7 As 17/2024 — Nejvyšší správní soud

7 As 17/2024- 16 - text  7 As 17/2024 - 20 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Lenky Krupičkové a soudců Davida Hipšra a Tomáše Foltase v právní věci žalobce: J. V., zastoupen JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Pařížská 67/11, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2023, č. j. 9 A 55/202255, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2023, č. j. 9 A 55/202255, se zrušuje. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 6. 2022, č. j. MD19791/2022160/3, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 24 450 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Vladimíra Jaška, Ph.D., LL.M., advokáta. Odůvodnění: I. [1] Magistrát hlavního města Prahy (dále též „magistrát“) rozhodl dne 21. 4. 2022 podle § 100 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, o obnově řízení ve věci žádosti žalobce ze dne 6. 10. 2020 o vrácení řidičského oprávnění. To mu bylo vráceno k jeho žádosti rozhodnutím ze dne 13. 10. 2020. Dne 18. 2. 2022 však magistrát obdržel podnět Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, územního odboru Děčín, oddělení hospodářské kriminality (dále jen „policejní orgán“), ze kterého vyplývá, že doklad o odborné způsobilosti byl získán v rozporu se zákonem, neboť dílčí část zkoušky žalobce nevykonal samostatně. Tuto skutečnost policejní orgán zjistil v rámci odhalování trestné činnosti zkušebních komisařů. Společně s podnětem předal magistrátu protokol o výslechu žalobce jako svědka v trestním řízení a kamerový záznam zachycující zkoušku žalobce, při které k němu přistoupil zkušební komisař a opakovaně rukou ukazoval na části obrazovky počítače, na kterém žalobce zkoušku vykonával. Žalobce v odvolání proti rozhodnutí o obnově řízení poukázal zejména na to, že magistrát nezkoumal zákonnost pořízení kamerového záznamu, zejména si nevyžádal protokol o pořízení záznamu dle § 158d odst. 7 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád. Ze záznamu navíc není patrné, že by žalobce s komisařem jakkoliv komunikoval či si ho přivolal. Komisař si toliko prohlížel jeho test a žalobce si toliko prohlížel svůj monitor. [2] Žalovaný odvolání rozhodnutím ze dne 16. 6. 2022 zamítl a potvrdil rozhodnutí o obnově řízení. Podle něj byli videozáznam a podnět od policejního orgánu dostatečnými k tomu, aby dostál své povinnosti zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností. V podnětu policejní orgán uvedl, že disponoval souhlasem státního zástupce dle § 158d odst. 1 a 2 trestního řádu. Skutečnost, že ve spisovém materiálu absentuje protokol dle § 158d odst. 7 téhož zákona, je relevantní pro trestní řízení, nikoliv pro řízení správní. Žalovaný dále připomněl judikaturu kasačního soudu k vykonání zkoušky odborné způsobilosti s pomocí komisaře. II. [3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) shora označeným rozsudkem zamítl. Uvedl, že kamerový záznam byl získán v souladu se zákonem, což je patrné z podnětu policejního orgánu, kde se uvádí, že pořízení záznamu povolil státní zástupce. Žalobce toto zpochybňuje, aniž by doložil či odůvodnil pochybnosti nad pravdivostí tohoto sdělení. Tyto nevyplývají ani z okolností případu. Podle městského soudu nelze přenášet do správního řízení přísnější formální požadavky, které platí v rámci trestního řízení. Navíc podle § 158d trestního řádu je požadavek připojení protokolu k důkazu podmínkou pro použití v jiné trestní věci. Z kamerového záznamu je pak patrné, že k žalobci přistoupil komisař, který v čase mezi 9:21 a 9:23 opakovaně ukazoval na část obrazovky, na které byl zobrazen test. Městský soud uzavřel, že v projednávané věci se nepoužijí ustanovení trestního řádu, neboť se nejedná o právní předpis, který by byl ve vztahu ke správnímu řádu lex specialis. III. [4] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Za její předmět označil námitku, že si správní orgány neopatřily jako podklad svého rozhodnutí protokol dle § 158d trestního řádu. Vycházely tak z důkazu, kterým bylo nepochybně zasaženo