9 Ads 115/2025 – Nejvyšší správní soud

9 Ads 115/2025- 43 - text  9 Ads 115/2025 - 45 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Tomáše Herce a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: V. P., , jako nástupce E. F. P., zastoupeného Mgr. Danielem Holým, advokátem se sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 9. 2024, č. j. MPSV2024/201845911, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2025, č. j. 21 Ad 31/202431, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Danielovi Holému, advokátovi se sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši 12 269,40 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Věc se týká snížení doplatku na bydlení podle § 44 odst. 3, odst. 7 písm. b) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu změny příjmu společně posuzované osoby. Jde o to, zda se v případě užívání ubytovacího zařízení uplatní při výpočtu doplatku na bydlení, jsouli splněny ostatní zákonné podmínky, omezení podle § 34 písm. d) zákona o pomoci v hmotné nouzi umožňující zahrnout do odůvodněných nákladů na bydlení nanejvýš 80 % normativních nákladů na bydlení podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů. [2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) je synem původní žalobkyně, s kterou v minulosti společně bydlel v ubytovně. Původní žalobkyně byla příjemcem dávky pomoci v hmotné nouzi doplatku na bydlení, pro jehož výpočet byly rozhodné nejen její příjmy, ale i příjmy stěžovatele jako společně posuzované osoby. Právě změna příjmů stěžovatele byla důvodem, pro který Úřad práce České republiky – pobočka pro hlavní město Prahu (dále jen „prvostupňový správní orgán“) rozhodnutím ze dne 30. 5. 2024, č. j. 19011/2024/AAF (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), snížil výši doplatku na bydlení z částky 2 490 Kč na částku 741 Kč, a to s účinností od 1. 12. 2018. [3] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl odvolání původní žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí a toto rozhodnutí potvrdil. Původní žalobkyně namítala, že při výpočtu doplatku na bydlení bylo nesprávně postupováno podle § 34 písm. d) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Podle jejího názoru mělo být pro účely určení odůvodněných nákladů na bydlení užívání „ubytovacího zařízení“ postaveno na roveň užívání „bytu“ podle § 34 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Při započtení plné výše nákladů uvedených v zákoně o státní sociální podpoře, jak je tomu při užívání bytu, by byl doplatek na bydlení vyšší. Žalovaný s tímto závěrem nesouhlasil. Poukázal na odlišnou definici pojmu „byt“ podle § 33a odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi a pojmu „ubytovací zařízení“ podle § 33a odst. 3 tohoto zákona. [4] Původní žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v průběhu řízení o ní však dne X zemřela. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) proto rozhodl usnesením ze dne 25. 3. 2025, č. j. 21 Ad 31/202426, podle § 107 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s § 64 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) s přihlédnutím k § 46 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi tak, že stěžovatel vstoupil na místo původní žalobkyně jako její procesní nástupce. Napadeným rozsudkem následně žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že odůvodnění prvostupňového rozhodnutí i rozhodnutí žalovaného jsou v souladu s obsahem správního spisu. Tomu, aby při výpočtu doplatku na bydlení byly u ubytovacího zařízení zohledněny náklady až do plné výše normativních nákladů na bydlení podle zákona o státní sociální podpoře, brání § 34 písm. d) zákona o pomoci v hmotné nouzi, který umožňuje jejich zahrnutí jen do výše 80 %. II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného [5] Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů, které podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., navrhl jej zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. Městský soud podle jeho názoru nesprávně posoudil právní otázku týkající se charakteru bydlení stěžovatele, resp. původní žalobkyně. Neobstojí závěr, že užívání bytu a ubytovacího zařízení nemůže být z hlediska výše doplatku na bydlení postaveno naroveň. V této souvislosti měly správní orgány a městský soud posoudit užívání ubytovacího zařízení a bytu materiálně, a nikoli setrvávat na striktním výkladu právních předpisů. Ze smlouvy o ubytování ze dne 11. 