10 As 229/2025 – Nejvyšší správní soud

10 As 229/2025- 67 - text  10 As 229/2025 - 70 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyň: a) obec Louňovice, Horní náves 6, Louňovice, zastoupena advokátem Mgr. Josefem Žďárským, Revoluční 15, Praha, b) A. T., zastoupena advokátem Mgr. Karlem Tománkem, Sokolovská 505, Čerčany, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, Zborovská 11, Praha, za účasti osoby zúčastněné na řízení: PhDr. M. J., zastoupena advokátem JUDr. Tomášem Hlaváčkem, Kořenského 15, Praha, o žalobách proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 8. 2023, čj. 073236/2023/KUSKDOP/Svo, v řízení o kasačních stížnostech žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2025, čj. 59 A 41/202371, takto: I. Kasační stížnosti se zamítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Městský úřad v Říčanech, odbor správních agend a dopravy (silniční úřad Říčany), rozhodl dne 5. 4. 2023 o návrhu na určení právního vztahu podle § 142 odst. 1 správního řádu tak, že se na pozemcích parc. č. XA a XB5 (nyní parc. č. XC, XD, XE, XF, XG a XH) v katastrálním území L. nenachází veřejně přístupná účelová komunikace. Žalovaný následně upravil výrokovou část rozhodnutí silničního úřadu Říčany a ve zbytku jej potvrdil. Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránily žalobami u Krajského soudu v Praze, který je nyní napadeným rozsudkem zamítl. 2. Kasační stížnosti [2] Stěžovatelky rozsudek krajského soudu napadají kasačními stížnostmi z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, pro vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, a pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. [3] Obec Louňovice jako stěžovatelka a) namítá nepřezkoumatelnost pro nesprávné posouzení povahy řízení o určení právního vztahu krajským soudem, který jej podřadil pod sporná řízení. Stěžovatelka s tímto závěrem nesouhlasí, neboť sporné řízení je ve správním řádu upraveno v § 141 a řízení o určení právního vztahu je upraveno až v § 142 stejného zákona, proto pod sporná řízení zřejmě nespadá. Dále uvádí, že rozsudek je nepřezkoumatelný pro nesprávné vyhodnocení povinnosti unést břemeno tvrzení a břemeno důkazní k jednotlivým znakům veřejně přístupné účelové komunikace, neboť návrh na určení právního vztahu nepodala pouze stěžovatelka a), ale i OZNŘ, u níž tuto povinnost krajský soud neshledal. Stejnou optikou tak měla OZNŘ prokázat neexistenci účelové komunikace, což však neučinila. Stěžovatelka se proto domnívá, že na účastníky řízení byly kladeny odlišné nároky. Z procesní opatrnosti namítá rovněž nesprávný postup krajského soudu, který postupoval v rozporu s § 77 odst. 1 s. ř. s., neboť z napadeného rozsudku není zřejmé, zda některé závěry správních orgánů o neexistenci účelové komunikace přijal za své, či představují vlastní závěry soudu na základě nově provedených důkazů. Provedlli totiž krajský soud důkazy mimo jednání, aniž by o tom poučil účastníky řízení, je rozsudek nepřezkoumatelný. Nepřezkoumatelnost stěžovatelka namítá i pro nepřiměřeně přísné požadavky na prokázání udělení souhlasu s veřejným užíváním cesty. [4] Stěžovatelka dále namítá nesprávné posouzení povinnosti prokazovat (resp. zjišťovat) existenci souhlasu některého z vlastníků pozemku, na kterém se účelová komunikace nachází. Jelikož je posuzovaná cesta užívána od nepaměti, je na ni nutné ve smyslu rozsudku NSS ze dne 5. 10. 2016, čj. 3 As 249/201537, pohlížet jako na účelovou komunikaci. Na tom nic nemění ani skutečnost, že se podoba cesty za hranicí někdejšího pozemku parc. č. XCH v čase měnila. Krajský soud pochybil i při posuzování udělení souhlasu v době nesvobody, neboť i pokud by byl udělen souhlas s obecným užíváním pozemku jako cesty, byla by tímto souhlasem OZNŘ jako právní nástupkyně vázána a nebyla oprávněna jej odvolat. [5] Konečně stěžovatelka namítá, že krajský soud dospěl k nesprávnému závěru, že se posuzovaná cesta do roku 1944 jeví jako slepá, neboť tato skutečnost nemá oporu ve spise. Ze spisového materiálu je naopak zřejmá komunikační potřeba k nemovitostem ve vlastnictví žalobkyně b) a vlastníka sousední chaty, přičemž z ustálené judikatury NSS se podává, že k prokázání komunikační potřeby postačí potřeba cesty k jedné nemovitosti. [6] A. T. jako stěžovatelka