7 As 109/2025 — Nejvyšší správní soud

7 As 109/2025- 28 - text  7 As 109/2025 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudce Davida Hipšra a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobkyně: NEGATIV s.r.o., se sídlem Ostrovní 126/30, Praha 1, zast. JUDr. Mgr. Rudolfem Leškou, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Apolinářská 445/6, Praha 2, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 58/219, Praha 9, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2025, č. j. 10 A 44/202512, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně (stěžovatelka) se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhala ochrany před jednáním žalovaného, v němž spatřuje nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. Ten shledává ve vydání vyjádření předsedy Rady žalovaného ze dne 20. 12. 2024, č. j. ČTÚ51 905/2024606, v reakci na žádost Výboru nezávislého ICT průmyslu, z. s. (dále jen „Výbor“) ze dne 26. 11. 2024. Vyjádření předsedy Rady dle stěžovatelky obsahuje sdělení právního názoru, jehož důsledky přímo zasahují její práva, neboť členové Výboru jej považují za závazný. [2] Stěžovatelka je nositelkou práv výrobce zvukově obrazového záznamu [ve smyslu § 79 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon)] a jak sama uvádí, v řadě občanských soudních řízeních se snaží zabránit poskytovatelům služeb připojení k internetu (v nynějším případě společnosti Vodafone Czech Republic a.s.) v poskytování těchto služeb třetím osobám dle § 40 odst. 1 písm. f) ve spojení s § 82 autorského zákona. V jednom z nich městský soud rozsudkem ze dne 21. 2. 2023, č. j. 12 C 19/202268, stěžovatelce pravomocně vyhověl. Dne 12. 11. 2024 se stěžovatelka opětovně obrátila na společnost Vodafone s předžalobní výzvou na zdržení se poskytování služeb přístupu k dalším („pirátským“) webovým stránkám. V reakci na to uvedená společnost stěžovatelce sdělila, že jí nevyhoví. Stěžovatelka proto k předžalobní výzvě doplnila na vědomí zmíněný rozsudek č. j. 12 C 19/202268. V reakci na to společnost Vodafone prostřednictvím Výboru, jehož je členem, podala výše zmíněnou žádost o vyjádření. [3] Podle vyjádření předsedy Rady nebyl důvod předžalobní výzvě vyhovět, neboť § 40 odst. 1 písm. f) autorského zákona přiznává nositelům autorských práv právo domáhat se (soudního) zákazu poskytování služeb přístupu k internetu poskytovatelem, nikoliv však právo domáhat se ukončení poskytování jeho služeb mimosoudně. Podle čl. 3 odst. 3 třetího pododstavce nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2120 ze dne 25. listopadu 2015, kterým se stanoví opatření týkající se přístupu k otevřenému internetu, smí poskytovatel služby přístupu k internetu blokovat konkrétní obsah pouze v případech stanovených v tomto ustanovení mimo jiné jeli to nezbytné za účelem dodržení unijních legislativních aktů či vnitrostátních právních předpisů, které jsou v souladu s právem EU, jež se vztahují na poskytovatele služeb přístupu k internetu, nebo opatření provádějících v souladu s právem EU tyto unijní legislativní akty či vnitrostátní právní předpisy, včetně rozhodnutí soudů nebo veřejných orgánů s příslušnou pravomocí. Blokování přístupu k určité internetové stránce (doméně), aniž by byly splněny podmínky čl. 3 odst. 3 tohoto nařízení, je přestupkem dle § 118 odst. 12 písm. o) bodu 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), k jehož projednání je dle § 120 odst. 1 téhož zákona příslušný žalovaný. Z ustálené rozhodovací praxe Soudního dvora EU dle žalovaného vyplývá, že poskytovatel služby přístupu k internetu neodpovídá za přenášené informace ani v případě, že se o (možném) přenosu konkrétních informací dozví a nepřijme žádná opatření ke znemožnění přístupu k nim. Ustanovení čl. 4 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2065 ze dne 19. října 2022 o jednotném trhu digitálních služeb připouští možnost soudních orgánů (nikoliv dotčených osob) požadovat, aby poskytovatel služby přístupu k internetu ukončil protiprávní jednání třetí osoby nebo mu předešel. Podle vyjádření předsedy Rady prostá výzva nositele autorských práv odvolávajícího se na § 40 odst. 1 písm. f) autorského zákona nenaplňuje podmínky čl. 3 odst. 3 třetího pododstavce písm. a) nařízení 2015/2120 a poskytovatel služby přístupu k internetu, který by výzvě vyhověl, aniž by vyčkal na rozhodnutí soudu, by mohl být shledán odpovědným za přestupek podle § 118 odst. 12 písm. o) bodu 1 zákona o elektronických komunikacích. To lze dle dovozovat také z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2024, č. j. 2 Co 47/202391. [4] V návaznosti na vyjádření předsedy Rady společnost Vodafone dne 29. 1. 2025 stěžovatelce sdělila, že předžalobní výzvě nevyhoví. Uvedla, že blokace webových stránek na základě subjektivních kritérií je v rozporu s principy síťové neutrality. Vyjádření předsedy Rady je pro ni směrodatné a potvrzuje správnost jejího rozhodnutí. II. Žaloba a rozhodnutí městského soudu [5] Stěžovatelka se žalobou domáhala toho, aby soud žalovanému přikázal obnovit stav před zásahem tak, že žalovaný vyjádření předsedy Rady zruší (in eventum aby určil, že zásah žalovaného spočívající ve vydání vyjádření je nezákonný). Stěžovatelka se dle výkladu § 40 odst. 1 písm. f) autorského zákona provedeného žalovaným nemůže domoci zákazu poskytování služby internetového připojení na základě předžalobní výzvy, čímž je zablokována možnost reagovat na neoprávněné užívání autorských práv. Poskytovatelé připojení mají prospěch z vysokého datového toku. S uvedeným výkladem stěžovatelka nesouhlasí. V reakci na její předžalobní výzvu si společnost Vodafone „objednala“ u žalovaného stanovisko, jež stěžovatelka považuje za rozporné s rozhodovací praxí soudů a překračující pravomoc žalovaného. Poskytovatelé služeb internetového připojení důvodně považují „stanovisko“ ústředního orgánu státní správy za závazné a používají jej jako alibi pro neplnění svých závazků vůči stěžovatelce jako nositelce práv. Je nerozhodné, že žalovaný sám závěrem stanoviska uvádí, že není závazné. Přímo v něm říká, že „bude jako přestupek stíhat každé splnění závazku dle § 40 odst. 1 písm. f) [autorského zákona] ze strany poskytovatele připojení“. Jde o bezprecedentní porušení principu dělby moci, neboť žalovaný provádí in abstracto závazný výklad právního předpisu, který přísluší jen soudu, tím, že hrozí stíháním za přestupek. Činí tak dokonce v situaci, kdy ví o existenci judikatury civilních soudů, podle níž je tento nárok dán v hmotném právu. [6] Městský soud v záhlaví označeným usnesením žalobu dle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl, a to s odkazem na rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 11. 2017, č. j. 7 As 155/2015160, č. 3687/2018 Sb. NSS. Je zjevné, že jednání popsané v žalobě nemůže být „zásahem“ ve smyslu § 82 s. ř. s., i kdyby byla žalobní tvrzení pravdivá. Městský soud též vyšel ze svého usnesení v obdobné věci ze dne 24. 6. 2022, č. j. 14 A 39/202214. V prvé řadě zdůraznil, že vyjádření předsedy Rady není závazné. Jedná se pouze o sdělení právního názoru na výklad § 40 odst. 1 písm. f) autorského zákona a nejde ani o doporučení. Vyjádření je navíc opatřeno doložkou, podle níž vyslovený názor není závazný pro členy Výboru či další dotčené osoby, přičemž autorský zákon je předpis spadající do gesce Ministerstva kultury. Žalovaný současně nevyloučil, že v budoucnu může dospět k závěru, který nebude v souladu s uvedeným názorem. Městský soud proto v tomto kontextu uzavřel, že bylo čistě na společnosti Vodafone, zda se přikloní k postoji formulovanému v napadeném vyjádření. Není možné uvažovat ani o tom, že by žalovaný postupoval v rámci své zákonné pravomoci k vydání závazného stanoviska. [7] Informace o možném shledání viny společnosti Vodafone ze spáchání přestupku dle zákona o elektronických komunikacích nepředstavuje hrozbu následků v případě neuposlechnutí vyjádření předsedy Rady. V tomto kontextu městský soud odkázal na své shora označené usnesení s tím, že ani Nejvyšší správní soud nedovodil možný zásah do veřejných subjektivních práv dokumentem, který hrozí negativními důsledky v případě odklonu od v něm vyjádřeného názoru. Stěžovatelkou deklarovaný zásah se zároveň přímo nedotýká jejích veřejných subjektivních práv. Není poskytovatelem internetového připojení (ani provozovatelem internetových domén). Stěžovatelka ani neuvádí konkrétní práva, jejichž má být nositelkou, resp. výčet konkrétních zvukově obrazových záznamů, jichž se její práva týkají, ani konkrétní webové stránky, na nichž má docházet k nepřípustnému poskytování děl. Tyto skutečnosti stěžovatelka ani netvrdila. Zmíněná předžalobní výzva se netýkala stěžovatelky, ale jiných nositelů autorských práv. III. Obsah kas