7 Azs 342/2024 — Nejvyšší správní soud

7 Azs 342/2024- 25 - text  7 Azs 342/2024 - 31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Krupičkové a soudců Davida Hipšra a Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: F. M. A. R. A., zastoupené Mgr. Janem Petrem, advokátem se sídlem Tulešická 458/4, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem Hradčanské náměstí 5, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2024, č. j. 16 A 30/202374, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2024, č. j. 16 A 30/202374, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 9. 2023, č. j. 3044441/2023MZV/VO, zamítl žádost žalobkyně o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza dle rozhodnutí Velvyslanectví České republiky v Káhiře ze dne 30. 3. 2023 (žádost o vízum číslo CAIR 2023 03 23 0010). II. [2] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, které Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) vyhověl, zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud uvedl, že řízení o udělení krátkodobého víza je specifické. Správní orgány mají širokou míru diskrece, řízení je nenárokové, značně neformální a neuplatní se část druhá a třetí zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též „správní řád”). Tímto je omezen i soudní přezkum těchto rozhodnutí. V posuzované věci však zdůvodnění zamítnutí žádosti žalovaným neobstojí, neboť nevychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu. Žalovaný dovodil rozpory v tvrzení žalobkyně z nepodstatných okrajových skutečností, které nepostačují jako řádné odůvodnění ani v souhrnu, nadto uvedl nepravdivé informace a popřel zásadu presumpce neviny. [3] Konkrétně městský soud neshledal rozpor mezi časovým rozmezím návštěvy uvedeným ve zvacím dopise, žádostí o vízum typu „multiple“ a tvrzením žalobkyně o úmyslu vycestovat na dva týdny v dubnu 2023. Nebylo totiž vyloučeno, aby cestovala do ČR opakovaně. Rovněž dodatečně předložená letenka na 31. 12. 2023 z Prahy do Egypta nepodporuje závěr žalovaného, že žalobkyně řádně nedoložila plánovaný pobyt. V této části tedy nebylo jeho rozhodnutí řádně odůvodněno. Zastupitelský úřad navíc žalobkyni nikdy v průběhu řízení neinformoval, že by jí poskytnuté materiály měly být nedostačující či neúplné. Žalovaný rovněž nadhodnotil a vytrhl z kontextu význam zmínky žalobkyně při pohovoru, že by se zvoucí rodinou ráda na dva dny navštívila Paříž. Tato skutečnost by mohla být nanejvýš doplňkovým důvodem, pokud by byl dán jiný zásadní rozpor. Žalovaný dále zkreslil realitu tvrzením, že žalobkyně opakovaně neúspěšně žádala o udělení víza. Žalobkyně se toliko dvakrát pokusila sjednat termín podání žádosti. Tato skutečnost ve spojení s tím, že o vízum požádala v den své zletilosti sice není zcela standardní a může svědčit o její snaze vycestovat, nezakládá však bez dalšího zásadní pochybnost. [4] V další části městský soud označil argumentaci žalovaného za tendenční. Poukázal na to, že žalobkyně je mladou dívkou, která čerstvě nabyla zletilosti, v době rozhodování dokončila středoškolské vzdělání a zatím nikdy nepracovala. Nemohla tak předložit podpůrné důkazy jako výpis z bankovního účtu, doklad o studiu či zaměstnání. Přiložené potvrzení o studiu v arabském jazyce sice vykazovalo nesrovnalosti, avšak vzhledem k ukončení studia by ani řádné doložení nemohlo příliš změnit. V případě žalobkyně bylo relevantní toliko doložení úmyslu vrátit se zpět, což učinila předložením letenky v řízení před žalovaným. Ve své situaci mohla žalovanému těžko předložit jiný relevantní důkaz záměru vrátit se. Přístup žalovaného de facto vylučuje z možnosti získat krátkodobé vízum žadatele, kteří dokončují vzdělání a dosud nepracují nebo neprovozují výdělečnou činnost. Ryze spekulativní a nepodložený je pak jeho závěr o špatné socioekonomické situaci žalobkyně. O jejích poměrech nic nevypovídá ani to, že náklady má hradit zvoucí osoba. Tím spíše, pokud se seznámila se zvoucí osobou v letovisku, kde měla být s rodinou na dovolené. Vysvětlitelný a nijak zásadní je i rozpor ohledně tvrzeného místa a data seznámení žalobkyně se zvoucí osobou. Nic zvláštního nelze spatřovat ani v tom, že zvoucí osoba navštěvovala Egypt i v době předcházející seznámení se žalobkyní. Spekulativní a předčasná je také úvaha, že žalobkyně nemá rodiče, nebo ti nevědí o jejím záměru vycestovat. Zcela nepřípustná je pak argumentace žalovaného