2 Afs 234/2024 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 234/2024- 109 - text  2 Afs 234/2024 - 117 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Sylvy Šiškeové a soudkyň Lenky Bursíkové a Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: SPUR a. s., se sídlem třída Tomáše Bati 299, Zlín, zast. Mgr. Petrem Kinclem, advokátem se sídlem Hvězdova 2c, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu, se sídlem Na Františku 32, Praha 1, zast. doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Rubešova 8, Praha 2, proti rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 22. 2. 2024, č. j. MPO 16374/24/11200/01000, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2024, č. j. 11 A 43/202483, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2024, č. j. 11 A 43/202483, se ruší. II. Rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 22. 2. 2024, č. j. MPO 16374/24/11200/01000, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 46 974,10 Kč k rukám jejího zástupce, advokáta Mgr. Petra Kincla, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: [1] Nejvyšší správní soud (NSS) se v této věci zabýval otázkou, zda ministerstvo žalobkyni právem odňalo dotaci na projekt „Technologická inovace nábytkových hran“ proto, že nenaplnila status malého a středního podniku ve smyslu čl. 3 odst. 2 přílohy I. Nařízení Komise (EU) č. 651/2014, kterým se v souladu s čl. 107 a 108 Smlouvy o fungování Evropské unie prohlašují určité kategorie podpory za slučitelné s vnitřním trhem (dále „nařízení“). Dospěl k závěru, že správní orgány své úvahy dostatečně nezdůvodnily, a proto jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná, stejně jako napadený rozsudek, který je pro tuto vadu nezrušil. NSS se také zabýval námitkou prekluze práva zahájit řízení o odnětí dotace, kterou shledal nedůvodnou. I. Vymezení věci [2] Žalovaný poskytl žalobkyni dotaci z Operačního programu Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost ve výši 15 275 050 Kč. Při průběžném monitorování projektu ministerstvo zjistilo, že žalobkyně uvedla v řízení o poskytnutí dotace, že je středním podnikem, což ministerstvo vyhodnotilo jako nepravdivý údaj ve smyslu § 15 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla). [3] V rámci kontroly byla totiž žalobkyně klasifikována jako velký podnik, a to proto, že je skrze osobu Tomáše Dudáka personálně propojena se společností REPIP s. r. o. (do 29. 7. 2022 SPUR group s.r.o.; dále „Repip“) a se společností AVÍZO s. r. o. (dále „Avízo“). Tomáš Dudák je jediným společníkem společnosti Repip, ta je zase 70% společníkem společnosti Avízo. Tomáš Dudák je od 11. 3. 2013 jedním ze dvou jednatelů společnosti Avízo a od 2. 8. 2002 do 1. 6. 2022 byl místopředsedou představenstva žalobkyně. [4] Žalovaný z moci úřední zahájil řízení o odnětí dotace (o zahájení řízení žalobkyni informoval dne 27. 2. 2023). Rozhodnutím ze dne 21. 9. 2023 pak žalobkyni část dotace (ve výši 4 364 300 Kč) odňal. Proti rozhodnutí o odnětí dotace se žalobkyně bránila rozkladem; ten zamítl ministr průmyslu a obchodu rozhodnutím označeným v záhlaví. [5] Proti rozhodnutí ministra se žalobkyně bránila u Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), který žalobu zamítl. Městský soud dospěl k závěru, že žalobkyně a společnost Avízo tvořily jednu hospodářskou entitu, která nenaplnila status středního podniku. Oba podniky byly propojené prostřednictvím Zdeňka Dudáka a Tomáše Dudáka, kteří umožnili slaďování jednání žalobkyně a společnosti Avízo působících na stejném trhu obalových materiálů. Žalobkyně byla povinna tuto skutečnost zohlednit v žádosti o dotaci, což neučinila. Městský soud se ztotožnil se závěrem ministerstva, že propojenost obou společností (podniků) zakládají kromě shora popsaných majetkových vztahů tyto skutečnosti: - Zdeněk Dudák jakožto vlastník (přesněji společník) žalobkyně a Tomáš Dudák jakožto místopředseda představenstva žalobkyně a jednatel společnosti Avízo jsou příbuzní, - společnost Avízo sdílela se žalobkyní sedm svých zaměstnanců, - žalobkyně poskytla společnosti Avízo sublicenci systému ERP, sloužícího pro plánování zdrojů společnosti, vedení účetnictví, financí, výroby, nákupu, skladového hospodářství aj., - obě společnosti spolupracovaly při prezentaci výrobků na veletrhu Fachpack, - obě společností sdílejí obdobnou vizuální identitu webových stránek. [6] Městský soud