7 As 323/2024 — Nejvyšší správní soud

7 As 323/2024- 24 - text 7 As 323/2024 - 28 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Davida Hipšra a Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: AŠ MVL, s.r.o., se sídlem Východní 212, Bobnice, zastoupena JUDr. Martinem Hádkem, advokátem se sídlem Bartošova 1224/18, Přerov, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2024, č. j. 54 A 12/202453, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 10. 1. 2024, č. j. 153015/2023/KUSKDOP/Hav, žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Neratovice ze dne 18. 1. 2023, č. j. MěÚN/005868/2023 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 42b odst. 1 písm. u) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (dále též „zákon o pozemních komunikacích“), kterého se dopustila tím, že dne 20. 7. 2021 provozovala na pozemní komunikaci č. II/101 v obci NeratoviceLobkovice (ve směru jízdy do centra obce Neratovice) motorové vozidlo tov. zn. DAF, reg. zn. 4SV 5642, které spolu s přípojným vozidlem při vysokorychlostním kontrolním vážení překročilo největší povolenou hmotnost motorového vozidla se dvěma nápravami stanovenou v § 5 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 209/2018 Sb., o hmotnostech, rozměrech a spojitelnosti vozidel, ve znění účinném do 31. 12. 2022 (dále též „vyhláška č. 209/2018 Sb.“). Za uvedené jednání správní orgán I. stupně uložil žalobkyni dle § 43 odst. 1 a § 42b odst. 6 písm. a) zákona o pozemních komunikacích pokutu ve výši 5 000 Kč. II. [2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Praze (dále též „krajský soud“), který rozhodnutí žalovaného i prvostupňové rozhodnutí shora označeným rozsudkem zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, a to z důvodu, že po právní moci napadeného rozhodnutí nabyla účinnosti nová právní úprava, která byla pro žalobkyni příznivější ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“). Krajský soud konstatoval, že odpovědnost za přestupek dle § 42b odst. 1 písm. u) zákona o pozemních komunikacích vzniká v důsledku nedodržení hodnot nebo podmínek stanovených zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném do 1. 8. 2021 (dále též „zákon o silničním provozu“). Tento zákon ponechává stanovení hmotností a rozměrů vozidel a jízdních souprav na prováděcí vyhlášce č. 209/2018 Sb., přičemž k měření hmotnosti lze použít i tzv. vysokorychlostní váhy, které musí splňovat metrologické vlastnosti, jež stanovuje opatření obecné povahy vydávané Českým metrologickým institutem (dále též „ČMI“). V době spáchání přestupku, resp. v době rozhodování žalovaného se jednalo o opatření obecné povahy ČMI č. 0111OOPC01015, účinné od 21. 10. 2016 (dále též „OOP č. 0111OOPC01015“), které stanovovalo největší dovolenou chybu pro zatížení na nápravu a na skupinu náprav stanovené vážením za jízdy ve výši ± 11 % (dále též „odchylka“). Nicméně s účinností od 28. 2. 2024, tj. po vydání napadeného rozhodnutí žalovaného, vydal ČMI opatření obecné povahy č. 0111OOPC01024 (dále též „OOP č. 0111OOPC01024“), kterým byla největší dovolená odchylka (chyba) stanovena na 15 %. Pokud by se přitom nově stanovená relativní odchylka měření aplikovala v případě žalobkyně, hmotnostní limit by překročen nebyl, a proto je nová právní úprava pro žalobkyni ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny příznivější. Dle krajského soudu přitom pro věc není podstatné, že relativní odchylku měření stanovuje opatření obecné povahy, neboť tím je konkretizována skutková podstata přestupku dle § 42b odst. 1 písm. u) zákona o pozemních komunikacích. Krajský soud byl proto povinen přihlédnout k pozdější, tj. pro žalobkyni příznivější právní úpravě (viz čl. 40 odst. 6 Listiny a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/201346). Byť tedy správní orgány v tomto ohledu nepostupovaly nezákonně, v návaznosti na uvedené bylo dle krajského soudu nutné napadené rozhodnutí žalovaného i prvostupňové rozhodnutí zrušit. Nad rámec uvedeného vypořádal krajský soud i zbývající žalobní námitky, ty však důvodnými neshledal. O nákladech řízení pak krajský soud rozhodl tak, že žalobkyni náhradu nákladů řízení nepřiznal, a to s ohledem na výše uvedené skutečnosti, které podle krajského soudu představují důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů (§ 60 odst. 7 s. ř. s.). Rozsudek krajského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. III. [3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). V prvním okruhu námitek poukazoval na vady ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. V dalším okruhu námitek pak nesouhlasil s právním posouzením věci krajským soudem. To dle stěžovatele odporuje konstantní judikatuře, právní úpravě i obsahu spisu správních orgánů obou stupňů. Nová skutková podstata, která v době spáchání přestupku neexistovala, nemůže dopadat na jednání žalobkyně zpětně. Nadto v daném případě absentuje výlučný odkaz v právním předpise, na základě kterého by bylo možné opatření obecné povahy aplikovat. V této souvislosti stěžovatel dále namítal, že opatření obecné povahy je pouze úkonem správního orgánu a nikoliv právním předpisem nebo rozhodnutím. Podle stěžovatele správní orgány postupovaly zcela v souladu s právní úpravou a nikterak nepochybily. Krajský soud proto postupoval chybně, když jejich rozhodnutí zrušil. Stěžovatel z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV. [4] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobkyně uvedla, že považuje kasační stížnost za zcela nedůvodnou. Dle názoru žalobkyně je napadený rozsudek krajského soudu věcně správný (výhrady má pouze ke způsobu rozhodnutí o nepřiznání nákladů řízení účastníkům řízení). V. [5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [6] Kasační stížnost není důvodná. [7] Nejvyšší správní soud předně není názoru, že by se krajský soud dopustil vad ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Zdejší soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž je jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování, povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle § 54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu, např. nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena.“ Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/200352, vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“ Obdobně se Nejvyšší správní soud vyjádřil též v rozsudku ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/200544, ve kterém uvedl, že „neníli z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř