1 Afs 185/2025 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 185/2025- 48 - text  1 Afs 185/2025 - 51 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Kaniové a soudců Ivo Pospíšila a Petra Pospíšila v právní věci žalobkyně: PHARMAWEX, s. r. o., se sídlem Novoměstská 960, Chrudim, zastoupené JUDr. Danielem Bartošem, advokátem se sídlem Bílinská 1147/1, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2024, č. j. 22181/24/510010612713127, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 9. 2025, č. j. 52 Af 18/2024 – 56, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu [1] Žalobkyně nepodala řádné daňové tvrzení k dani z příjmů právnických osob (dále „DPPO“) za zdaňovací období od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2022 ve lhůtě stanovené § 136 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. Finanční úřad pro Pardubický kraj, Územní pracoviště v Chrudimi (dále „správce daně“), v souladu s § 145 odst. 1 daňového řádu proto dne 7. 7. 2023 vyzval žalobkyni k podání řádného daňového tvrzení k DPPO za uvedené zdaňovací období ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení této výzvy. Výzva byla žalobkyni doručena dne 17. 7. 2023; náhradní lhůta pro podání daňového přiznání uplynula dne 1. 8. 2023. Žalobkyně podala daňové přiznání až dne 3. 8. 2023, tedy po marném uplynutí náhradní lhůty. V souladu s § 145 odst. 4 daňového řádu bylo dne 2. 8. 2023 zahájeno vyměřovací řízení. Správce daně (i) dne 17. 8. 2023 platebním výměrem, č. j. 1390486/23/280450523606331, vyměřil žalobkyni daňovou ztrátu z příjmů právnických osob za příslušné zdaňovací období ve výši 1 527 786 Kč, (ii) dne 29. 9. 2023 platebním výměrem, č. j. 1503609/23/280450523606331, vyměřil žalobkyni pokutu za opožděné tvrzení daně podle § 250 odst. 1 písm. c) a odst. 4 daňového řádu ve výši 76 390 Kč (dále „platební výměr na pokutu“). Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru na pokutu a rozhodnutí správce daně potvrdil. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou; krajský soud ji v záhlaví specifikovaným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. [2] Uvedl, že podmínkou vzniku povinnosti uhradit pokutu podle § 250 odst. 1 písm. c) daňového řádu je nepodání daňového přiznání včas, přičemž včasností se zde rozumí jeho podání alespoň do pěti pracovních dnů poté, co uplynula zákonem stanovená lhůta pro jeho podání. Žalobkyně podala daňové přiznání dne 3. 8. 2023, tedy čtyři měsíce po uplynutí lhůty stanovené § 136 odst. 1 daňového řádu. Lhůta stanovená výzvou podle § 145 odst. 1 daňového řádu, tj. lhůta do 1. 8. 2023, byla správcem daně poskytnuta toliko jako lhůta náhradní. Náhradní lhůta ovšem nemá vliv na to, kdy došlo k uplynutí lhůty zákonné, neboť ji neprodlužuje; z hlediska § 250 daňového řádu nemá vliv ani na běh liberační pětidenní lhůty. Žalobkyni vznikla povinnost uhradit pokutu za opožděné tvrzení daně podle § 250 odst. 1 písm. c) daňového řádu. [3] Z daňového spisu krajský soud zjistil, že daňové přiznání nebylo podáno daňovým poradcem, užití § 136 odst. 2 písm. b) bodu 2 daňového řádu proto nepřipadá v úvahu. [4] Soud dále připomněl, že žalobkyně podala daňové přiznání v době, kdy již podle § 145a odst. 1 daňového řádu nebylo jeho podání přípustné; podmínky pro aplikaci § 250 odst. 4 daňového řádu proto byly naplněny. Nepřisvědčil tak tezi žalobkyně, že dané ustanovení lze využít výlučně v případech, kdy daňový subjekt příslušné přiznání k dani nepodá vůbec. [5] Závěrem konstatoval, že sankce za opožděné tvrzení daně vzniká přímo ze zákona. Správce daně nemá prostor pro správní uvážení a nelze tedy uvažovat ani o tom, že by uložil pokutu v rozporu s dobrými mravy. Platební výměr na pokutu za opožděné tvrzení daně je toliko deklaratorním rozhodnutím, kterým je daňovému subjektu fakticky pouze oznamována výše pokuty. Námitky žalobkyně týkající se nepřiměřenosti uložené pokuty shledal nedůvodnými. II. Obsah kasační stížnosti [6] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“). Namítá, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s právním a skutkovým stavem věci. Napadený rozsudek dále považuje za nepřezkoumatelný. [7] Daňové přiznání podané stěžovatelkou dne 3. 8. 