7 As 236/2024 — Nejvyšší správní soud

7 As 236/2024- 42 - text 7 As 236/2024 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Krupičkové a soudců Tomáše Foltase a Faisala Husseiniho v právní věci žalobce: H. S.R., zastoupený JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem Bělehradská 299/132, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2024, č. j. 31 A 107/202253, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Krajský úřad Jihomoravského kraje rozhodnutím ze dne 6. 5. 2022, č. j. JMK 71584/2022, zamítl žádost žalobce o zjištění státního občanství České republiky a vydání osvědčení o státním občanství České republiky dle § 43 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (dále též „zákon o státním občanství“) pro H. M. S.R., narozeného dne X, zemřelého dne X (dále též „zemřelý“ či „H. S.“). Krajský úřad dospěl k závěru, že v posuzované věci nebyly shledány podmínky pro vydání osvědčení o československém státním občanství H. S. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 10. 2022, č. j. MV1157772/ VS2022, zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. [2] Podle správních orgánů nebyl H. S. ke dni úmrtí (X) státním občanem Československé republiky, neboť občanství pozbyl dne 30. 8. 1940 v důsledku aplikace § 1 odst. 1 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (dále též „dekret“) a žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 4. 2006, č. j. VS953/51/21998 (dále též „rozhodnutí žalovaného z roku 2006“) nevyhověl jeho žádosti o zachování československého státního občanství ze dne 5. 10. 1945; uvedené rozhodnutí se přitom stalo pravomocným a nebylo překonáno. Současně nelze zemřelému přiznat tzv. funkcionální státní občanství. II. [3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Krajský soud v Brně (dále též „krajský soud“) zamítl. Především poznamenal, že žalobcem uplatněné námitky se svým obsahem shodovaly s námitkami odvolacími. Nejednalo se tak o plnohodnotnou žalobní argumentaci proti důvodům rozhodnutí žalovaného, které je jasné, přehledné a přezkoumatelné. Žalobce ostatně ani nepoukazoval na žádné konkrétní údaje, které by spolu nekorespondovaly, či si protiřečily, a ani soud takové nesrovnalosti v rozhodnutí žalovaného neshledal. [4] Krajský soud dále konstatoval, že se s předmětem řízení v posuzované věci míjí námitky směřující proti pravomocnému rozhodnutí žalovaného z roku 2006. Uvedené rozhodnutí bylo samostatně soudně přezkoumatelné, což se stalo. Úspěšná pak nebyla ani žádost o povolení obnovy daného řízení. Podle krajského soudu proto postupovaly správní orgány správně, pokud při rozhodování vycházely z rozhodnutí žalovaného z roku 2006, neboť toto rozhodnutí pravomocně a meritorně rozhodlo o otázce zachování československého státního občanství H. S. Dále podotkl, že osvědčení typu B vydané Okresním národním výborem v Boskovicích dne 20. 3. 1946 pod č. 100030 (dále též „osvědčení typu B“), kterého se žalobce dovolává, a ze kterého dovozuje zachování československého státního občanství H. S., je toliko prozatímním osvědčením o zachování státního občanství. V řízení zakončeném rozhodnutím žalovaného z roku 2006 přitom byla na základě provedených důkazů natolik zpochybněna zákonnost a správnost osvědčení typu B, že byl vysloven závěr o nesplnění podmínek pro zachování občanství. Správní orgány tak správně dovodily, že H. S. nelze ke dni úmrtí považovat za státního občana Československé republiky. [5] K tvrzenému tzv. funkcionálnímu státnímu občanství H. S. krajský soud odkázal na podrobné vypořádání správních orgánů. Dodal, že funkcionální občanství je definováno jako „faktická situace, kdy Česká republika s někým jedná jako se svým občanem, ačkoliv dotčená osoba státním občanem být nemusí.“ Tato osoba pak musí být dle krajského soudu v dobré víře, že občanem státu skutečně je. Jak uvedly správní orgány, domněnka funkcionálního státního občanství nebyla v případě H. S. naplněna hned z několika důvodů: H. S. pozbyl československé občanství ke dni 30. 8. 