21 Ads 262/2025 – Nejvyšší správní soud

21 Ads 262/2025- 33 - text  21 Ads 262/2025 - 35 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobce: Mgr. A. N., zastoupený Mgr. Janem Mrázem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 776/10, Praha 1, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2025, č. j. 32 Ad 21/202497, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 10. 4. 2024, č. j. Y, žalobci postupem dle § 56 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen ,,zákon o důchodovém pojištění“), odňala invalidní důchod ode dne 12. 5. 2024. Vycházela přitom z posudku lékařky Institutu posuzování zdravotního stavu (dále jen ,,IPZS“) ze dne 9. 2. 2024, dle něhož již žalobce není invalidní ve smyslu § 39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho pracovní schopnost pouze o 20 %. Žalobcem uplatněné námitky žalovaná rozhodnutím ze dne 25. 7. 2024, č. j. X (dále jen „rozhodnutí žalované“), zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Vycházela přitom z posudku lékaře IPZS ze dne 22. 7. 2024, dle něhož z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla žalobcova pracovní schopnost pouze o 25 %. [2] Žalobce se proti rozhodnutí žalované bránil žalobou, kterou Krajský soud v Brně (dále jen ,,krajský soud“) nadepsaným rozsudkem zamítl. [3] Krajský soud v posuzované věci nechal vypracovat posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně (dále též jen „PK MPSV“) ze dne 17. 12. 2024. S ohledem na námitky žalobce ve vyjádření k tomuto posudku vyžádal krajský soud dvakrát jeho doplnění (doplnění posudku ze dne 11. 2. 2025 a ze dne 12. 8. 2025). [4] Krajský soud konstatoval, že posudek ze dne 17. 12. 2024, včetně jeho obou doplnění, splňuje všechny formální náležitosti ve smyslu § 7 vyhlášky č. 359/2009 Sb., o posuzování invalidity (dále jen „vyhláška o posuzování invalidity“). Posudek byl vypracován PK MPSV zasedající v řádném složení za účasti specialisty z oboru neurologie. Vycházel z lékařské dokumentace a PK MPSV posuzovala zdravotní stav bez přítomnosti posuzované osoby. Z posudku PK MPSV vyplývá, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce je lupénka (psoriáza) ve stupni středně těžkého funkčního postižení, odpovídající míře poklesu pracovní schopnosti 25 %. Zdravotní stav žalobce je z dlouhodobého hlediska stabilizovaný, byť s častými exacerbacemi, které však nedosahují intenzity těžkého či zvlášť těžkého postižení s rozsáhlým postižením kůže. Posudková komise současně hodnotila i další diagnózy (zejména mikrobiální ekzém, žilní insuficienci, ztrátu vizu jednoho oka a stav po extrakci radixů zubů), přičemž dospěla k závěru, že ani při posouzení jiného onemocnění jako rozhodující příčiny by nebylo dosaženo míry poklesu pracovní schopnosti zakládající invaliditu. Celkový pokles míry pracovní schopnosti žalobce při zohlednění i ostatních zdravotních postižení tedy činil 25 %. [5] Dle krajského soudu doplněný posudek PK MPSV odůvodňuje, proč nelze žalobce považovat za invalidního, odpovídá judikaturním požadavkům a je po obsahové stránce úplný a přesvědčivý. PK MPSV potvrdila, že pokles pracovní schopnosti žalobce činil méně než 35 %, tj. žalobce nedosáhl ani invalidity prvního stupně. Soud považoval takto zjištěný skutkový stav za řádně zjištěný a vycházel z něj. Žalovaná dle krajského soudu proto postupovala správně, pokud žalobci invalidní důchod postupem dle § 56 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění odňala. Žalobce žádný posudek, který by hodnotil jeho zdravotní stav odchylně, nepředložil. [6] Proti rozsudku krajského soudu podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [7] Stěžovatel považuje napadený rozsudek za chybný a nezákonný. Namítá, že: 1) krajský soud svým postupem zhojil zjevný nedostatek odůvodnění rozhodnutí žalované; 2) krajský soud rezignoval na posouzení zákonnosti rozhodnutí žalované a předcházejícího řízení, neboť neprovedl test úplnosti, přesvědčivosti a správnosti podkladů pro vydání rozhodnutí žalované; 3) krajský soud porušil zásadu legitimního rozhodování a presumpce správnosti dřívějších pravomocných rozhodnutí a lékařských posudků z minulých let; 4) právní otázka posuzovaná v projednávané věci je kasačním soudem rozhodována rozdílně. [8] Podle stěžovatele krajský soud svým postupem učinil ze soudního řízení další instanci správního řízení, úkolem správních soudů však není zjišťovat skutkový stav namísto správního orgánu. Stěžovatel dále namítá, že „žalovan[á] užil[a] správního uvážení při posouzení vlivu zdravotních postižení na jeho pracovní schopnosti nesprávně a svůj postup dostatečně neodůvodnil[a], čímž založil[a] jeho nepřezkoumatelnost.