do práv stěžovatele, aniž by se zabývaly tím, zda se tak stalo řádně a zda je možné takový záznam použít. Otázka toho, zda byl důkazní prostředek pořízen v souladu s právními předpisy ve smyslu § 51 správního řádu, proto nebyla posouzena dostatečně. Stěžovatel nebyl a není účastníkem trestního řízení, a nemá tak možnost zjistit, zda do jeho práv bylo zasaženo v souladu se zákonem. Trestní řád přitom výslovně pro použitelnost záznamu jako důkazu, tedy kdekoliv, stanoví, že protokol podle § 158d odst. 7 trestního a kamerový záznam podle § 158d téhož zákona jsou neoddělitelné. Správní orgány tak namísto toho, aby dbaly litery zákona a opatřily pro použití kamerového záznamu nejpozději k požadavku stěžovatele protokol, nahradily tento zákonný požadavek vírou ve sdělení policejního orgánu v podnětu. Ke skutkovému stavu stěžovatel konstatoval, že z kamerového záznamu není patrné, že by mu zkušební komisař napovídal. Vytýkané jednání nadto nebylo předmětem obžaloby. Stěžovatel proto navrhuje zrušit rozsudek městského soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení. [5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě a závěry rozsudku městského soudu. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. IV. [6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [7] Kasační stížnost je důvodná. [8] Problematikou použití kamerových záznamů jako důkazů ve správním řízení se kasační soud v minulosti opakovaně zabýval. Komplexní rozbor této problematiky provedl zejména v rozsudku ze dne 5. 11. 2009, č. j. 1 Afs 60/2009119, č. 2344/2011 Sb. NSS, kde uvedl následující: „Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publ. pod č. 209/1992 Sb., [k]aždý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Podle odst. 2 pak [s]tátní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Nejvyšší správní soud k stěžovatelově námitce o porušení čl. 8 odst. 2 Úmluvy nejprve zvážil, jak tento článek vykládá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (ESLP). Je to totiž právě judikatura ESLP, která v praxi specifikuje význam Úmluvy. Pojem ‘soukromý život‘ chápe ESLP v širokém smyslu a odmítá jej svázat do vyčerpávající definice. Bylo by příliš restriktivní omezovat tento termín na ‘vnitřní okruh‘ (inner circle), ve kterém jednotlivec podle svého výběru žije a vyloučit z něj vnější svět. Respektování soukromého života musí též zahrnovat určitý stupeň práva rozvíjet vztahy s jinými lidmi. Není důvod, proč by takové chápání termínu ‘soukromý život‘ mělo vylučovat profesní nebo obchodní stránku. Jde o pracovní život většiny obyvatel, který má pro ně zásadní význam a poskytuje jim možnost rozvíjet vztahy s vnějším světem. Tento názor je podpořen skutečností, že ne vždy lze jasně rozlišit, co je pracovní činnost jednotlivce a co tvoří jeho soukromý život. Zvláště v takovém případě, kdy jednotlivec vykonává svobodné povolání, je práce součástí jeho soukromého života a není možné určit, do jaké míry v daném okamžiku pracuje či realizuje svůj soukromý život. Odepření ochrany poskytované čl. 8 Úmluvy z důvodu, že se opatření, jež jsou namítána, dotýkala pouze profesních aktivit, by mohlo vést k nerovnému zacházení, neboť by ochrana zůstala pouze osobám, jejichž profesní a neprofesní aktivity se prolínají do té míry, že je nelze od sebe odlišit [viz zejména Niemietz proti Německu (stížnost č. 13710/88), ze dne 16. 12. 1992, § 29; Halford proti Spojenému království (stížnost č. 20605/92) ze dne 25. 6. 1997, § 44]. Za určitých okolností práva garantovaná článkem 8 Úmluvy mohou být interpretována dokonce tak, že zahrnují pro soukromou společnost právo na sídlo, kancelář a jiné služební prostory [Société Colas Est a další proti Francii (stížnost č. 37971/97) ze dne 16. 4. 2000, § 41]. Interpretace slov ‘soukromý život‘ a ‘obydlí‘ jako zahrnující rovněž určité profesní nebo obchodní aktivity je plně ve shodě se smyslem čl. 8 Úmluvy, kterým je chránit jedince před svévolnými zásahy státní moci. Zároveň tato interpretace ponechává státům možnost ‘zasáhnout‘ do výkonu těchto práv v mezích sta