7 Azs 191/2025 – Nejvyšší správní soud

7 Azs 191/2025- 21 - text 7 Azs 191/2025 - 23 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra, soudce Milana Podhrázkého a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: D. H. N., zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Moravské nám. 13, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2025, č. j. 62 Az 10/202545, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 7. 4. 2025, č. j. OAM223/BABA01HA062025 (dále též „napadené rozhodnutí“), žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o azylu“). II. [2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě (dále též „krajský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Uzavřel, že žalovaný řádně zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a s jeho závěry se ztotožnil. Rozsudek krajského soudu, stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. III. [3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu dle § 103 odst. 1 s. ř. s. V kasační stížnosti namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť se soud nevyjádřil k argumentaci ze dne 15. 5. 2025, učiněné v rámci doplnění žaloby. V ní namítal nepříslušnost ČR k projednání žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu ve smyslu Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013 (dále též „nařízení Dublin III). Dále namítal nepřezkoumatelnost rozsudku z důvodu, že krajský soud v bodě 13 odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že se stěžovatel dopustil na území ČR trestné činnosti, neboť se dané tvrzení nezakládá na pravdě. Jedná se přitom o otázku významnou z hlediska udělení humanitárního azylu, popř. doplňkové ochrany. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. IV. [4] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu, neboť měl za to, že jak jeho rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, tak i napadený rozsudek, byly vydány v souladu s právními předpisy. Plně přitom odkázal na správní spis, na své vyjádření k žalobě a na obsah napadeného rozhodnutí. V. [5] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle § 104a odst. 1 s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje. [6] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu totiž poskytuje dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil žádné důvody, které by svědčily pro odklon. [7] Podle ustálené judikatury platí, že máli být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06 nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/200352 a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/200875). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/201245, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/201664). Rozsudek krajského soudu požadavkům přezkoumatelnosti dostál. Rozsudek je řádně (byť stručně) odůvodněn a je plně srozumitelný. Je patrné, z jakého skutkového stavu krajský soud vycházel, jak zohlednil podstatné skutkové okolnosti a jak na projednávanou věc aplikoval rozhodnou právní úpravu a ustálenou judikaturu. [8] Stěžovatel námitku nepřezkoumatelnosti směřoval převážně k tomu, že krajský soud nevypořádal žalobní námitku z 15. 5. 2025 týkající se příslušnosti ČR projednat jeho žádost o mezinárodní ochranu. Krajskému soudu je třeba zřetelně vytknout, že ačkoli stěžovatel v doplnění žaloby z 15. 5. 2025 zřetelně namítal nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí stran určení příslušnosti České republiky k vedení řízení, krajský soud se k této souvislosti v rozsudku nevyjádřil. Tato absence však nevede k přijatelnosti kasační stížnosti. Ani stěžovatel netvrdil, že by příslušnost ČR k rozhodnutí o jeho žádosti nebyla dána. Je třeba zdůraznit, že napadené rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 9. 4. 2025 a lhůta k podání žaloby dle § 32 odst. 1 písm. a) bodu 3 zákona o azylu činí 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí, jdeli o rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany, jeli žalobce zajištěn podle tohoto zákona, nebylli mu povolen vstup na území nebo jeli zajištěn podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky. O lhůtě k podání žaloby byl stěžovatel řádně poučen. Veškeré relevantní údaje pro určení konce běhu lhůty jasně vyplývají ze správního a soudního spisu; dle pravidel uvedených v § 40 s. ř. s. byl posledním dnem lhůty čtvrtek 24. 4. 2025. Stěžovatel dne 17. 4. 2025 zaslal prostřednictvím poštovních služeb žalobu proti napadenému rozhodnutí a tuto žalobu následně až 15. 5. 2025 prostřednictvím svého zástupce rozšířil o doposud neuplatněné žalobní námitky. Nelze přehlédnout, že stěžovatele zastupoval právní profesionál, u něhož lze předpokládat znalost pravidel pro počítání lhůt a pravidel pro uplatnění žalobních bodů, obzvlášť pokud jde o standardní procesní situaci, jaká nastala v tomto případě. [9] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2007, č. j. 2 Afs 57/200792, je žalobní řízení „založeno na zásadách koncentrace a dispozitivnosti. To především znamená, že soud přezkoumává napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), přičemž žalobce může kdykoli za řízení žalobní body omezit; rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby (§ 71 odst. 2 s. ř. s.).“ (dále viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 1999, sp. zn. I. ÚS 164/97, publ. pod č. 39/1999 Sb. ÚS nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004, č. j. 1 Afs 25/200469 a ze dne 30. 10. 2013, č. j. 8 Afs 75/201246). Dále pak z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. 1 Afs 54/201336 plyne, že „řádně a včas uplatněný žalobní bod lze přitom argumentačně rozvíjet, rozhojňovat i po uplynutí lhůty k podání žaloby, neboť na to § 71 odst. 2 s. ř. s. nedopadá.“ Lze poukázat též na nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 17/09, N 250/55 SbNU 415, č. 9/2010 Sb., týkající se ústavnosti délky sedmidenní lhůty pro podání správní žaloby v případě řízení ve věci mezinárodní ochrany. Smyslem koncentrační zásady je v zákonné lhůtě pro podání žaloby postavit najisto rozsah důvodů (obsažených v žalobních bodech), na základě kterých bude soud přezkoumávat rozhodnutí správního orgánu (srov. shora citovaný rozsudek rozšířeného senátu čj. 4 As 3/200878, bod [35], dle něhož účelem lhůty k uplatnění žalobních bodů je časové fixování základního rozsahu toho, co bude předmětem soudního přezkumu správního rozhodnutí, aby byla zajištěna patřičná míra právní jistoty účastníků řízení a rychlost řízení). Rozsudek krajského soudu proto nelze považovat za nepřezkoumatelný ani z důvodu, že se nevypořádal s argumentací uvedenou v doplnění žaloby. [10] Z judikatury Nejvyššího správního soudu dále plyne, že je na uvážení správního orgánu, zda humanitární azyl udělí, či nikoliv. Správní uvážení podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem (srov. k tomu např. rozsudky ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/200455, ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/200348, nebo usnesení ze dne 28. 8. 2013, č. j.