ohledně údajného porušení egyptských předpisů. Žalovaný si nemůže domýšlet, že došlo k nějakému porušení právních předpisů, a poté takový závěr zohlednit jako důvod pro zamítavé rozhodnutí. Městský soud dodal, že situaci žalobkyně je možné z hlediska pochybností o vycestování považovat za rizikovou. Takový závěr je však třeba založit na konkrétních důvodech plynoucích ze správního spisu, nikoliv sérií nepravdivých informací. III. [5] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost s odkazem na důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Tu považuje za přijatelnou, neboť městský soud chybně posoudil otázku nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí. Nerespektoval totiž rozsah soudního přezkumu ve věci neudělení krátkodobého víza, a to s ohledem na absenci nároku na udělení víza a širokou míru správního uvážení. K tomu stěžovatel předesílá, že na krátkodobé vízum není právní nárok. Žadatelům je sice zaručen spravedlivý proces, není jim však zaručen jeho výsledek. Pro neudělení víza postačuje pouhá odůvodněná pochybnost, že nebude naplněn jeho účel. Městský soud však v podstatě vycházel z obrácené logiky, tedy že na udělení schengenského víza existuje v případě „standardního“ žadatele právní nárok. Svým postupem pak nahradil posuzování, které s ohledem na specifika náleží pouze konzulárnímu úředníkovi s podrobnou znalostí podmínek dané země. [6] Stěžovatel především nesouhlasí s tím, že by jeho rozhodnutí postrádalo relevantní důvody a nemělo oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Městský soud podle něj nezohlednil povahu daného řízení a vycházel z nepřípadné judikatury týkající se rodinných příslušníků občana EU či dlouhodobých víz. Rodinní příslušníci totiž mají v zásadě právní nárok na udělení víza a problematika dlouhodobých víz není komplexně upravena na unijní úrovni tak, jako je tomu v případě krátkodobých víz [nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. 7. 2009 o kodexu Společenství o vízech (vízový kodex)]. S ohledem na široký prostor pro uvážení, který stěžovateli podle judikatury Soudního dvora EU (dále též „SDEU”) svědčil při posuzování žádosti žalobkyně, by proto jeho rozhodnutí nemohlo obstát pouze tehdy, pokud by z tohoto širokého prostoru vykročil, anebo by byl neodůvodněný jeho závěr o pochybnostech o úmyslu žalobkyně opustit území členských států s ohledem na celkovou situaci v zemi bydliště a její individuální situaci doloženou informacemi, které poskytla. Tak tomu však není. Rozhodnutí stěžovatele bylo zákonné, dostatečně skutkově podložené a přiměřeně odůvodněné. [7] K výtce městského soudu, že postupoval paušálně a popřel zásadu presumpce neviny, stěžovatel namítá, že při udělení krátkodobého víza postupuje na základě podpůrných dokladů, které předložil žadatel a tyto posuzuje v kontextu se situací v dané zemi včetně prognózy dalšího jednání žadatele při pobytu v členském státě. Je skutečností, že široké kategorie občanů určité země mohou mít velmi sníženou pravděpodobnost, že vstupní vízum získají. To není příznakem paušálního postupu, nýbrž skutečnosti, že tyto kategorie sdílejí určité charakteristiky, které je v šanci na získání schengenského víza znevýhodňují nebo zvýhodňují. Pokud je žadatelka mladá žena, která nepracuje ani nestuduje a zároveň není emocionálně závislá na jiných členech rodiny, její vazba k zemi původu je objektivně slabší, a spolu s ní je silnější důvodná pochybnost o návratu do země původu po uplynutí platnosti víza. Pro zamítnutí žádosti přitom postačuje důvodná pochybnost založená na informacích o žadateli, které stěžovatel zjistil. Tato zjištění nemá za úkol jakkoliv kompenzovat. To by znamenalo v pochybnostech vydat vízum. Takto však vízový kodex konstruován není. Řízení není založeno na tom, že všem „nevinným” bude a priori vízum uděleno, ledaže správní orgán shromáždí dostatek konkrétních a individuálních skutečností pro zamítnutí žádosti. Je to naopak žadatel, kdo je povinen předložit žádost spolu se všemi podpůrnými doklady. Jejich nepředložení, chyby či dílčí rozpory mohou být samy o sobě dostatečným důvodem pro zamítnutí žádosti. Zastupitelské úřady mají pouze velmi omezené možnosti nacházet v daném typu řízení materiální pravdu, což je však kompenzováno absencí překážky rei administratae. K tomu stěžovatel poukázal na články 14, 21 odst. 7 a 32 odst. 1 vízového kodexu a dodal, že následným žádostem žalobkyn