1 As 193/2025 — Nejvyšší správní soud

1 As 193/2025- 51 - text  1 As 193/2025 - 58 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Kaniové a soudců Ivo Pospíšila a Petra Pospíšila v právní věci žalobce: Slévárny Třinec, a.s., se sídlem Průmyslová 1001, Třinec, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem Těšnov 1/1059, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu, se sídlem Na Františku 32, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2024, č. j. MPO 89742/2024, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2025, č. j. 17 A 19/2025  48, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Předmětem posouzení je v projednávaném případě otázka, zda veřejná podpora ve formě kompenzace nepřímých nákladů spojených s emisemi skleníkových plynů promítnutých do ceny elektřiny má být žalobci jako příjemci této veřejné podpory krácena o majetkový prospěch, který získal pro stejné období z veřejné podpory spočívající v zastropování cen elektřiny. [2] Žalobce požádal dne 25. 9. 2024 o kompenzaci nepřímých nákladů spojených s emisemi skleníkových plynů promítnutých do ceny elektřiny za kalendářní rok 2023 ve výši 12 927 500,84 Kč. Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím podle § 11 odst. 2 a 3 zákona č. 383/2012 Sb., o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů (dále jen „zákon o povolenkách“), ve spojení s § 5 odst. 2 nařízení vlády č. 565/2020 Sb., o podmínkách poskytnutí kompenzací nepřímých nákladů pro odvětví, u kterých bylo zjištěno značné riziko úniku uhlíku v důsledku promítnutí nákladů spojených s emisemi skleníkových plynů do cen elektřiny (dále jen „nařízení vlády č. 565/2020 Sb.“), stanovil žalobci sníženou kompenzaci nepřímých nákladů ve výši 6 226 870,84 Kč za odběr elektřiny v období roku 2023. [3] Žalovaný zohlednil skutečnost, že žalobce odebíral v tomto roce elektřinu za stanovenou cenu, resp. zastropovanou cenu podle § 19d ve spojení s § 96e odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen „energetický zákon“). Zastropování ceny je přitom veřejnou podporou poskytovanou na zvýšené náklady na elektřinu a plyn dle rozhodnutí Evropské komise ze dne 23. 8. 2023  SA. 107138 (2023/N) – Czechia TCTF: Temporary scheme to reduce the impact of natural gas and elektricity prices (dále jen „rozhodnutí SA. 107138 (2023/N)“). Relevantními způsobilými náklady v tomto případě byly zvýšené náklady na elektřinu v období od 1. ledna 2023 do 31. prosince 2023. Cena i spotřeba elektrické energie vstupuje do vzorce pro výpočet podpory dle bodu 36 rozhodnutí SA. 107138 (2023/N), potažmo § 8a odst. 5 nařízení vlády č. 298/2022 Sb., o stanovení cen elektřiny a plynu v mimořádné tržní situaci a o stanovení s tím souvisejícího nejvyššího přípustného rozsahu majetkového prospěchu zákazníka (dále jen „nařízení vlády č. 298/2022 Sb.“). Žalobce získal díky zastropované ceně elektřiny majetkový prospěch ve smyslu § 96e odst. 1 energetického zákona ve výši 6 700 630 Kč, který představuje veřejnou podporu. [4] Žalovaný vysvětlil, že poskytování kompenzací nepřímých nákladů, jakožto veřejné podpory, je umožněno na základě Pokynů k některým opatřením státní podpory v souvislosti se systémem obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů po roce 2021, vyhlášených sdělením Evropské komise (2020/C 317/04) ze dne 25. září 2020 (dále jen „Pokyny Komise“). Pokyny stanovují posouzení slučitelnosti podle čl. 107 odst. 3 písm. c) Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“); součástí podmínek slučitelnosti jsou rovněž pravidla kumulace s jinými druhy veřejných podpor. Žalovaný připomněl jednak odst. 33 písm. b) Pokynů a jednak § 5 odst. 2 nařízení vlády č. 565/2020 Sb., ve znění nařízení vlády č. 40/2022, podle kterého: „Pokud byla nebo má být žadateli poskytnuta jiná veřejná podpora ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie nebo podpora malého rozsahu podle přímo použitelného předpisu Evropské unie upravujícího oblast podpory de minimis ve vztahu k týmž způsobilým nákladům, kompenzace se snižuje o částku odpovídající této veřejné podpoře nebo podpoře malého rozsahu.