10 As 22/2026 – Nejvyšší správní soud

10 As 22/2026- 50 - text  10 As 22/2026 - 55 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně: CITOVSKÁ LESNÍ s. r. o., Citov 173, zastoupena advokátem Mgr. Pavlem Kopou, Hlinky 57/142a, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2025, čj. MZP/2025/250/461, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2026, čj. 6 A 42/202557, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Rozhodnutím České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Olomouc (dále jen „inspekce“) ze dne 21. 8. 2024, čj. ČIŽP/48/2024/3630, byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání dvou přestupků podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „ZOPK“). Přestupku podle § 88 odst. 1 písm. i) ZOPK se žalobkyně dopustila tím, že jako zhotovitelka prací v průběhu května 2021 v důsledku těžby a zejména přibližováním dříví přes koryto a korytem vodního toku Brodečka na pozemcích p. č. 83 a 84 v k. ú. Pulkava a na pozemcích p. č. 2085, 2099 a 2079 v k. ú. Otaslavice ohrozila a oslabila ve vymezených úsecích bez souhlasu orgánu ochrany přírody ekologickostabilizační funkci významného krajinného prvku, vodního toku Brodečka, čímž porušila povinnost stanovenou v § 4 odst. 2 ZOPK, tedy škodlivě zasáhla do významného krajinného prvku bez souhlasu orgánu ochrany přírody. Týmž jednáním se žalobkyně dopustila také přestupku podle § 88 odst. 1 písm. e) ZOPK, když bez souhlasu orgánu ochrany přírody škodlivě zasáhla do místa výskytu zvláště chráněných druhů živočichů, střevle potoční a raka říčního, čímž porušila povinnost stanovenou v § 50 odst. 1 a 2 ZOPK, přičemž nedovoleně zasáhla do sídla, biotopu a přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů živočichů. Za uvedené jednání byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 150 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení spojené s projednáváním přestupku ve výši 1 000 Kč. [2] Proti rozhodnutí inspekce podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 2. 2025 zamítl a rozhodnutí inspekce potvrdil. [3] Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou, kterou městský soud v záhlaví označeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. 2. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu v rozsahu výroků I, II a III kasační stížností pro důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tedy pro nesprávné posouzení právní otázky, vady řízení spočívající v nesprávných skutkových zjištěních a procesních vadách a dále pro nepřezkoumatelnost či jinou vadu řízení před soudem. [5] V kasační stížnosti namítá, že napadený rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný. Městský soud v bodech 38 a 39 napadeného rozsudku pouze potvrzuje závěry žalovaného, aniž by provedl vlastní přezkumnou činnost. Dále pominul stěžejní argumentaci stěžovatelky obsaženou v replice, která se opírá o závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. II. ÚS 1502/23, k výkladu pojmu biotop zvláště chráněných druhů a k zásadě in dubio pro reo. Městský soud tak nezákonně přenesl důkazní břemeno na stěžovatelku a dále nevysvětlil, proč považuje stěžovatelčiny konkrétní námitky za nedůvodné, čímž učinil napadený rozsudek nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. [6] Stěžovatelka dále namítá nesprávné právní posouzení otázky tzv. biotopu zvláště chráněných druhů. Městský soud potvrdil extenzivní výklad, podle něhož postačí pouhá potenciální vhodnost prostředí pro určitý druh, aniž by byl prokázán jeho reálný výskyt v době údajného zásahu. Takový přístup je v rozporu se zákonem i ustálenou judikaturou, podle níž je pro zásah do biotopu (sídla) zvláště chráněných druhů třeba prokázat aktuální či jinak relevantní vazbu chráněného druhu ke konkrétní lokalitě, nikoli pouze teoretickou vhodnost prostředí. Správní orgány se přitom opíraly o podklady z roku 2019 a zmínky v databázi z roku 2003 a 2005, aniž by byl průzkum v roce 2021 aktualizován. Podle stěžovatele městský soud neposoudil, zda správní orgány unesly důkazní břemeno ohledně znaku „výskytu zvláště chráněných druhů v místě zásahu“, čímž došlo k nesprávnému právnímu posouzení, neboť nebyly naplněny zákonné předpoklady přestupku podle § 88 odst. 1 písm. e) ZOPK. Naopak správní orgány i městský soud nezákonně přenesly důkazní břemeno na stěžovatelku, když po ní