2023 bylo v souladu s § 145 odst. 1 a § 250 odst. 1 daňového řádu učiněno v liberační pětidenní lhůtě, správce daně proto stěžovatelce nemohl vyměřit pokutu. Zároveň nepostupoval správně, vypočetlli daňovou ztrátu, aniž by přihlédl k podanému daňovému přiznání. To bylo navíc zpracováno daňovým poradcem a následně podáno datovou schránkou stěžovatelky, bylo tak učiněno ve lhůtě stanovené § 136 odst. 2 písm. b) bod 2 daňového řádu. [8] V posuzované věci byly zneužity základní zásady daňového řádu, a to v neprospěch daňového subjektu. Takový postup shledává stěžovatelka v rozporu s dobrými mravy. Výše uložené pokuty je zjevně nepřiměřená a nezákonná. Správní orgán nesprávně aplikoval zákonná ustanovení. Jeho jednání považuje stěžovatelka za šikanózní, neboť uhrazení pokuty v této výši by pro ni mohlo znamenat úpadek. [9] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem krajského soudu a odkázal na svá předchozí vyjádření ve věci. Kasační stížnost navrhl zamítnout. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [10] Nejvyšší správní soud se na úvod zabýval splněním formálních podmínek kasační stížnosti. Konstatoval, že kasační stížnost je přípustná. Její důvodnost posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Současně zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by byl nucen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [11] Kasační stížnost není důvodná. [12] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že napadený rozsudek beze zbytku splňuje kritéria přezkoumatelnosti (viz např. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003  130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003  52, ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016  64, ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017  38, a ze dne 10. 12. 2021, č. j. 3 As 366/2019  41). Krajský soud jasně a srozumitelně odůvodnil své závěry a dostatečně vypořádal všechny žalobní námitky. Z napadeného rozsudku je zcela zřejmé, proč krajský soud žalobu stěžovatelky zamítl. [13] Žalobní a kasační námitky stěžovatelky jsou do značné míry identické a kasační soud považuje jejich vypořádání v rozhodnutí krajského soudu za odpovídající. Připomíná proto, že účelem řízení o kasační stížnosti není obšírně vyvracet opakující se argumentaci stěžovatelky, kterou se již v napadeném rozsudku dostatečně zabýval krajský soud (a před ním též žalovaný). Nejvyšší správní soud tedy stěžovatelčiny námitky vypořádal adekvátně tomu, jak konkrétně stěžovatelka reagovala na závěry napadeného rozsudku. [14] Podle § 250 odst. 1 daňového řádu vzniká daňovému subjektu povinnost uhradit pokutu za opožděné tvrzení daně, nepodáli daňové přiznání nebo dodatečné daňové přiznání, ačkoliv měl tuto povinnost, nebo učiníli tak po stanovené lhůtě, a toto zpoždění je delší než 5 pracovních dnů. Uvedené ustanovení upravuje pětidenní liberační lhůtu, ve které nepodání daňového přiznání ještě není sankcionováno pokutou. Tuto lhůtu přitom nelze vykládat jako prodloužení lhůty k podání daňového přiznání, ale jako lhůtu, po jejímž uplynutí vzniká daňovému subjektu povinnost uhradit pokutu za jeho včasné nepodání. [15] Stěžovatelka namítá, že jí správce daně pokutu za opožděné tvrzení daně nemohl vyměřit, neboť daňové přiznání podala v souladu s § 145 odst. 1 a § 250 odst. 1 daňového řádu ve lhůtě pěti pracovních dnů od uplynutí náhradní lhůty stanovené výzvou správce daně. Předmětem sporu v projednávané věci je tedy určení počátku běhu pětidenní liberační lhůty upravené § 250 odst. 1 daňového řádu. [16] Tato otázka již byla judikaturou Nejvyššího správního soudu řešena, a to konkrétně v rozsudku NSS ze dne 18. 6. 2025, č. j. 5 Afs 307/2024  31, v němž kasační soud uzavřel, že správcem daně poskytnutá náhradní lhůta pro splnění povinnosti podat daňové přiznání nemá z hlediska § 250 daňového řádu na běh liberační pětidenní lhůty vliv. Nejvyšší správní soud neshledal důvod se v nyní posuzované věci od závěrů vyslovených v citovaném rozhodnutí odchýlit a tyto závěry v následujících odstavcích shrnuje. [17] Nedodržení náhradní lhůty stanovené daňovému subjektu správcem daně podle § 145 odst. 1 daňového řádu má za následek toliko to, že nastupují důsledky podle § 145 odst. 1 (správce daně může vyměřit daň podle pomůcek nebo předpokládat, že daňový subjekt tvrdil v řádném daňovém tvrzení daň ve výši 0 Kč), podle § 145 odst. 2 (sprá