7 As 131/2024 — Nejvyšší správní soud

7 As 131/2024- 37 - text  7 As 131/2024 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Lenky Krupičkové a soudců Davida Hipšra a Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání, se sídlem Jankovcova 933/63 Praha 7, zastoupena JUDr. Josefem Donátem, LL.M., advokátem se sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2024, č. j. 3 Af 11/202342, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2024, č. j. 3 Af 11/202342, se zrušuje. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2023, č. j. 20032/23/500010612712342, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 24 456 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Josefa Donáta, LL.M., advokáta. Odůvodnění: I. [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 6. 2023, č. j. 20032/23/500010612712342, změnil platební výměr Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále též „finanční úřad“) na odvod za porušení rozpočtové kázně ze dne 21. 11. 2017, č. j. 8333551/17/200031477110134 tak, že žalobkyni snížil odvod za porušení rozpočtové kázně z původních 86 255 633 Kč na 21 866 819 Kč. Žalovaný o věci rozhodoval znovu poté, co Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) jeho předchozí rozhodnutí rozsudkem ze dne 20. 9. 2022 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud ve zrušujícím rozsudku odkázal na právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2022, č. j. 5 As 340/201864, ve věci přezkumu rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále též „ÚOHS“), který uložil žalobkyni pokutu za uložení téže veřejné zakázky č. 401892 v jednacím řízení bez uveřejnění (dále též „JŘBU“), aniž by k tomu byly splněny zákonné podmínky. II. [2] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou, kterou městský soud zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Neshledal, že by rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné pro nezdůvodnění závěrů o možnosti či nemožnosti stihnout jiné zadávací řízení než JŘBU. Městský soud shrnul příslušný postup žalovaného a konstatoval, že žalovaný přesvědčivě a podrobně zdůvodnil, proč měla žalobkyně dostatečný časový prostor na to, aby poptávané plnění zadala v otevřeném či užším zadávacím řízení. Městský soud dále nepřisvědčil námitce, že žalovaný určil minimální délku zadávacího řízení nesprávně minimálně o 40 dnů. Jednak není pravdou, že by žalovaný nepřipočetl lhůtu 15 dní pro podání námitek proti výběru podle § 110 odst. 4 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále též „ZVZ“). Dále nebylo namístě zohlednit lhůtu podle § 59 odst. 4 ZVZ, neboť tato je fakultativní. Stejně tak není stanovena zákonem lhůta pro posouzení kvalifikace každé nabídky. Je pravdou, že do lhůty je třeba připočítat 5 pracovních dnů v případě, že by kvůli absenci plné elektronizace došlo k prodlevám kvůli doručování oznámení o výběru běžnou poštou o 10 dnů. I s připočtením těchto lhůt, jakož i s určitou časovou rezervou pro posouzení kvalifikace každé nabídky, však nelze dospět k závěru, že žalobkyně neměla dostatečný časový prostor pro realizaci otevřeného či užšího zadávacího řízení. Městský soud dále přisvědčil žalovanému, že je žalobkyně odpovědná za nestihnutí standardního zadávacího řízení, neboť na její straně došlo k nedůvodným časovým ztrátám v souvislosti s opravou nesprávných údajů. Také neshledal, že by předpokládaný termín pro zadávání veřejné zakázky dne 30. 9. 2014 a uzavření smlouvy o outsourcingu služeb nejpozději dne 1. 10. 2014 nebyl závazný. Z tohoto data plynou práva a povinnosti nejen zadavateli, nýbrž i dodavatelům. Městský soud přisvědčil žalobkyni, že otázku přípustnosti JŘBU je třeba posuzovat ke dni zahájení tohoto typu řízení. Jednou z podmínek použití JŘBU je však skutečnost, že si zadavatel svým jednáním stav krajní naléhavosti nezpůsobil a ani jej nemohl předvídat. Žalobkyně je přitom odpovědná za nestihnutí otevřeného či užšího řízení, neboť na její straně došlo k nedůvodným časovým ztrátám. Žalovaný přitom dospěl ke správnému závěru stran součinnosti zřizovatele žalobkyně (Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, dále též „MŠMT“). Jestliže dne 23. 4. 