7 Azs 119/2025 – Nejvyšší správní soud

7 Azs 119/2025- 17 - text  7 Azs 119/2025 - 20 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: H. D. N., zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Moravské náměstí 754/13, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2025, č. j. 62 Az 15/202515, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 5. 2025, č. j. OAM213/VLVL12VL15PŘZ2025, rozhodl o žádosti žalobce ze dne 16. 5. 2025 o propuštění ze zajištění tak, že je žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, i nadále zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců, přičemž podle § 46a odst. 5 téhož zákona stanovil dobu trvání zajištění do 11. 6. 2025. Žalobce proti tomuto rozhodnutí brojil žalobou u Krajského soudu v Ostravě, který v záhlaví označeným rozsudkem napadené rozhodnutí zrušil. Krajský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je jednak nezákonné a zároveň také nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. [2] Nezákonnost rozhodnutí shledal krajský soud v nedodržení lhůty pro jeho vydání a doručení. Podle krajského soudu je třeba na řízení o žádosti o propuštění aplikovat lhůtu 5 dnů pro vydání i doručení rozhodnutí. Tento závěr opřel o svůj dřívější rozsudek ze dne 14. 3. 2023, č. j. 62 Az 5/202321, č. 4486/2023 Sb. NSS. Ačkoli byly závěry z výše citovaného rozsudku učiněny ve vztahu k právní úpravě účinné do 30. 6. 2023, krajský soud je shledal plně aplikovatelnými i na řízení o žádosti o propuštění podle znění zákona účinného od 1. 7. 2023, neboť žádost o propuštění je ekvivalentem dřívější žádosti o opětovné posouzení důvodů zajištění dle téhož ustanovení ve znění účinném do 30. 6. 2023. Cílem i nadále zůstává posouzení, zda pro zajištění žadatele nadále existují důvody, či nikoli. Ke shodným závěrům dospěl i Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 28. 3. 2024, č. j. 1 Azs 29/202421, a ze dne 16. 4. 2024, č. j. 10 Azs 50/202419. [3] Krajský soud dále uvedl, že si je vědom skutečnosti, že s účinností od 1. 7. 2023 je v § 46a odst. 4 zákona o azylu stanovena lhůta 5 pracovních dnů pro prvotní rozhodnutí o zajištění. Tato změna však podle něj nemá na věc vliv. V té souvislosti zdůraznil nutnost zajištění cizinců po co nejkratší dobu ve smyslu čl. 9 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU. S přihlédnutím k tomuto požadavku, k povaze trvajícího zásahu do osobní svobody a k nepřetržité dostupnosti cizince (tzv. režim „24/7“) je proto podle krajského soudu nutné i nadále trvat na lhůtě 5 kalendářních dnů pro rozhodnutí o žádosti o propuštění. Jelikož v projednávané věci podal žalobce žádost dne 16. 5. 2025, avšak rozhodnutí mu bylo doručeno až dne 23. 5. 2025, krajský soud uzavřel, že tato lhůta byla překročena a rozhodnutí je proto nezákonné. [4] Krajský soud shledal napadené rozhodnutí rovněž nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, a to v části týkající se stanovení doby trvání zajištění do 11. 6. 2025. Podle krajského soudu musí aplikace správního uvážení při rozhodování o stanovení délky trvání zajištění nalézt odraz v odůvodnění rozhodnutí tak, aby soud mohl přezkoumat, zda správní orgán nevybočil ze zákonných mezí, zda správní uvážení má oporu ve zjištěném skutkovém stavu a není svévolné. Žalovaný však napadené rozhodnutí odůvodnil pouze tak, že lhůta byla stanovena v souladu s původním rozhodnutím o zajištění do dne 11. 6. 