9 Azs 74/2025 – Nejvyšší správní soud

9 Azs 74/2025- 53 - text  9 Azs 74/2025 - 56 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Tomáše Herce v právní věci žalobce: V. K., zast. JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 11. 2024, č. j. OAM110709/ZR2024, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2025, č. j. 48 A 17/202435, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce byl trestním příkazem Okresního soudu v Benešově ze dne 6. 8. 2024, č. j. 1 T 106/202455 (dále jen „trestní příkaz“), shledán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“). Žalobci byl uložen peněžitý trest ve výši 28 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel ve výměře 18 měsíců. [2] Na základě výše uvedeného žalovaný zahájil správní řízení ve věci zrušení zaměstnanecké karty, ve kterém následně vydal výše napadené rozhodnutí, kterým dle § 46e odst. 1 ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zrušil platnost žalobcovy zaměstnanecké karty a stanovil mu lhůtu k vycestování z území České republiky v délce 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Současně se žalovaný nevěnoval otázce přiměřenosti rozhodnutí, jelikož žalobce žádnou námitku stran možného dopadu do jeho soukromého a rodinného života ve správním řízení nevznesl. Žalovaný pouze konstatoval, že žádný z rodinných příslušníků (manželka a dvě nezletilé děti) není na žalobci pobytově závislý, manželka je sama výdělečně činná, žalobce má možnost svou rodinu navštěvovat, ale také opětovně požádat o nové pobytové (a pracovní) oprávnění nebo na území ČR pobývat do 90 dnů i bez víza za splnění určitých předpokladů. Uložená povinnost vycestovat ve lhůtě 30 dnů z území ČR není dle žalovaného v rozporu se zásadou nonrefoulement. [3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu. Krajský soud žalobu zamítl nyní napadeným rozsudkem. Konstatoval, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné a v souladu se zákonem. Žalovaný neměl povinnost se zabývat přiměřeností dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, jelikož se v nyní projednávané věci jednalo o řízení, pro které zákon o pobytu cizinců tuto povinnost nestanoví, a zároveň žalobce byl ve správním řízení pasivní (nevznesl žádnou konkrétní námitku stran možného dopadu rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života). S námitkou zásahu do rodinného života přišel až v žalobě. Žalovaný se touto otázkou s ohledem na závazky z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a na mu známé skutečnosti zabýval dostatečně. Zaměstnanecká karta navíc není jediným prostředkem na zachování rodinného a soukromého života, jelikož situaci žalobce lze řešit vízem za účelem strpění dle § 33 zákona o pobytu cizinců. Článek 8 Úmluvy nezaručuje právo na udělení konkrétního typu povolení k pobytu. [4] Krajský soud rovněž nepřisvědčil žalobní námitce, že napadené rozhodnutí nebylo možné vydat s ohledem na probíhající konflikt v zemi původu žalobce, jelikož k ochraně práv žalobce může sloužit i vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu. Dále žalobní námitka, že na žalobce nedopadá zákon č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů, ale vztahuje se na něj směrnice č. 2001/55/ES je vnitřně rozporná, nedůvodná a pro projednávanou věc nerelevantní. Závěrem krajský soud nepřisvědčil ani námitkám ohledně posouzení povahy a závažnosti trestného činu spáchaného žalobcem a že žalobce byl zasažen na svých veřejných subjektivních právech. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl výše označený rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [6] Dle stěžovatele je kasační stížnost přijatelná ve smyslu § 104a s. ř. s., jelikož podstatně přesahuje jeho zájmy, aniž by je jakkoliv blíže konkretizoval. Stěžovatel nesouhlasí s krajským soudem ohledně otázky aplikace § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců v bodě 33. napadeného rozsudku, jelikož se obává, že by nebylo vyhověno jeho žádosti o vydání dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území z důvodu jeho trestní nezachovalosti. Dále uvedl, že pociťuje obavu z nuceného vycestování. [7] Napadený rozsudek se dle stěžovatele míjí se skutečným stavem věci, tedy postupem žalovaného, který zapovídá čl. 8 Úmluvy. Napadený rozsudek je teorií, která není žalovaným v praxi aplikována. Co se týče nesouhlasu krajského soudu se závěry rozsudku NSS ze dne 23. 