8 As 33/2025 — Nejvyšší správní soud

8 As 33/2025- 37 - text  8 As 33/2025-41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Kateřiny Kopečkové v právní věci žalobce: RSDr. M. S., zast. JUDr. Ing. Markem Andráškem, LL.M., advokátem se sídlem Aloise Jiráska 1367/1, Teplice, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem Molákova 576/11, Praha 8, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2024, č. j. 238620/VP-25/OPM, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2024, č. j. 8 Ad 7/2024-54, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Dřívější řízení ve věci [1] Žalobce se v projednávané věci domáhal zpětného přiznání výsluhového příspěvku, který mu byl původně přiznán rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení (dále jen „VÚSZ“) ze dne 27. 1. 1995, č. j. 53711323862001, ve výši 5 220 Kč měsíčně až do dosažení 60 let věku. Následně však VÚSZ rozhodnutím ze dne 3. 8. 1995 výplatu příspěvku omezil pouze na dobu dvou let od propuštění ze služebního poměru. Žalobce proti tomuto rozhodnutí tehdy nevyužil žádný opravný prostředek, protože toto omezení bylo uvedeno pouze v odůvodnění rozhodnutí, a nikoliv ve výrokové části, která dle žalobce jako jediná může nabýt právní moci. [2] K podstatným změnám došlo v souvislosti s přijetím zákona č. 34/1995 Sb. (dále jen „novela“), kterým byl novelizován zákon č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků. Ministerstvo obrany vydalo rozkaz ministra obrany (dále jen „RMO“) č. 35/1995, jenž v zájmu výkladu a sjednocení aplikace novely upravil postup orgánů sociálního zabezpečení při její aplikaci a upřesnil jednotlivé adresáty. Novela vyloučila ze zápočtu doby služby pro účely výsluhových nároků příslušníky Hlavní politické správy Československé lidové armády (dále jen „ČSLA“), jakož i vojáky vykonávající funkce zástupců velitelů pro politickovýchovnou práci (dále jen „ZVP“) a propagandistů. Žalobce tuto funkci vykonával opakovaně v letech 1973–1989. Žalobci tak byla ze zápočtu vojenské činné služby pro účely výplaty vojenského výsluhového příspěvku vyloučena doba 10 let, 4 měsíců a 24 dní. Vyloučením této doby se žalobci zkrátila doba započítávané vykonané služby na méně než 20 let a podle § 33 odst. 1 zákona č. 76/1959 Sb. již nadále nespadal pod písmeno c), ale pod písmeno b), čímž byla omezena výplata vojenského výsluhového příspěvku pouze na dobu dvou let od propuštění ze služebního poměru. [3] Ústavní soud se k této právní úpravě vyslovil nálezem ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, č. 107/1996 Sb., jímž zamítl návrh na zrušení dotčených ustanovení zákona č. 34/1995 Sb. Uvedl, že zákonodárce sledoval legitimní cíl, tedy odlišné posouzení doby služby vojáků, kteří působili v politickovýchovném aparátu ČSLA, a právní úpravu označil za ústavně konformní. [4] Další změna právní úpravy nastala dne 1. 12. 1999, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, který zrušil zákon č. 76/1959 Sb., včetně jeho novely. Dle § 165 odst. 8 (dnes odst. 7) tohoto zákona bylo možné požádat o zpětné přiznání výsluhového příspěvku u vojáků, kteří byli na základě dobrovolnosti reatestováni a shledáni způsobilými konat dále službu nebo jejich služební poměr stále trval. Těmto vojákům měl být zpětně přiznán výsluhový příspěvek bez vyloučení doby stanovené novelou zákona o některých služebních poměrech vojáků. [5] Na základě této změny požádal žalobce o zpětné přiznání výsluhového příspěvku s domněnkou, že se na něj změna vztahuje. Jeho žádosti nebylo vyhověno rozhodnutím VÚSZ dne 8. 1. 2001, č. j. 530 117/230-711-Z, neboť nebyl dle zákona o vojácích z povolání řádně reatestován, a tudíž se na něj změna zákona nevztahuje. Žalovaný následně potvrdil toto rozhodnutí a žalobcovo odvolání zamítl rozhodnutím ze dne 5. 2. 2001, č. j. 45/3-3160/2001-8201. [6] Žalobce podal žalobu k Vrchnímu soudu v Praze, kde byla vedena pod sp. zn. 7 A 35/2001. Protože ale vrchní soud nerozhodl do 31. 12. 