“ Vzhledem k tomu, že způsobilými náklady v případě obou výše uvedených veřejných podpor jsou náklady vynaložené na zvýšené ceny elektřiny, žalovaný snížil požadovanou celkovou částku kompenzace nepřímých nákladů o částku veřejné podpory poskytnuté na základě nařízení vlády č. 298/2022 Sb. [5] Žalobce podal proti uvedenému správnímu rozhodnutí žalobu, ve které namítl, že žalovaný aplikoval kumulační pravidla v rozporu s právními předpisy, a proto mu nesprávně stanovil kompenzaci nepřímých nákladů ve snížené výši. II. Rozsudek městského soudu [6] Městský soud nepovažoval žalobu za důvodnou a zamítl ji. Vycházel z argumentace uvedené ve svém dřívějším rozsudku ze dne 26. 6. 2025, č. j. 9 A 20/2025  36, v němž se zabýval obdobnou žalobou jiného žalobce. Zdůraznil, že z ustálené judikatury Soudního dvora plyne, že čl. 107 Smlouvy o fungování EU nerozlišuje důvody nebo cíle státních zásahů, ale definuje je podle jejich účinků. Programy veřejné podpory nelze (na rozdíl od dotací) vykládat optikou jejich účelu, nýbrž je nezbytné zkoumat jejich ekonomické důsledky. Instituty kompenzace nepřímých nákladů a zastropování cen elektřiny představují státní podpory, které se projevují buď přímo (kompenzace nepřímých nákladů – žalobce obdrží peněžní prostředky), nebo nepřímo (zastropování cen elektřiny – žalobce vynaloží méně finančních prostředků) v jeho majetkové sféře. Obě podpory mají obdobné ekonomické důsledky, dochází ke snížení nákladů na nákup energií, resp. k jejich částečné kompenzaci ze státního rozpočtu; oba mechanismy veřejné podpory se tak překrývají. Obě podpory pracují s totožnou spotřebou elektřiny v totožném rozhodném období, a byť byly zavedeny s cílem kompenzovat odlišné složky ceny energie, resp. příčiny jejího zdražení (mají odlišný účel), vedou k totožnému hospodářskému důsledku, spočívajícímu ve snížení nákladů na odběr elektrické energie pod tržní úroveň. Městský soud proto nepřisvědčil žalobci v tom, že by se jednalo o zcela samostatné způsobilé náklady. Podle bodu 33 písm. b) Pokynů, jenž lze užít k výkladu § 5 odst. 2 nařízení vlády č. 565/2020 Sb., postačuje pro aktivaci pravidel kumulace veřejných podpor taktéž částečný překryv mezi způsobilými náklady. Dochází tedy ke kumulaci dvou podpor ve vztahu k týmž způsobilým nákladům dle § 5 odst. 2 nařízení vlády č. 565/2020 Sb. [7] Městský soud neshledal důvodnou ani námitku požadující zohlednění § 8a odst. 7 nařízení vlády č. 298/2022 Sb., podle jehož poslední věty se hodnoty rozsahů majetkového prospěchu získaného díky zastropování ceny elektřiny nesnižují o podporu spočívající v kompenzaci nepřímých nákladů poskytovanou podle zákona o povolenkách. Předmětem správního řízení totiž nebyla žádost o poskytnutí veřejné podpory dle nařízení vlády č. 298/2022 Sb., ale žádost o poskytnutí kompenzace nepřímých nákladů. Každá z podpor má svůj vlastní právní rámec, včetně pravidel pro kumulaci podpor, a tyto jsou na sobě nezávislé. Pokud tedy první z podpor hovoří o druhé podpoře s tím, že první podpora se nebude snižovat o druhou podporu, neznamená to, že to platí také obráceně. Na nyní projednávanou věc tudíž nelze aplikovat § 8a odst. 7 věty třetí nařízení vlády č. 298/2022 Sb., ani jej nelze využít k výkladu pro věc relevantního § 5 odst. 2 nařízení vlády č. 565/2020 Sb. Pokud jde o účel podpory zmíněný v důvodové zprávě k § 8a nařízení vlády č. 298/2022 Sb., soud zdůraznil, že podstatné jsou účinky podpory – ekonomické důsledky, které byly u obou předmětných podpor shodné. [8] K žalobcově námitce týkající se obsahu písemné komunikace žalovaného s Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“) soud zdůraznil, že závěr ÚOHS o nesnižování kompenzace nepřímých nákladů vycházel z předpokladu, že by obě veřejné podpory směřovaly k odlišným způsobilým nákladům, k čemuž v nyní projednávané věci nedošlo. Nadto žalobce argumentoval pouze dopisem ÚOHS ze dne 22. 5. 2024, který byl pojat obecně, zatímco dopis ÚOHS ze dne 17. 10. 2024 je již konkrétní a hovoří v neprospěch žalobce. III. Důvody kasační stížnosti [9] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek i rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. [10] Zaprvé stěžovatel namítl nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v nesprávné interpretaci pravidel pro kumulaci veřejných podpor; resp. v nesprávném závěru o překryvu