1940; jeho potomci neusilovali o dokončení původního řízení o zachování československého státního občanství; návrh H. S. na vydání osvědčení o národní spolehlivosti byl zamítnut a pozůstalá manželka netrvala na projednání odvolání; majetek H. S. byl zkonfiskován v roce 1945 a námitky zemřelého byly odmítnuty; obsah osvědčení typu B nebyl po několik desetiletí ve vztahu k československému státu prakticky vůbec realizován. Proti těmto argumentům žalobce v žalobě nevznesl žádné námitky. Omezil se na povšechná, spekulativní tvrzení o účelovosti a neústavnosti rozhodnutí žalovaného z roku 2006, což k úspěchu žaloby nemůže stačit. III. [6] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). V první části kasační stížnosti stěžovatel doslovně opakuje svou žalobní argumentaci, proč byl H. S. k datu úmrtí československým občanem. Podle ní je nutno vycházet z osvědčení typu B a nelze přihlížet k rozhodnutí žalovaného z roku 2006. To je neústavní pro rozpor s nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 98/04 a ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. IV. ÚS 114/96. Argument, že předmětné rozhodnutí žalovaného je v pořádku, neboť nebylo na základě opravných prostředků zrušeno, pak není správný s ohledem na to, že vady identifikované Ústavním soudem nebyly nikdy odstraněny. Také ve vztahu k funkcionálnímu státnímu občanství stěžovatel doslova opakuje svou žalobní argumentaci, podle níž byl H. S. na základě osvědčení typu B více jak 60 let považován za československého státního občana. [7] Nad rámec žaloby stěžovatel dodává, že na držitele osvědčení typu B je nutno pohlížet jako na československého občana, a účinky tohoto osvědčení se vztahují i na potomky držitele. Tuto domněnku respektovaly též orgány veřejné moci v restitučních sporech, kde označily tento stav za fikci, tedy právní konstrukci nepřipouštějící důkaz opaku. I kdyby vystavením osvědčení typu B neplatilo, že H. S. byl vždy československým státním občanem, vzniklo mu faktické státní občanství minimálně tím, že byly uznány restituční nároky jeho potomků. Tímto byla nepochybně dovršena podmínka dlouhodobého zacházení s H. S. jako s československým státním občanem, a tím byly završeny podmínky pro vznik jeho funkcionálního státního občanství. Pojem státní občanství přitom zahrnuje i právě tzv. funkcionální státní občanství. Jedná se o faktickou situaci, kdy Česká republika s někým jedná jako se svým občanem, ačkoliv daná osoba být státním občanem nemusí. Ústavní zákaz svévolného zbavení občanství přitom dopadá i na funkcionální občanství. Podle judikatury Ústavního soudu je třeba chránit dobrou víru jednotlivce v doklad prokazující nabytí státního občanství, byť by tento doklad byl vydán nezákonně či protiprávně. I kdyby tedy nebyly dány zákonné podmínky pro vydání osvědčení typu B, je zapotřebí chránit dobrou víru potomků H. S. v účinky osvědčení typu B. Jelikož tedy H. S. vzniklo funkcionální občanství, nebylo přípustné, aby žalovaný v rozhodnutí z roku 2006 rozhodl o tom, že se jeho občanství nezachovává. Takové rozhodnutí totiž aplikuje dekret nepřípustným, konstitutivním způsobem. Rozhodnutí žalovaného z roku 2006 je tak nicotné, neboť v důsledku vzniku (funkcionálního) státního občanství H. S. pozbyla žádost o zachování občanství jakéhokoliv důvodu a smyslu a žalovaný zemřelému de facto odebral státní občanství. Stěžovatel uzavírá, že krajský soud se přiklonil k neústavnímu a nicotnému rozhodnutí žalovaného z roku 2006. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. IV. [8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se stěžovatel opírá o stejné argumenty, které uplatňoval již v řízení o odvolání a v žalobě. Odkázal proto na své rozhodnutí a rozsudek krajského soudu, v nichž byly námitky stěžovatele dostatečně vypořádány. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost zamítl. V. [9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [10] Kasační stížnost není důvodná. [11] Nynější věc je součástí dlouholeté snahy potomků H. S. domoci se deklarace, že jejich předek disponoval ke dni úmrtí československým státním občanstvím. Nejvyšší správní soud proto považuje za důležité shrnout obsah relevantních skutečností a průběh dosud vedených řízení, který vyplývá ze správního spisu. [