požadovaly, aby prokázala nepřítomnost chráněných živočichů v dané lokalitě. [7] Podle stěžovatelky napadený rozsudek trpí zásadním nesouladem se spisy a nedostatkem důkazů. Provedené důkazy (zejména fotodokumentace) neumožňují spolehlivě určit místo ani souvislost se stěžovatelkou a neprokazují tvrzený pojezd jakékoliv techniky korytem vodního toku. Městský soud přesto dospěl k závěru o prokázání skutku, aniž by však identifikoval konkrétní důkazy, z nichž takový závěr vyplývá. Takový závěr postrádá oporu v provedených důkazech, a napadený rozsudek je tak v této části nezákonný a nepřezkoumatelný. [8] Další námitka stěžovatelky spočívá v tom, že městský soud i správní orgány neúplně posoudily alternativní verze skutkového děje a porušily zásadu in dubio pro reo. Fakticky totiž přenesly důkazní břemeno na stěžovatelku, když její vinu dovozovaly i z toho, že stěžovatelka „nedoložila, že přestupky spáchal někdo jiný“. Stěžovatelka přitom poukazovala na konkrétní indicie nasvědčující účasti jiného subjektu (osoby), zejména stopy cizí pásové techniky a časové nesrovnalosti ve fotodokumentaci, které objektivně zpochybňují závěr o její vině. Správní orgány tyto okolnosti označily za „nedoložené a spekulativní“ a vyložily je v neprospěch stěžovatelky. Tím se odchýlily od základní zásady správního trestání, podle níž vina a okolnosti skutku musí být bez důvodných pochybností prokázány orgány veřejné moci. Městský soud toto pochybení přezkoumatelně neodstranil. [9] Stěžovatelka nadto namítá, že správní orgány i městský soud vycházely z podkladů získaných při místním šetření, které proběhlo bez jejího vyrozumění a bez prokázání nebezpečí z prodlení. Přestože na tuto vadu bylo opakovaně poukazováno, městský soud ji bagatelizoval s tím, že z daného šetření nevyplynuly nové skutečnosti. Takový přístup je však v rozporu s právním názorem žalovaného, který v jiné související věci totožné šetření označil za nezákonné. Pokud z těchto podkladů orgány vycházely, zatížily tím své rozhodnutí vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. [10] Stěžovatelka rovněž namítá neurčitost vymezení skutku a časového období. Správní orgány vymezily skutek pouze vágně jako jednání „v průběhu května 2021“, a to navíc ve vztahu k více lokalitám a dílčím jednáním bez jejich bližší specifikace. Takové vymezení neumožňuje jednoznačnou identifikaci skutku a ztěžuje obhajobu i přezkum. Zároveň podkopává zásadu ne bis in idem, neboť kvůli nejasnému vymezení skutku hrozí riziko dvojího postihu (týž skutek mohl být posuzován jako přestupek pro zásah do ochrany lesa i jako zásah do ochrany přírody). Městský soud tuto námitku odmítl, ačkoliv v jiné související věci obdobnou neurčitost shledal vadnou i sám žalovaný. Napadený rozsudek je tak v tomto ohledu vnitřně rozporný a nevypořádává se s rozdílným přístupem správních orgánů, což zakládá jeho nepřezkoumatelnost, případně nesprávné posouzení otázky požadavků na jednoznačnost výroku rozhodnutí. [11] Podle argumentace stěžovatelky správní orgány a městský soud nesprávně hodnotily důkaz spočívající ve svědecké výpovědi odborného lesního hospodáře. Městský soud jeho výpověď bez relevantního odůvodnění odmítl a znevážil pouze s poukazem na to, že nejde o zoologa, ačkoliv jde o kvalifikovaného odborníka s přímou znalostí lokality a dlouhodobým dohledem nad prováděnými pracemi. Tento postup stěžovatelka pokládá za formalistický a svévolný. Jde přitom o důkaz, který měl význam pro posouzení skutečného stavu prostředí i výskytu chráněných druhů v rozhodné době, a tudíž má vysokou důkazní hodnotu. Odmítnutím takového důkazu byla zkreslena skutková zjištění, neboť městský soud nepřihlédl k obhajobě podpořené bezprostředním pozorováním na místě, a zatížil tak své rozhodnutí vadou nesprávného hodnocení důkazů. Současně tím porušil princip volného hodnocení důkazů a zákaz libovůle. [12] Další námitka stěžovatelky se týká nesprávného posouzení nutnosti zvláštního povolení k zásahu do vodního toku. Městský soud v napadeném rozsudku nesprávně dovodil, že závazné stanovisko k lesnímu hospodářskému plánu se týká pouze lesních porostů, nikoliv vodního toku jako součásti významného krajinného prvku, a že stěžovatelka proto měla žádat o souhlas k zásahu do vodního toku. Podle stěžovatelky však tento právní názor není podložen zákonem. Závazné stanovisko k lesnímu hosp