8 Azs 84/2024 — Nejvyšší správní soud

8 Azs 84/2024- 48 - text  8 Azs 84/2024-52 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: H. L. Ch. N., zast. Mgr. Azrou Drozdek, advokátkou se sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 11. 2023, čj. MV-154790-4/SO-2023, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 4. 3. 2024, čj. 60 A 12/2023-40, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 3. 2024, čj. 60 A 12/2023-40, se ruší. II. Rozhodnutí žalované ze dne 15. 11. 2023, čj. MV-154790-4/SO-2023, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 20 342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně do ČR přicestovala z Vietnamu v říjnu 2022. V té době byla držitelkou tzv. modré karty, která jí umožňovala přicestovat do ČR za účelem výkonu vysoce kvalifikované práce (§ 42i zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů). Žalobkyně má vysokoškolské vzdělání v ekonomickém oboru a pracovala zde jako obchodní zástupkyně. Modrou kartu měla vydanou s platností do 17. 10. 2024. [2] Žalobkyně chtěla změnit typ pobytového oprávnění v ČR, a proto dne 17. 4. 2023 požádala o vydání zaměstnanecké karty podle § 42g zákona o pobytu cizinců (chtěla vykonávat nekvalifikovanou práci na pozici prodavačky, která byla vedena jako volná pracovní pozice v Centrální evidenci volných pracovních míst). Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra jako prvostupňový správní orgán žádost žalobkyně zamítl rozhodnutím ze dne 26. 7. 2023, čj. OAM-27551-16/ZM-2023, a zaměstnaneckou kartu jí nevydal, jelikož její pobyt na území nebyl v zájmu ČR [§ 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců]. [3] Žalobkyně se bránila odvoláním, které žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Její odůvodnění bylo obdobné jako prvostupňového orgánu. Pobyt žalobkyně na území není v zájmu ČR, jelikož ta má zájem na pobytu pouze těch pracovníků přicházejících z Vietnamu, kteří budou pracovat na (vysoce) kvalifikovaných pozicích. Tento svůj zájem ČR vyjádřila skrze nařízení vlády č. 220/2019 Sb., o maximálním počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu. Nařízení stanovuje konkrétně pro Vietnam kvótu 200 žádostí o víza, a to navíc pouze v Programu klíčový a vědecký personál. Žalobkyně tedy dostala dlouhodobé vízum pro účely práce s vysokoškolskou kvalifikací, a pokud se po jen několika měsících snaží získat pobytové oprávnění k nekvalifikované práci, bylo by jeho vydání v rozporu s výše popsaným zájmem ČR. II. Rozhodnutí krajského soudu [4] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Nejprve připomněl, že na vydání zaměstnanecké karty neexistuje právní nárok a že žalobkyni nesvědčí veřejné subjektivní právo na umožnění pobytu na území ČR. Neplatí tedy úvaha, že když cizinec naplní všechny podmínky § 42g a § 42h zákona o pobytu cizinců, musí správní orgány zaměstnaneckou kartu bez prostoru pro uvážení vydat. Současně zákon o pobytu cizinců v § 46 odst. 6 stanovuje i negativní podmínky, pro které lze zaměstnaneckou kartu nevydat. Jednou z nich je právě i situace, že pobyt cizince není v zájmu ČR [§ 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců]. Pobyt cizince na území není v zájmu České republiky je neurčitý právní pojem, správní orgány jej tedy musí konkrétně vykládat. Správní orgány nepochybily, když při takovém výkladu přihlédly i k zákonnému zmocnění vlády regulovat počty žádostí o dlouhodobá víza ze zahraničí zakotvenému v § 181b zákona o pobytu cizinců a provedenému nařízením vlády č. 220/2019 Sb. Tímto nařízením vláda limituje počet mj. zaměstnaneckých karet vydávaných skrze řadu zastupitelských úřadů. Toto nařízení se sice týká žádostí podaných v zahraničí, krajský soud na něj však odkazoval i v kontextu žádosti žalobkyně podané na území ČR. Tím, že dala česká vláda zmíněným nařízením jasně najevo, že má zahraničně-politický zájem z Vietnamu přijímat pouze kvalifikované pracovníky, lze dovodit, že naopak není v zájmu ČR, aby zde dlouhodobě pobývali ti, kdo vykonávají nekvalifikované práce. Kdyby stejnou žádost o vydání zaměstnanecké karty na pozici prodavačky podala žalobkyně na zastupitelském úřadě v Hanoji, nebyla by s ní úspěšná; stejně tak by o modrou kartu vydanou na výkon kvalifikované práce přišla, pokud by takovou práci přestala vykonávat. Výklad neurčitého pojmu pobyt cizince na území není v zájmu České republiky tedy bylo možné provést i s přihlédnutím k zahraničně-politickému zájmu ČR vyjádřenému v nařízení vlády č. 321/2022 Sb. a žalovaný nepřekročil meze textu zákona. III. