1 As 25/2026 — Nejvyšší správní soud

1 As 25/2026- 38 - text  1 As 25/2026 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Sylvy Šiškeové a soudců Ivo Pospíšila a Petra Pospíšila v právní věci žalobkyně: P. K., zast. Mgr. Markem Šimkou, advokátem se sídlem Moravské náměstí 754/13, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 6. 2025, č. j. MZDR 9231/20252/PRO, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 2026, č. j. 31 Ad 11/2025  58, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně v roce 2016 získala oprávnění k poskytování zdravotních služeb v oboru porodní asistentka vyjma vedení porodů pro formu zdravotní péče zdravotní péče poskytovaná ve vlastním sociálním prostředí pacienta. V roce 2024 požádala žalobkyně Krajský úřad Královéhradeckého kraje, aby z rozhodnutí o udělení oprávnění odstranil dovětek vyjma vedení porodů (dále též jako „omezující dovětek“). Krajský úřad její žádost zamítl rozhodnutím ze dne 7. 2. 2025. Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala odvolání, které žalovaný zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. [2] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila u Krajského soudu v Hradci Králové, který žalobu zamítl. Vyšel přitom z rozsudku Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 1. 6. 2023, č. j. 1 As 15/2023  38, který neshledal nezákonnost obdobně formulovaného omezujícího dovětku. Ústavní soud tento rozsudek aproboval usnesením ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2174/23, podle něhož omezující dovětek neporušuje ústavně zaručená práva stěžovatelky. Nezákonnost omezujícího dovětku podle krajského soudu neplyne ani z nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. I. ÚS 2746/23. Krajský soud vysvětlil, že fyziologický porod je ve smyslu § 10 odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), takovým zdravotním výkonem, jehož poskytnutí je podmíněno technickým a věcným zázemím, jimž je vybaveno zdravotnické zařízení. Vlastní sociální prostředí rodičky takové standardy nenaplňuje. Skutečnost, že některé správní orgány vyhověly žádostem na odstranění omezujícího dovětku, nezakládá podle krajského soudu nerovnost. Současná právní úprava totiž neumožňuje žádné porodní asistentce v České republice vést fyziologický porod ve vlastním sociálním prostředí rodičky jako formu poskytování zdravotní péče. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [3] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) v kasační stížnosti namítla, že se její případ neshoduje s věcmi řešenými Ústavním soudem. Stěžovatelka se domáhala výmazu omezujícího dovětku, protože správní orgány nemají právo zasahovat do rozsahu možných činností vykonávaných stěžovatelkou případně v rámci volné živnosti. Proto nelze požadavek na změnu rozsahu oprávnění k poskytování zdravotních služeb odmítnout ani s odkazem na bod 21 usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2174/23. Podle Ústavního soudu je nerozhodné, zda rozhodnutí o udělení oprávnění obsahuje omezující dovětek či nikoli, neboť nic nemění na rozsahu oprávnění. Ústavní soud se však výslovně nevyjádřil k tomu, zda existuje zákonný podklad umožňující správnímu orgánu, aby mohl omezující dovětek do rozhodnutí dopsat. [4] Stěžovatelka odkázala na tiskovou zprávu k nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2746/23 titulovanou „Porodní asistentky mohou vést domácí porody. Při poskytování této služby však nepůjde o poskytování zdravotní péče.“ (důraz přidala stěžovatelka – pozn. NSS). V tomto kontextu není logické, aby byla zachována praxe krajských úřadů, jež jakýmsi paaktem překračují své kompetence a vpisují do oprávnění informace o tom, že porodní asistentky domácí porody vést nemohou. [5] Podle stěžovatelky krajský soud neuvedl žádný zákonný důvod k tomu, aby správní orgán do rozhodnutí zahrnoval obsah, který zákon o zdravotních službách nepředvídá, resp. aby v něm sporný text ponechal navzdory žádosti stěžovatelky o jeho výmaz. Krajský soud pouze opakuje, že omezující dovětek nemá právní relevanci. Napadený rozsudek je proto nejen nezákonný, ale i nepřezkoumatelný. [6] Neodstranění omezujícího dovětku je překročením pravomoci správních orgánů, stejně jako zápis jakéhokoli textu nepředvídaného zákonem. Podle Ústavního soudu „je nerozhodné, zda omezující dodatek ‚úkony bez vedení porodu‘ v oprávnění k poskytování zdravotních služeb stěžovatelky figuruje či nikoli“. I tak je v rozporu s principem dobré správy, aby správní orgány vydávaly rozhodnutí a vpisovaly do nich údaje, k nimž nemají zákonné zmocnění a jež nemají ani žádný význam. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka dezinterpretuje závěry Ústavního soudu. Vydaná správní rozhodnutí nejsou paakty. Žalovaný odkázal na body 72 a 73 nálezu Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 2746/23, podle nichž omezující dovětek nezasahuje do práva porodních asistentek na podnikání, neboť cíl sledovaný právní úpravou je legitimní. V bodě 74 téhož nálezu Ústavní soud uvedl, že nelze vyhovět žádosti o rozšíření oprávnění i na vedení fyziologického porodu. Podle žalovaného k této otázce existuje také ustálená judikatura NSS. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [8] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná, není však důvodná. [9] NSS nejprve posoudil, zda je napadený rozsudek přezkoumatelný. Podle stěžovatelky krajský soud pouze opakuje, že omezující dovětek není právně relevantní, aniž by uvedl, na základě čeho má správní orgán pravomoc jej do rozhodnutí o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb vpisovat. [10] Ačkoli krajský soud na tuto námitku výslovně nereagoval, je z napadeného rozsudku jako celku jednoznačně patrný jeho právní názor spočívající v tom, že existence omezujícího dovětku v oprávnění není právně relevantní, neboť skutečnost, že vedení fyziologického porodu ve vlastním sociálním prostředí rodičky není poskytováním zdravotní služby, plyne ze zákona. Nepřezkoumatelnost nelze dovozovat jen z absence výslovné reakce na každý jednotlivý dílčí argument žalobce, pokud soud v odůvodnění prezentuje odlišný právní názor, který přesvědčivě zdůvodní a který poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí (rozsudek NSS ze dne 4. 3. 2015, č. j. 8 Afs 71/2012  161, bod 12). NSS tedy neshledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným. [11] Podstata projednávané věci spočívá v posouzení zákonnosti postupu správních orgánů, které nevyhověly žádosti stěžovatelky na odstranění dovětku v rozhodnutí, podle něhož je stěžovatelka oprávněna poskytovat zdravotní služby v oboru porodní asistentka (úkony bez vedení porodů). [12] NSS se již problematikou obdobného dovětku v oprávnění k poskytování zdravotních služeb zabýval, a odkazuje proto na komplexní vypořádání této otázky ve svém rozsudku č. j. 1 As 15/2023  38. Jeho závěry lze shrnout tak, že současná právní úprava neumožňuje porodní asistentce vést fyziologický porod v domácím prostředí rodičky jako zdravotní službu. Omezující dovětek v oprávnění v takovém případě postrádá právní relevanci. Porodní asistentka by totiž porod ve vlastním sociálním prostředí rodičky nemohla vést ani v situaci, kdy by oprávnění k poskytování zdravotních služeb omezující dovětek neobsahovalo. [13] Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2746/23 uzavřel, že současnou právní úpravu je třeba vykládat tak, že domácí porod vedený porodní asistentkou nespadá pod zdravotní péči ani pod zdravotní služby ve smyslu zákona o zdravotních službách. Porodní asistentka proto nemůže získat oprávnění k vedení domácích porodů jako k poskytování zdravotní služby. Z pohledu případného omezujícího dovětku v oprávnění to znamená, že výslovné vyloučení vedení domácích porodů není tím, co teprve zakládá omezení její činnosti, protože toto omezení plyne již přímo ze zákonného rámce a jeho ústavně konformního výkladu. Takový dovětek tedy může mít nanejvýš deklaratorní význam. Ústavní soud zdůraznil, že právní řád domácí porod jako takový nezakazuje, pouze jej negarantuje jako zdravotní službu poskytovanou porodní asistentkou. [14] Judikatura NSS i Ústavního soudu je tedy ustálená v tom, že vedení fyziologických porodů v domácím prostředí rodičky není zdravotní službou přímo ze zákona. Případný omezující dovětek v oprávnění k poskytování zdravotních služeb je proto bez právního významu. K závěrům souladným s touto judikaturou dospěl i krajský soud v nyní napadeném rozsudku. [15] Podle stěžovatelky správní orgány pochybily, pokud nevyhověly její žádosti o odstranění omezujícího dovětku z rozhodnutí, neboť není dán zákonný důvod jej v něm ponechat. NSS k tomu uvádí, že lzeli v souladu s výše uvedeným považovat omezující dovětek „pouze“ za formulačně nadbytečný (neboť i bez něj by vedení domácího porodu nebylo možné