8 As 31/2025 — Nejvyšší správní soud

8 As 31/2025- 33 - text  8 As 31/2025-36 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Kateřiny Kopečkové v právní věci žalobkyně: Pražská plynárenská Distribuce, a. s., se sídlem U Plynárny 500, Praha 4, IČO 210 31 088, zast. JUDr. Sylvií Sobolovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 1. 2024, č. j. UOOU-01129/23-20, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Active Life Bohemia, s. r. o., se sídlem Pod Vrchem 69, Plzeň, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2025, č. j. 9 A 32/2024-124, takto: Kasační stížnost se zamítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Spornou otázkou v této věci je, zda v kontextu procesního nástupnictví v řízení před správním soudem přichází v úvahu, aby byla stěžovatelka jakožto nástupnická společnost povinného subjektu podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, povinna poskytnout informaci na základě žádosti, která byla podána u její právní předchůdkyně. [2] Osoba zúčastněná na řízení požadovala po společnosti Pražská plynárenská distribuce, a. s., člen koncernu Pražská plynárenská, a. s. (IČO 274 03 505, dále také „původní PPD“), investiční ceníky za různé roky, a to podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Původní PPD žádost částečně odmítla rozhodnutím ze dne 28. 7. 2023, č. j. OP/59/2023/ZDF-IV. Proti tomuto rozhodnutí se osoba zúčastněná na řízení odvolala a žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozhodl tak, že rozhodnutí původní PPD zrušil, řízení zastavil a přikázal původní PPD, aby osobě zúčastněné na řízení poskytla požadované informace. [3] Původní PPD podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Žalobkyně podáním ze dne 6. 11. 2024 (č. l. 117 spisu městského soudu) městskému soudu oznámila, že k 1. 7. 2024 došlo k zániku původní PPD v důsledku fúze sloučením, přičemž nástupnickou společností je žalobkyně. Městský soud v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl podle § 107 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tak, že na straně žalobkyně se bude v řízení namísto původní PPD pokračovat s žalobkyní. [4] Městský soud nesouhlasil s argumentací žalobkyně, že z důvodu absence výslovné úpravy nepřechází veřejnoprávní povinnost poskytnout informace při zániku povinného subjektu na nástupnickou společnost. Uvedl, že povinný subjekt, který je osobou odlišnou od státu, je v dvojjediném postavení – je správním orgánem a zároveň nositelem veřejných subjektivních práv. Otázka, zda je určitá entita povinným subjektem, je ryze veřejnoprávního charakteru. Přeměna obchodní korporace je naproti tomu institutem soukromého práva, a proto nevede bez dalšího k zániku veřejnoprávního postavení povinného subjektu, pokud i nástupnická společnost nadále splňuje znaky povinného subjektu a fakticky pokračuje v činnosti svého předchůdce. [5] Žalobkyně jako nástupnická společnost se tak stává nositelem svazku kompetencí, které náležely před fúzí její předchůdkyni. K zániku postavení povinného subjektu může dojít pouze z veřejnoprávních důvodů, tedy tehdy, pokud posuzovaná entita ztratí atributy povinného subjektu. Opačný výklad by znamenal, že by čistě soukromoprávním jednáním došlo k zániku veřejnoprávní povinnosti poskytnout informace a ukončení správního řízení, a tedy k zásahu do veřejných subjektivních práv žadatele o informace. Protože žalobkyně, jež je ovládána hlavním městem Prahou, naplňuje znaky povinného subjektu, vymezené v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 1262/17, a pokračuje v činnosti původní PPD, přešlo na ni postavení povinného subjektu. Povaha věci proto umožňuje pokračovat v řízení s žalobkyní. II. Obsah kasační stížnosti žalobkyně [6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla usnesení městského soudu kasační stížností, v níž navrhla jeho zrušení z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [7] Odkázala na argumentaci v žalobě a připomněla obecný právní princip, že veřejnoprávní povinnosti se vztahují pouze k osobě, jíž byly uloženy, a nepřecházejí na právní nástupce. Zákon o svobodném přístupu k informacím neobsahuje žádné speciální ustanovení o právním nástupnictví, povinnost vyřídit žádost o informace má pouze