b) tvrdí, že správní orgány a následně rovněž krajský soud nesprávně vyhodnotily udělení souhlasu s užíváním cesty na pozemku OZNŘ. V nyní posuzované věci sice nebylo prokázáno udělení výslovného souhlasu, s ohledem na množství nepřímých důkazů však nelze mít pochyb o udělení konkludentního souhlasu s užíváním komunikace. Z ustálené judikatury současně plyne, že udělilli vlastník pozemku, na kterém se má veřejná komunikace nacházet, jednou souhlas s jejím užíváním, nemůže být tento souhlas následně odvolán, a to ani jeho právním nástupcem. [7] Stěžovatelka nesouhlasí rovněž se závěrem krajského soudu, že není relevantní zachycení cesty v mapě II. vojenského mapování, protože cesta v následujících desetiletích z části zanikla. Posuzovaná komunikace vznikla před více než 150 lety a mapa II. vojenského mapování společně s dalšími předloženými důkazy prokazuje její dlouhodobou existenci, takže ani její částečná změna nemůže mít vliv na toto řízení. Shodně nelze z výše uvedeného dovodit ani to, že cesta nebyla užívána veřejností. Je totiž zřejmé, že do výstavby nových rodinných domů byla komunikace jedinou přístupovou cestou k obhospodařování všech pozemků v části obce Zájezdí. Nesloužila přitom pouze k obhospodařování luk a polí, ale též jako přístupová cesta k lesu, podél kterého od nepaměti vede. Skutečnost, že byla užívána širokou veřejností, vyplývá jak z jejího zachycení v různých mapových podkladech, dlouhodobé patrnosti v terénu, tak i z jejího užívání vlastníky rekreačních objektů a obyvateli nové zástavby k procházkám. Samotný fakt, že cesta v průběhu let měnila svou délku, ještě nesvědčí o tom, že byla užívána pouze omezeným okruhem osob. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že krajský soud v rozporu se správním spisem dovodil, že cesta není užívána odedávna širokou veřejností a současně že nebyl prokázán souhlas s jejím užíváním. 3. Vyjádření žalovaného a OZNŘ [8] Žalovaný uvádí, že krajský soud sice nesprávně podřadil řízení o určení právního vztahu pod sporná řízení, nicméně tak učinil v souvislosti s dokazováním a posuzováním otázky, zda stěžovatelky unesly břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Podle § 142 odst. 3 správního řádu platí, že pro dokazování ve věcech určení právního vztahu se obdobně použije § 141 odst. 4 stejného zákona. Užitím slova „obdobně“ s odkazem na jiné ustanovení téhož nebo jiného předpisu přitom zákonodárce vyjádřil, že se toto ustanovení použije na vymezené právní vztahy v plném rozsahu. Krajský soud proto správně uzavřel, že stěžovatelky neunesly břemeno důkazní co do prokázání jednotlivých znaků veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu § 142 odst. 3 ve spojení s § 141 odst. 4 správního řádu. Oproti tomu žalovaný namítá, že OZNŘ břemeno tvrzení i důkazní unesla, neboť prokázala snahu zamezit užívání jejího pozemku, a to okamžitě po jeho nabytí. [9] Žalovaný dále nesouhlasí s tvrzeným prováděním důkazů mimo jednání, jelikož z napadeného rozsudku je dostatečně seznatelné, že krajský soud další důkazy neprováděl a že odůvodnění podložil již provedenými důkazy. Důvodná není ani námitka, že by cesta byla v terénu patrná od nepaměti pouze proto, že je zachycena v mapách vojenského mapování. Pro posouzení existence veřejně přístupné účelové komunikace je totiž podstatná jak její patrnost v terénu, tak také to, zda byla užívána širokou veřejností, nikoli jen její zachycení v mapách. Jelikož cesta sloužila k hospodaření se zemědělskými pozemky a po navrácení v restituci byla oplocena, je zřejmé, že byla užívána pouze omezeným okruhem osob. Proto nelze dovodit ani udělení souhlasu z tvrzeného užívání cesty od nepaměti, neboť taková skutečnost ze správního spisu nevyplývá. [10] Žalovaný připomíná, že pro určení, že cesta nenaplňuje znaky veřejně přístupné účelové komunikace, stačí, aby nebyl naplněn jeden z obligatorních znaků. Jelikož nebylo prokázáno udělení souhlasu s obecným užíváním pozemku, nebylo zapotřebí zkoumat ani další znaky. [11] PhDr. M. J. jako OZNŘ uvádí, že řízení o určení existence, popř. neexistence, veřejně přístupové účelové cesty je fakticky vedeno již od roku 2011 a formálně od roku 2014. Od samého počátku přitom OZNŘ tvrdí a dokládá důkazy prokazující neexistenci účelové komunikace, a proto nesouhlasí se s