4. 2018 nelze dovodit, že dlouhodobé ubytování původní žalobkyně a stěžovatele nemá charakter bydlení v bytě. Rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný, jelikož městský soud svůj myšlenkový proud ničím nepodložil. Po jeho zrušení se žalovaný bude muset zaměřit zejména na to, že ubytovací zařízení užívané stěžovatelem slouží k uspokojování jeho bytové potřeby stejně jako „klasická bytová jednotka“ a že náklady na bydlení v ubytovací jednotce jsou u stěžovatele natolik vysoké, že není namístě doplatek na bydlení snižovat. [6] Žalovaný ve svém vyjádření navrhl kasační stížnost zamítnout. Zopakoval postup, jakým byla vypočtena výše doplatku na bydlení za příslušné období. Správní orgány postupovaly podle konzistentního výkladu, který je v souladu s textem i účelem zákona o pomoci v hmotné nouzi, a vypořádaly námitky stěžovatele. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [7] Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) konstatuje, že kasační stížnost je přípustná, byla podána osobou k tomu oprávněnou, včas a z důvodů, které zákon připouští. Stěžovatel je zastoupen advokátem. [8] Pro posouzení procesních předpokladů, za nichž lze kasační stížnost věcně projednat, má význam, že stěžovatel podal žalobu proti rozhodnutí ve věci pomoci v hmotné nouzi. O takové žalobě je podle § 31 odst. 2 s. ř. s. oprávněn rozhodovat specializovaný samosoudce. Kasační stížnost ve věci, ve které v řízení před krajským soudem rozhodoval samosoudce a která „svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele“, je podle § 104a s. ř. s. nepřijatelná. [9] Podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu § 104a s. ř. s. je dán pouze za situace, že (1) kasační stížnost se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře Nejvyššího správního soudu, (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou judikaturou řešeny rozdílně, (3) kasační stížnost vyžaduje učinit odklon od ustálené judikatury, nebo (4) byloli v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS). Tato v minulosti vymezená kritéria se uplatní i za platné zákonné úpravy, která rozšířila okruh případů, kdy Nejvyšší správní soud posuzuje přijatelnost kasační stížnosti (např. usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/202128, č. 4219/2021 Sb. NSS, odst. [11]). [10] Kasační stížnost je nepřijatelná. [11] Napadenému rozsudku nelze vytknout nepřezkoumatelnost. Městský soud se v něm řádně vypořádal se žalobními důvody, k čemuž postačí odkázat na jeho odůvodnění (k samotné nepřezkoumatelnosti existuje rozsáhlá judikatura Nejvyššího správního soudu, z nedávné doby např. rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2024, č. j. 9 Afs 99/202455, odst. [31] a [32], a v něm uvedená rozhodnutí). [12] Podle § 34 písm. d) zákona o pomoci v hmotné nouzi „[d]o odůvodněných nákladů bydlení se započítávají v případech hodných zvláštního zřetele při užívání jiného než obytného prostoru nebo ubytovacího zařízení úhrada nákladů uvedená v písmenech a) až c), a to do výše, která je v místě obvyklá, avšak maximálně do výše 80 % normativních nákladů na bydlení podle zákona o státní sociální podpoře“. Tento zákon současně jednoznačně vymezuje pojmy „byt“ (§ 33a odst. 1), „jiný než obytný prostor“ (§ 33a odst. 2) a „ubytovací zařízení“ (§ 33a odst. 3). Slova „jiný než“ se v citovaném ustanovení jako součást pojmu „jiný než obytný prostor“ nevztahují k ubytovacímu zařízení. Již z textu § 34 písm. d) zákona o pomoci v hmotné nouzi je tedy zřejmé, že omezení nákladů bydlení ve výši 80 % normativních nákladů na bydlení podle zákona o státní sociální podpoře se v případě ubytovacího zařízení uplatní. To, že původní žalobkyně a stěžovatel bydleli v ubytovacím zařízení, a nikoli v bytě, nebylo sporné. Stěžovatel netvrdil, že užívá byt, nýbrž že pro účely doplatku na bydlení je třeba ubytovací zařízení klást na roveň bytu. [13] Napadený rozsudek tak vychází z jednoznačného znění § 34 písm. d) zákona o pomoci v hmotné nouzi, který nemůže být překonán tím, že se v zákoně vymezeným pojmům přizná odlišný význa