“ Krajský soud si byl dle stěžovatele tohoto nedostatku vědom, neboť se opakovaně obrátil na PK MPSV, která sama nebyla schopna řádně odůvodnit správnost a zákonnost závěrů rozhodnutí žalované. [9] Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že se na postupy PK MPSV od 1. 1. 2006 nepoužijí ustanovení obecných předpisů o správním řízení a že odborné posudkové závěry nepodléhají hodnocení soudu z hlediska jejich správnosti. Tento závěr soudu stěžovatel považuje v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a tzv. testem správnosti, neboť tím krajský soud dle stěžovatele fakticky popřel smysl a účel soudního přezkumu. Dále dle stěžovatele „postupem nalézacího soudu došlo k narušení procesní rovnosti stran soudního řízení, kdy evidentně účelově posudkový orgán ´napotřetí´ dokázal formulovat důvod pro odnětí stupně invalidity tím způsobem, který považuje kasační soud za relevantní.“ [10] Stěžovatel má za to, že krajský soud byl vázán dřívějšími rozhodnutími žalované o přiznání invalidního důchodu, která nabyla právní moci, včetně dříve zpracovaných posudků. Dle stěžovatele „[j]e zřejmé, že nalézací soud byl zcela vázán dřívějšími závěry rozhodnutí žalovaného, která nabyla právní moci, a proti kterým již správní žaloba není přípustná (srov. ust. § 52 odst. 2 s.ř.s).“ [11] Stěžovatel v kasační stížnosti také namítá, že se krajský soud odchýlil od judikatury Nejvyššího správního soudu, neboť nepodrobil posudky PK MPSV testu úplnosti, přesvědčivosti a správnosti. Dle stěžovatele měl krajský soud v rámci tohoto testu posuzovat, jaké konkrétní změny u stěžovatele nastaly oproti skutkovým závěrům starších posudků a dřívějších pravomocných rozhodnutí. Krajský soud dle stěžovatele tedy pochybil, neboť neuvedl důvody, pro které by bylo možné dřívější závěry o přiznání invalidity považovat za nesprávné. [12] Dle stěžovatele posudek PK MPSV, ve znění jeho doplnění, neobsahuje informaci o zlepšení zdravotního stavu stěžovatele a zvýšení pracovních schopností, nýbrž jen hypotetickou možnost zlepšení funkčního klinického nálezu. Stěžovatel namítá, že žádný z lékařských posudků nehovoří o tom, že by došlo ke skutečnému zlepšení zdravotního stavu od roku 2012. [13] Stěžovatel považuje judikaturu Nejvyššího správního soudu za nesprávnou, neboť má za to, že odborné posudky mají podléhat soudnímu přezkumu. Domnívá se, že v situaci, kdy je dán rozpor mezi závěry posudků PK MPSV ze dne 17. 12. 2024, včetně obou jeho doplnění, s odůvodněním rozhodnutí žalované, je rozhodnutí žalované nezákonné pro jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. [14] V závěru kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že krajský soud pochybil, pokud se spokojil se závěry o zániku invalidity a „rozhodující nemoci“. Stěžovatel namítá, že krajský soud fakticky nepodrobil závěry posudků důslednému přezkumu jejich přesvědčivosti a opomněl jejich nedostatky a vnitřní logickou rozpornost. Dle stěžovatele „[n]alézací soud důkazy provedené v předcházejícím řízení relativizoval. Nezabýval se přitom závěry rozhodnutí, která byla žalovaným vydána v minulých letech. Za situace, kdy však vzal nalézací soud za své, že starší prvoinstanční posudky nejsou dostatečně ´kvalitní´ a podle nynějších závěrů PK MPSV mělo ke stabilizaci zdravotního stavu dojít již v roce 2012, bylo na nalézacím soudu komparovat všechna posudková zhodnocení za celou dobu, kdy byl stěžovatel uznán invalidním. Namísto toho nalézací soud jen přitakal posouzení PK MPSV o tom, že dřívější posudková zhodnocení nebyla správná.“ [15] Žalovaná ve svém vyjádření uvádí, že dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je posouzení vzniku, stupně či zániku invalidity otázkou odbornou a rozhodnutí soudu tak závisí především na odborném lékařském posouzení. Dle žalované krajský soud postupo