s odkazem na nařízení uzavřel, že žalobkyně a společnost Avízo splňují podmínky propojenosti podniků, neboť existuje personální propojení, společné jednání a působení na stejném relevantním trhu. Námitky žalobkyně považoval za vypořádané již v řízení o rozkladu a toto vypořádání si osvojil jako věcně správné a zákonné. Konstatoval, že žalovaný shledal propojenost podniků na základě rozličných kritérií a jejich kombinací. Tím byla splněna podmínka formulovaná judikaturou, podle níže závěr o propojenosti nelze činit výhradně na základě jednoho kritéria. [7] Městský soud nepřisvědčil ani námitce legitimního očekávání žalobkyně; to nemůže být založeno na porušení podmínek dotace. Odkázal na judikaturu, podle níž se lze dovolat legitimního očekávání jen tehdy, dostaneli se mu konkrétních ujištění ze strany příslušného orgánu, a tato ujištění jsou v souladu s použitelnými předpisy (rozsudek NSS ze dne 19. 9. 2012, č. j. 1 Afs 59/201234, a rozsudek SDEU ve věci C414/08, Sviluppo Italia Basilicata); naopak příjemce, který zjevně porušil platnou právní úpravu, se legitimního očekávání dovolat nemůže (rozsudek SDEU ve spojených věcech C383/06 až C385/06, Vereniging Nationaal Overlegorgaan Sociale Werkvoorpiening a další, bod 56). Městský soud proto uzavřel, že žalobkyni legitimní očekávání nevzniklo. II. Kasační stížnost a podání účastníků řízení [8] Rozsudek městského soudu napadla žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížností. [9] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že se napadený rozsudek nevypořádal s argumentací ohledně propojenosti dotčených společností, resp. společného jednání mezi nimi. Stěžovatelka v žalobě uvedla podrobný rozbor skutkového stavu a tvrdila, že prvky propojení mezi dotčenými společnostmi jsou rozdílné oproti těm, které definuje judikatura (jsou mnohem méně intenzivní). Městský soud se těmito argumenty nezabýval. Poukázal sice na rozsudek SDEU ze dne 27. 2. 2014, ve věci C110/13, HaTeFo GmbH proti Finanzamt Haldensleben (dále „rozsudek HaTeFo“), ale pouze genericky, aniž by rozebral konkrétní skutkové okolnosti popsané v žalobě. [10] Stěžovatelka nezpochybňuje, že každý případ je nutno posuzovat individuálně. Zjištěné okolnosti, které mají svědčit o propojenosti společností, však musí vykazovat obdobnou intenzitu vzájemných vztahů (či podobné prvky propojenosti) jako v případech řešených rozsudky citovanými městským soudem i stěžovatelkou. V případě stěžovatelky a společnosti Avízo šlo o marginální interakce tržní povahy, které nemohly založit prvek společného jednání. Jednotlivě ani v souhrnu nejsou vytýkané skutečnosti natolik intenzivní ekonomickou či právní vazbou, jaká je vyžadována judikaturou pro závěr o koordinované obchodní činnosti. [11] Údajná shodná podoba webových stránek či vedle sebe stojící stánky obou společností na zahraničním veletrhu nemohou založit (byť domněnku) o jediné hospodářské identitě. Marketingová spolupráce nebyla prokázána. U plnění objednané služby sedmi zaměstnanci společnosti Avízo stěžovatelka připomíná, že nešlo o sdílení zaměstnanců, jednalo se o osoby se změněnou pracovní schopností (z pohledu stěžovatelky byl akcentován společensky prospěšný účel) a spolupráce obsáhla 2,1 % personálního fondu dotčených společností. Ani tato okolnost tak nemůže mít za následek, že lze na obě společnosti nahlížet jako na jednu hospodářskou entitu. Sublicence pro užití části tzv. „ERP systému“ (správní orgány ani městský soud neví, co je podstatou tohoto systému, a co stěžovatelka umožnila společnosti Avízo užívat) byla poskytnuta tak, že data nejsou napřímo sdílena. Stěžovatelka neví, jak by tímto způsobem mohla ovlivňovat činnost společnosti Avízo. Pokud by uvedené kroky nebyly realizovány, žádná z dotčených společností by to nepocítila jako újmu. Tyto kroky žádnou ze společností nijak nezvýhodnily na trhu. [12] Městský soud v bodu 43 napadeného rozsudku uvedl, že věc byla posuzována v rámci správního uvážení. O to však v uvedené věci nešlo. Stěžejní bylo posouzení, zda je stěžovatelka „malým a středním podnikem“ nebo „velkým podnikem“. Určitou nejistotu mohl vyvolávat pojem „jednání ve shodě“. Jedná se o neurčitý právní pojem, nikoli o správní uvážení. Argumentace městského soudu, že věc je v diskreci správního orgánu, je překvapivá. [13] Stěžovatelka namítala, že městský soud nesprávně posoudil její legitimní očekávání, neboť správní org