subjektu. Neníli prokázáno, jakým poměrovým podílem televizní poplatky jako zdroj financování vstupují do smíšených plnění a jaký je jejich podíl na ekonomické činnosti, pak stanovení poměrového koeficientu výnosovou metodou jako „náhradní“ způsob či kvalifikovaný odhad může obstát, přičemž žalovaný v bodě 42 napadeného rozhodnutí využití výnosové metody na číselných údajích z Výroční zprávy žalobkyně za rok 2014 náležitě odůvodnil. [8] Městský soud dále uvedl, že obhajobu argumentace žalobkyně proti použití výnosové metody nelze nalézt ani v rozsudku SDEU ze dne 16. 9. 2021 ve věci C21/20 Balgarska natsionalna televizia. Předmětem tohoto rozsudku je odpověď na předběžnou otázku k výkladu čl. 2 odst. 1 písm. c) Směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice o DPH“) ohledně povahy dotace, z níž je financována státem bulharská televize, a k výkladu čl. 168 uvedené směrnice, v tom směru, že členským státům přísluší stanovit metody a kritéria pro rozdělení částek DPH zaplacených na vstupu mezi zdanitelná plnění a plnění, která nepodléhají DPH, s přihlédnutím k účelu a systematice směrnice o DPH při dodržení zásady proporcionality. Pokud se tedy uvedený rozsudek v bodě 52 vyslovuje, že způsob financování nákupů televize z finančních zdrojů smíšených (z dotací a z ekonomických činností) není pro určení nároku na odpočet relevantní, nepotvrzuje tím nic jiného než situaci na vstupu, která se může a nemusí podílet na situaci použití nakoupeného zboží a služeb na výstupu, avšak neposkytuje návod ke konkrétnímu výpočtu nároku na odpočet daně se zohledněním státních plateb v poměrné výši. Uvedený rozsudek ponechává stanovení metod a kritérií k výpočtu poměrného nároku na odpočet daně na daňových orgánech a daňových subjektech členských států a neprezentuje konkrétní hledisko přiměřenosti, z něhož by mohla být jednoznačně dovozena autonomní povaha finančních zdrojů, jimiž jsou televizní poplatky či jiné státní platby, bez ohledu na obrat či výnosy, které veřejnoprávní televize dosahuje. [9] Závěrem městský soud uvedl, že nepovažoval za případné k návrhu žalobkyně položit SDEU předběžnou otázku formulovanou žalobkyní v závěrečném vyjádření ze dne 9. 5. 2024. To proto, že položení předběžné otázky z hlediska její formulace a obsahu ve vztahu k evropské právní úpravě by nepřineslo požadovanou odpověď. Žalobkyně se totiž domáhala odpovědi, která neodkazovala na výklad určitého článku směrnice o DPH, který by se týkal výpočtu poměrného nároku z hlediska metody, která by se zabývala způsobem použití finančních zdrojů různé povahy (zde dotací či poplatků ze státního rozpočtu). Z judikatury SDEU vyplývá, že stanovení metod a kritérií rozdělení částek DPH zaplacené na vstupu mezi ekonomické a neekonomické činnosti spadá do posuzovací pravomoci členských států. Žalobkyně by se tedy ani položením předběžné otázky nemohla dočkat konkrétní odpovědi, návodu či vzoru postupu, jak mají vnitrostátní daňové orgány postupovat, když takový postup či metodu směrnice o DPH ani rámcově neobsahuje. III. [10] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [11] Stěžovatelka namítala, že městský soud pochybil, když aproboval snížení jejího nároku na odpočet daně postupem odporujícím čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod i relevantní soudní praxi (viz zejména rozsudek SDEU ze dne 8. 5. 2019, ve věci C566/17, Zwiazek Gmin Zaglebia Miedziowego w Polkowicach). Stěžovatelka dovozovala protiústavnost postupu při snížení jejího nároku na odpočet daně především z toho, že žalovaný odmítl metodu zvolenou stěžovatelkou a daňovou povinnost vyměřil bez jakékoliv další spolupráce s ní svou vlastní, jednostranně určenou (výnosovou) metodou. Podle stěžovatelky je výnosová metoda zohledňující zdroje financování její činnosti pro poměrné snížení jejího nároku na odpočet daně nepoužitelná. Poměrné snížení nároku na odpočet daně tímto způsobem podle stěžovatelky odporuje jak rozhodné zákonné úpravě (§ 75 odst. 1 a 3 zákona o DPH), tak soudní praxi SDEU (viz zejména rozsudek ze dne 16. 9. 2021, ve věci C21/20, Balgarska natsionalna televizia) a Nejvyššího správního s