10. 2023, č. j. 10 Azs 234/202351, že by řešení pobytové situace prostřednictvím víza za účelem strpění bránila výluka ze soudního přezkumu, stěžovatel namítl, že žalovaný tento právní názor sdílí a uplatňuje jej, jelikož odkazuje na § 171 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. [8] Krajský soud v napadeném rozsudku zastává názor druhého senátu kasačního soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 10. 8. 2023, č. j. 2 Azs 135/202333, který není zaujímán správními soudy jednotně, a odkazuje na rozpornou judikaturu Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel zastává názor, že pokud nelze zachovat platnost zaměstnanecké karty z důvodu jeho trestní nezachovalosti a nelze následné žalobě vyhovět i za předpokladu prokázání dopadu do soukromého a rodinného života stěžovatele, pak je nutné posoudit dopad případného zamítnutí jeho žádosti o vízum za účelem strpění pobytu. [9] Stěžovatel má za to, že stav věci nebyl posouzen ve světle současné politické situace a reálné možnosti stěžovatele z území ČR vycestovat. Poukázal na zásadu nonrefoulement, která se vztahuje k osobám, které se rozhodnou požádat o mezinárodní ochranu z různých pohnutek, ale pochází ze zemí, kde by jim potenciálně hrozila vážná újma (k tomu odkázal na rozsudky NSS ze dne 21. 3. 2006, č. j. 2 Azs 75/200575, ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 23/200764, č. 1336/2007 Sb. NSS). Cizinci tak mohou na území ČR pobývat v režimu „strpění“ na základě víza uděleného dle § 33 zákona o pobytu cizinců, resp. si o mezinárodní ochranu požádat dodatečně (viz rozsudek NSS ze dne 8. 9. 2010, č. j. 6 Azs 15/201082). [10] Žalovaný ve svém vyjádření navrhl kasační stížnost zamítnout. Dle žalovaného se kasační stížnost týká pouze právní polemiky o udělení či neudělení víza za účelem strpění dle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců z důvodu nemožnosti návratu do země původu, tedy na Ukrajinu. Žalovaný dále připomněl, že stěžovatel byl trestním příkazem shledán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku, čeho se konkrétně dopustil a jaký mu byl uložen trest. Dle žalovaného není v zájmu České republiky umožnit pobyt těm cizincům, kteří pod vlivem návykových látek ohrožují ostatní účastníky silničního provozu. Stěžovatel se do svízelné situace dostal pouze vlastním trestním jednáním. [11] Žalovaný i krajský soud dostatečně posoudili stav věci, jelikož řízení o zrušení zaměstnanecké karty je řízení zahajované z moci úřední, o této skutečnosti byl stěžovatel vyrozuměn, nicméně následně nevyužil možnosti nahlédnout do správního spisu, ani možnosti seznámit se s obsahem správního spisu a vyjádřit se k těmto podkladům, přestože tyto možnosti měl. Stěžovatel ve správním řízení netvrdil žádné specifické a konkrétní okolnosti k jeho rodinnému životu. Tyto okolnosti uvedl až v žalobě. Žalovaný tak neměl povinnost rodinný život stěžovatele dále zkoumat. Přesto žalovaný přistoupil k tomuto hodnocení vzhledem k čl. 8 Úmluvy a v souladu s rozsudkem NSS ze dne 14. 3. 2019, č. j. 1 Azs 367/201834. [12] Žalovaný shrnul, že stěžovatel může na území pobývat na základě jiného pobytového oprávnění, tedy mu není způsobena žádná újma. Protiprávní jednání stěžovatele bylo relativně závažné a rodinný život může realizovat, byť s jistým omezením, i po zamítnutí žádosti. Napadené rozhodnutí je tedy z hlediska dopadů do soukromého a rodinného života přiměřené, nejedná se o závažný zásah jako např. v případě zrušení trvalého pobytu či správního a soudního vyhoštění. Dále poukázal na to, že dle Cizineckého informačního systému stěžovatel doposud nepodal žádnou žádost o vydání jiného pobytového oprávnění, výsledek případného říz