povinný subjekt, jemuž je žádost žadatelem určena. Závěr městského soudu jde nad rámec textu zákona, je v rozporu s principem legality a byl by možný pouze při změně zákona. [8] Aby nástupnická společnost mohla vyřídit žádost o informace určenou zaniklé společnosti, musí být sama povinným subjektem. Právním nástupcem zanikajícího povinného subjektu však nemusí být vždy rovněž povinný subjekt, nelze proto uzavřít, že na právního nástupce povinného subjektu přechází povinnost vyřídit žádost o informace a výkon veřejné správy v témže rozsahu. [9] Stěžovatelka souhlasí s judikaturními východisky, z nichž městský soud vycházel. Kromě otázky, která entita je obecně povinným subjektem, je však nutné zabývat se také tím, kdo je povinným subjektem ve vztahu ke konkrétní žádosti o informace. Žadatelé se sice mohou se stejnou žádostí obrátit na více povinných subjektů, zákon o svobodném přístupu k informacím však neumožňuje, aby jeden povinný subjekt plnil informační povinnost jiného subjektu. Postavení povinného subjektu je pevně spojeno s konkrétní osobou soukromého práva a extenzivní výklad není přípustný. [10] Dvojjedinost postavení povinného subjektu poté vede k tomu, že tyto dvě pozice od sebe nelze oddělovat. Zanikne-li povinný subjekt jako nositel veřejných subjektivních práv, zanikne také jako „správní orgán“. Svazek kompetencí nemůže přejít na jinou osobu bez výslovné úpravy ve veřejném právu. Nelze přijmout ani argument kontinuitou správního řízení, neboť podáním žádosti se žádné řízení nezahajuje a povinný subjekt vydává rozhodnutí pouze v případě odmítnutí požadovaných informací. Nástupnická společnost je nositelem vlastního, originárního svazku kompetencí, nikoliv svazku kompetencí původního povinného subjektu. [11] Výklad městského soudu také opomíjí, že soukromoprávní úkony mají běžně za následek vznik, změnu či zánik veřejnoprávních povinností. Povinný subjekt může na základě soukromoprávního úkonu vzniknout i zaniknout bez právního nástupce. Podle městského soudu nelze soukromoprávním aktem zasáhnout do veřejných subjektivních práv žadatele o informaci, totéž však platí i o veřejných subjektivních právech povinného subjektu odlišného od státu. Do těch by bylo zasaženo, pokud by povinný subjekt musel vyřídit žádost o informace původně určenou jinému subjektu. Zaniklý subjekt navíc nemůže z povahy věci zasáhnout do veřejných subjektivních práv žadatele, neboť již není držitelem žádných informací, které by mohl poskytnout. Žadatel nadto může totožnou žádost o informace zaslat právnímu nástupci povinného subjektu, k čemuž však zároveň není nijak nucen. [12] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu, které považuje za souladné s judikaturou, podle níž je nutno umožnit soudní přezkum rozhodnutí zaniklého správního orgánu. Kasační námitky jsou hypotetické, neboť stěžovatelka je povinným subjektem. Otázka, kdo je povinným subjektem, je veřejnoprávního charakteru, rovněž k zániku povinného subjektu musí dojít veřejnoprávními prostředky. Stěžovatelka se stala nositelkou téhož svazku kompetencí jako původní PPD a doposud neuvedla nic, čím by se od původní PPD jakkoliv odlišovala. Žalovaný poukázal na to, že stěžovatelka pokračuje v činnosti původní PPD, přešlo na ni veškeré její jmění, je jejím univerzálním sukcesorem, zůstává členem koncernu Pražská plynárenská, a. s., sídlí na stejné adrese, má stejné personální složení statutárních orgánů a vystupuje pod takřka stejnou obchodní firmou jako původní PPD. Její výklad není souladný s veřejným zájmem. Stěžovatelka nadto po 1. 7. 2024 již rozhodla o žádosti o informace, která byla původně adresována původní PPD. Jediným důvodem, proč stěžovatelka odmítá výklad městského soudu, je existence mezery v zákoně. Tu však lze překlenout interpretací. Přitakání názoru stěžovatelky by mohlo vést k tomu, že požadované informace nebudou uchovány a osoba zúčastněná na řízení bude zkrácena na svém právu na informace, jichž by se novou žádostí již nedomohla. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [13] Nejvyšší správní soud (dále také „NSS“) posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Posoudil ji v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [14] Kasační stížnost není důvodná. [15]