2025. Takovéto odůvodnění je podle krajského soudu nedostatečné. V napadeném rozhodnutí absentuje jakákoliv úvaha o tom, proč bylo v případě žalobce nezbytné při rozhodování o jeho žádosti o propuštění ze zajištění přistoupit ke stanovení trvání zajištění právě po dobu stanovenou žalovaným. Pokud žalovaný shledal žádost nedůvodnou a rozhodoval opět o stanovení doby zajištění, byl povinen i v této části své rozhodnutí náležitě odůvodnit. Žalovaný nemůže bez podrobnějšího odůvodnění přistoupit ke stanovení doby zajištění, aniž by bylo zřejmé, na základě čeho je nutné trvání zajištění právě po stanovenou dobu a nikoli dobu kratší. Krajský soud proto uzavřel, že odůvodnění rozhodnutí žalovaného v nynější věci neobstojí a napadené rozhodnutí je na místě zrušit také pro jeho nepřezkoumatelnost. II. Obsah kasační stížnosti [5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [6] Stěžovatel má za to, že krajský soud pochybil, když předmětné rozhodnutí zrušil, byť se opíral o předchozí judikaturu Nejvyššího správního soudu. Podle stěžovatele krajským soudem citovaná judikatura nepodává dostatečný výklad k otázce lhůty pro vydání a předání rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení pro zajištění cizinců, zejména po novele zákona o azylu účinné od 1. 7. 2023. Stěžovatel je přesvědčen, že ačkoliv zákon o azylu po zmíněné novele výslovnou lhůtu pro rozhodnutí o žádosti o propuštění nestanoví, je namístě analogicky použít lhůtu 5 pracovních dnů, která je v § 46a odst. 4 zákona o azylu nově stanovena pro vydání prvotního rozhodnutí o zajištění. Argumentaci krajského soudu o neustálé dostupnosti žalobce (tzv. režim „24/7“) považuje za zjednodušující a nereflektující praktickou realitu řízení, které vyžaduje čas na shromáždění podkladů, zajištění tlumočníka a koordinaci s dalšími složkami v zařízení. [7] Tuto lhůtu 5 pracovních dnů stěžovatel v daném případě dodržel, neboť žádost byla podána v pátek 16. 5. 2025 a rozhodnutí bylo doručeno v pátek 23. 5. 2025. Jelikož jednal ve lhůtě, kterou považuje za správnou, má za to, že rozsudek krajského soudu je nezákonný. Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. [8] Žalobce se ke kasační stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [9] Nejvyšší správní soud se předně zabýval přijatelností kasační stížnosti ve smyslu § 104a s. ř. s., tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Jedná se totiž o věc, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (§ 31 odst. 2 s. ř. s.). [10] Nejvyšší správní soud nepřijatelnost podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle tohoto usnesení může jednat v typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou NSS; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Kritérium přijatelnosti se přitom uplatní také v případech, kdy je stěžovatelem žalovaný správní orgán (viz rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/200659, č. 1143/2007 Sb. NSS). [11] Stěžovatel v kasační stížnosti zpochybnil závěr krajského soudu o aplikaci pětidenní lhůty počítané v kalendářních dnech na řízení o žádosti o propuštění podle § 46a odst. 10 zákona o azylu. Namítl, že je třeba analogicky aplikovat lhůtu 5 pracovních dnů, kterou pro prvotní rozhodnutí o zajištění stanoví § 46a odst. 4 téhož zákona. Nejvyšší správní soud konstatuje, že ačkoliv se k nutnosti zachovat pětidenní lhůtu pro řízení dle § 46a odst. 10 zákona o azylu již vyjádřil ve výše citovaných rozsudcích č. j. 1 Azs 29/202421 a č. j. 10 Azs 50/202419, dosud výslovně neřešil, zda se tato lhůta má po novele § 46a odst. 4 zákona o azylu počítat v kalendářních, nebo pracovních dnech. Kasační stížnost je tedy přijatelná. [12] Nejvyšší správní soud proto přezkoumal rozsudek krajského soudu v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti, včetně důvodů, ke kterým je povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Kasační stížnost není důvodná. [13] Ačkoliv stěžovatel uvedl jako důvod podání kasační stížnosti také nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku či vady řízení mající vliv na zákonnost rozhodnutí soudu, ve své argumentaci k tomu nic konkrétního neuvádí. Nejvyšší správní soud tak pro stručnost odkazuje na judikaturu popisující, jaké vady naplňují kasační důvod nepřezkoumatelnosti rozsudku (rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/200375, č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 94/2007107, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008-76 nebo usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/200674, č. 1566/2008 Sb. NSS). Z pohledu