2014 souhlasilo MŠMT se zveřejněním předběžného oznámení, mohla být veřejná zakázka vysoutěžena včas v užším i otevřeném řízení a nebylo nezbytné užití JŘBU. Vliv výměny ministra školství na pozdější start zadávání veřejné zakázky žalovaný zohlednil při stanovení výše odvodu. Pro věc naopak nebyly právně významné mediální výstupy ministra školství a dokumenty s nimi související. Žalobkyně se v tomto přísně regulovaném prostředí musí řídit právními předpisy, nikoliv mediálními výstupy ministra. Ten může změnit podobu a koncepci společné části maturitní zkoušky např. podpisem vyhlášky MŠMT č. 177/2009 Sb., resp. její novely. III. [3] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.”). Stěžovatelka sice výslovně uvedla, že kasační stížnost podává též z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., ovšem vzhledem k tomu, že její žaloba nebyla odmítnuta ani nedošlo k zastavení řízení, považuje Nejvyšší správní soud zahrnutí uvedeného důvodu za písařskou chybu. Tomu odpovídá i argumentace uvedená v kasační stížnosti. [4] Stěžovatelka považuje úvahy městského soudu o tom, zda mohla stihnout řádné zadávací řízení, za mimoběžné a rozporné se závěry rozsudku č. j. 5 As 340/201864. Žalovaný ani městský soud neměli vůbec uvažovat nad tím, jestli mohla či nemohla stihnout otevřené řízení, ale pouze, jestli bylo v jejích možnostech včas dokončit vedené užší řízení. Při počítání lhůt přitom napadený rozsudek pomíjí celou řadu podstatných aspektů ovlivňujících délku zadávacího řízení, pročež jsou jeho závěry nepodložené a nesprávné. Městský soud se vůbec nezabýval tím, zda mohlo být zadávací řízení realisticky zahájeno hned den následující po získání souhlasu zřizovatele, ani tím, zda lhůta pro podání námitek proti rozhodnutí o výběru mohla začít běžet hned následující den po uplynutí lhůty pro podání nabídek v délce 52 dnů. Tomuto žalobnímu bodu bez jakéhokoliv odůvodnění nepřisvědčil. Dále se neúplně, neodborně, a dokonce nepravdivě vyjádřil ke lhůtám, které dle stěžovatelky žalovaný nesprávně nezohlednil. Zcela pominul námitku, že minimální lhůta pro podání námitek nemusí být lhůtou podle zákona, ale musí být stanovena s ohledem na předmět veřejné zakázky. Závěry žalovaného i městského soudu jsou zcela tendenční, neboť zohledňují lhůty toliko v její neprospěch. Navíc se městský soud zabýval lhůtou pro podání námitek proti výběru podle § 110 odst. 4 ZVZ, aniž by to v žalobě bylo sporováno. Naproti tomu nevysvětlil, proč by na posouzení věci neměly vliv doby pro posouzení kvalifikace nabídek, jejich objasňování a pro svolání členů hodnotící komise. Výroky městského soudu naznačují, že se odklonil od nelogického a neudržitelného pojetí žalovaného, dle kterého může být rozhodnutí o výběru učiněno hned druhý den po podání nabídek. V takovém případě však měl přičíst další realistické lhůty a dospět k závěru, že užší zadávací řízení nebylo možné stihnout do soudem akcentovaného data 30. 9. 2014. Skutečnost, že se o to stěžovatelka pokusila, nelze klást k její tíži. K tomu stěžovatelka zdůrazňuje, že vznik stavu krajní naléhavosti je otázka faktická, nikoliv právní. Nelze za sebe formalisticky poskládat jednotlivé zákonné lhůty, ale je třeba hodnotit, zda se stěžovatelka v dubnu 2014 mohla vyhnout vzniku stavu krajní naléhavosti. Stěžovatelka v této části shrnuje, že v dubnu 2014 stála před rozhodnutím, zda zkusit stihnout užší řízení, nebo rovnou realizovat JŘBU. Zvolila užší řízení. Jelikož je bez vlastního přičinění nestihla, nastal na podzim 2014 stav krajní naléhavosti, který nezpůsobila, a snažila se mu dokonce zabránit realizací užšího řízení. Byly proto splněny podmínky JŘBU a ona neporušila rozpočtovou kázeň. [5] Stěžovatelka zdůrazňuje, že se do stavu krajní naléhavosti dostala v důsledku nedostatečné součinnosti ze strany svého zřizovatele. MŠMT totiž zamýšlelo podstatně změnit pravidla maturit, tedy podstatně zasáhnout do budoucí podoby předmětu plnění. Proto od něj nedostala souhlas se zahájením zadávacího řízení, které začala připravovat již v roce 2013. Nesoučinnost zřizovatele trvající skoro 4 měsíce způsobila, že zadávací řízení nestihla. Žalovaný i městský soud se však posouzení této otázky vyhnuli, když dovodili, že i v době po získání souhlasu od zřizovatele mohla stěžovatelka zadávací řízení stihnout. Městský soud pak zcela překvapivě jako první konstatoval, že za zdržení související s opravou předběžných informací může stěžo