2002, převzal věc k dokončení Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“), na základě § 132 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), který řízení dokončil podle § 129 odst. 2 stejného zákona a žalobu jako nedůvodnou zamítl. [7] Žalobce v tehdejší žalobě tvrdil, že § 165 odst. 8 (dnes odst. 7) zákona o vojácích z povolání je diskriminační, jelikož vylučuje určitou skupinu vojáků ze zpětného přiznání výsluhového příspěvku. Dané ustanovení je navíc protiústavní a činy vojáků by měly být zkoumány individuálně, aby jim bylo zajištěno právo na spravedlivý proces. Dle žalobce nejsou poznámky pod čarou (odkaz poznámkou č. 48 na RMO 015/1990), upřesňující skupinu vojáků, na něž dopadají reatestace, součástí normativního textu, a proto musí daná úprava dopadat na všechny reatestované vojáky od počátku devadesátých let. [8] NSS dospěl k závěru, že zákonná úprava není diskriminační a zákonodárce dostatečně objektivně zdůvodnil zvýhodnění určité skupiny vojáků, kteří se účastnili válečného konfliktu v Perském zálivu. Měla tak být kompenzována výjimečná psychická a fyzická náročnost jejich vojenské služby. Individuální posouzení činů vojáků a jejich důsledků pro lidská práva a demokratické zřízení není podle NSS předmětem tohoto řízení, jelikož se tato námitka váže k právní úpravě odnímající výsluhové příspěvky v roce 1995. Pojem reatestace vyložil tak, že se jedná o opětovné hodnocení způsobilosti ke službě, ale vzhledem ke zvláštnosti užití tohoto slova v zákoně o vojácích z povolání je nutné jej vykládat jen ve smyslu poznámky pod čarou, respektive ve smyslu RMO č. 015/1990, který vykládal důsledky reatestací, týkajících se příslušníků vojenského obranného zpravodajství, dříve působících ve vojenské kontrarozvědce (jedná se tedy o odlišný rozkaz oproti RMO č. 35/1995 specifikujícímu vyloučení skupiny funkcí ze zápočtu doby, ze které se vypočítával výsluhový příspěvek). II. Vymezení nynějšího řízení [9] Žalobce se domnívá, že po vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/95 nedošlo ke sjednocení názorů Ústavního soudu a žalovaného (Ministerstva obrany) a zákonná úprava stále diskriminuje určitou skupinu osob, a navíc stále vykládá daný okruh osob nesprávně. Proto podal novou žádost o zpětné přiznání výsluhového příspěvku, kterou žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 20. 11. 2023, sp. zn. 238620/SD-23/13. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce námitky, jež byly zamítnuty v záhlaví napadeným rozhodnutím. [10] Proti němu podal žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), v níž namítal, že mu má náležet výsluhový příspěvek i po uplynutí dvouleté lhůty, a to s ohledem na jeho působení ve funkci ZVP v rámci ČSLA. Žalobce namítal, že rozhodnutí VÚSZ z roku 1995 je nicotné, neboť bylo vydáno na základě zákona č. 34/1995 Sb., který podle jeho názoru obsahuje vnitřní rozpory a nereflektuje reálné poměry. Tvrdil, že zákon sice vylučuje ze zápočtu doby služby osoby zařazené v Hlavní politické správě ČSLA, které vykonávaly politickovýchovnou činnost, avšak v praxi tyto osoby nevykonávaly funkci ZVP. Dále uváděl, že žalovaný při výkladu zákona postupoval diskriminačně, že Ústavní soud nebyl při svém přezkumu dostatečně obeznámen se skutečnými poměry v armádě a že v dosavadním řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. [11] Městský soud žalobu zamítl a konstatoval, že rozhodnutí VÚSZ z roku 1995 nebylo nicotné, neboť bylo vydáno v souladu s tehdy účinnou právní úpravou. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/95, kterým byla potvrzena ústavnost zákona č. 34/1995 Sb. a plyne z něj, že osoby vykonávající politickovýchovnou činnost ve funkcích ZVP nebo propagandisty byly oprávněně vyloučeny ze zápočtu doby služby pro účely výsluhového příspěvku. [12] Městský soud se rovněž vypořádal s námitkou, že Ústavní soud údajně rozhodoval bez dostatečné znalosti poměrů v ČSLA. Uvedl, že rozhodnutí o omezení výplaty příspěvku bylo vydáno správním orgánem disponujícím detailní znalostí vojenského prostředí a že žalobce nezpochybnil, že funkci ZVP skutečně vykonával. Uzavřel proto, že žalobce neprokázal žádný právní ani skutkový důvod pro zpětné přiznání výsluhového příspěvku, a žalobu jako nedůvodnou zamítl. III. Obsah kasační stížnosti žalobce a vyjádření žalovaného [13] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [14] Stěžovatel předně namítá, že městský soud nesprávně posoudil otázku výkladu § 33 odst. 9 písm. c) zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění novely č. 34/1995 Sb. Výklad zákona musí být v souladu s úmyslem zákonodárce, jak byl vyjádřen v dokumentech předložených Ústavnímu soudu v roce 1996. Výklad městského soudu, který rozděluje právní normu pomocí spojky „nebo“, podle stěžovatele zcela opomíjí nutnost splněn