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované [5] Žalobkyně (stěžovatelka) se s kasační stížností nyní obrátila na Nejvyšší správní soud. Namítá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] a nezákonný kvůli nesprávnému posouzení právní otázky [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. [6] Stěžovatelka má za to, že odůvodnění krajského soudu ohledně přenášení logiky z nařízení vlády č. 220/2019 Sb. na žádosti podané na území ČR, nereaguje na její žalobní body. Argumenty krajského soudu se míjí s podstatou problému a odkazují na soudní rozhodnutí, která nevysvětlují tento problém, ale jen obecně pojednávají o problematice zaměstnaneckých karet a přístupu k utajovaným informacím nebo žádostech podávaných na zastupitelských úřadech. Stěžovatelka poukazovala na to, že nařízení vlády č. 220/2019 Sb. upravuje pouze situace, ve kterých cizinec o povolení žádá mimo území ČR. I přes to, že právní úprava vydávání zaměstnaneckých karet z území ČR je v zákoně o pobytu cizinců bezrozporná a jasná, tak krajský soud bez vysvětlení pracoval také s nařízením vlády č. 220/2019 Sb. Proto stěžovatelka považuje odůvodnění napadeného rozsudku za nedostatečné. [7] Stěžovatelka dále tvrdí, že krajský soud nesprávně vyhodnotil právní otázku vztahu mezi nařízením vlády č. 220/2019 Sb. a § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Nařízení vlády reguluje výslovně pouze žádosti podané na zastupitelském úřadě v zahraničí; zákonodárce tedy upravil pouze objem cizinců „na vstupu“, naopak právní úprava cizinců žádajících z území ČR je jasná a bezrozporná, nařízení vlády s ní nijak neoperuje. Výklad zvolený krajským soudem a správními orgány je proti zásadě legality, jelikož činí právní řád nepředvídatelným a nepřehledným. Vtažení nařízení vlády č. 220/2019 Sb. i na žádosti podávané na území ČR může vést k en bloc zamítání žádostí vietnamských žadatelů, protože bude vždy možné říci, že jejich pobyt není v zájmu ČR. Neurčitý právní pojem pobyt v zájmu České republiky nelze vykládat obecným způsobem, ale je třeba jej vždy přizpůsobit konkrétní skutkové podstatě. V případě stěžovatelky byl ale vyložen čistě na základě nařízení vlády č. 220/2019 Sb., které se ale týká celé skupiny osob, které pojí pouze státní příslušnost. Stěžovatelka před krajským soudem argumentovala také tím, že se stala „vězněm jednoho pobytového oprávnění“ a krajský soud ji odkázal na možnost změny povolání v rámci modré karty, tedy nějaké jiné kvalifikované pozici. To ovšem její situaci neřeší. [8] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na své rozhodnutí a na napadený rozsudek. Odkázala také na rozsudky Krajského soudu v Plzni a Městského soudu v Praze, které se týkaly zamítnutí žádostí o vydání zaměstnaneckých karet na nízkokvalifikované práce, o které žádali cizinci, kteří v ČR pobývali na základě víza k dlouhodobému pobytu za účelem studia. Tyto rozsudky také pracují s argumentem, že ČR nařízením vlády č. 220/2019 Sb. vyjádřila svůj zájem na tom přijímat z Vietnamu kvalifikované pracovníky či budoucí kvalifikovanou pracovní sílu po absolvování vysokoškolského studia, tudíž je možné zamítnout jejich žádosti o zaměstnanecké karty po příjezdu na území ČR. V reakci na novou judikaturu Nejvyššího správního soudu pak žalovaná své vyjádření doplnila a polemizovala se závěry v ní vyslovenými. Tvrdí, že rozsudek NSS ze dne 19. 9. 2024, čj. 1 Azs 158/2024-37, je vnitřně rozporný a obsahuje omyly. Opomíjí povinnost správních orgánů hájit zájem státu a znamenal by popření práva na regulaci pracovní migrace. K systematickému zneužívání jiných pobytových titulů dochází nově. Tomu také odpovídá, že důvodová zp