21 Afs 170/2025 – Nejvyšší správní soud

21 Afs 170/2025- 34 - text  21 Afs 170/2025 - 41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: R. H., zastoupený Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem se sídlem Ždírec 99, Polná, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2025, č. j. 62 Af 49/2023  64, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Žalobce ve zdaňovacích obdobích 2017 a 2018 provozoval vinotéky a jednu prodejnu zlatnictví. Vzhledem k tomu, že podal za rok 2017 i 2018 daňová přiznání k dani z příjmů fyzických osob bez vyplněných hodnot i příloh (tzv. blanketní daňová přiznání, v nichž uvedl nulové údaje), zahájil u něj Finanční úřad pro Kraj Vysočina (dále jen „správce daně“) prostřednictvím výzev k odstranění pochybností ze dne 24. 7. 2018 a ze dne 16. 9. 2019 postup k odstranění pochybností. Žalobce pochybnosti správce daně neodstranil, a proto u něj správce daně následně zahájil daňovou kontrolu za uvedená zdaňovací období a vyzval jej k prokázání skutečností rozhodných pro stanovení daně. Žalobce v průběhu daňové kontroly pochybnosti správce daně nerozptýlil. Předložil sice prvotní doklady za pořízení zboží (faktury a výdajové podkladní doklady), avšak nepředložil účetní doklady (zejm. evidenci zásob), ze kterých by bylo možné ověřit, že nakoupené zboží bylo použito k jeho ekonomické činnosti. Bez řádné evidence zásob nebyla dle správce daně prokázána vazba na vykázané tržby. Proto správce daně doměřil žalobci daň z příjmů fyzických osob podle pomůcek a vydal ve věci dva dodatečné platební výměry ze dne 8. 2. 2022: (i) č. j. 189569/22/291450523712464 za zdaňovací období 2017 ve výši 1 187 557 Kč; (ii) č. j. 189764/22/291450523712464, za zdaňovací období 2018 ve výši 21 984 Kč. [2] Proti dodatečným platebním výměrům podal žalobce odvolání, o kterých žalovaný rozhodl dvěma rozhodnutími ze dne 27. 9. 2023. Rozhodnutím č. j. 32180/23/520010422711621 žalovaný změnil dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2017 tak, že vyměřil žalobci daň ve výši 918 341 Kč (žalovaný zohlednil uplatnění daňové ztráty a žalobci tedy doměřenou daň snížil). Rozhodnutím č. j. 32541/23/520010422711621 žalovaný zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil dodatečný platební výměr, jímž byla žalobci doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2018. [3] Proti oběma rozhodnutím žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Ten ji zamítl rozsudkem ze dne 29. 7. 2025, č. j. 62 Af 49/2023  64. [4] V úvodu svého rozsudku se krajský soud věnoval žalobcem namítané nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí. Tuto námitku neshledal důvodnou a přistoupil proto k věcnému posouzení napadeného rozhodnutí. Krajský soud se zabýval zejména tím, zda byly naplněny podmínky pro vyměření daně podle pomůcek, resp. zda daňové orgány nepochybily, pokud nevyužily údaje z EET pro stanovení žalobcových výnosů. Krajský soud přitom ve svém rozsudku opakovaně odkazoval na judikaturu Nejvyššího správního soudu ohledně restriktivního soudního přezkumu ve věci stanovení daně podle pomůcek. [5] Krajský soud se ztotožnil se závěrem daňových orgánů, že žalobce v průběhu daňového řízení neunesl své důkazní břemeno, v důsledku čehož nebylo možné stanovit daň dokazováním. Pro žalobce nemohlo být nijak překvapivé, že správce daně neakceptoval jeho tzv. blanketní („nulová“) daňová přiznání a požadoval deklarované skutečnosti doložit. Vzhledem k tomu, že žalobce zůstal v průběhu postupu k odstranění pochybností pasivní, byla zahájena daňová kontrola. Podle krajského soudu proto nebyla pravda, že by správce daně na žalobce přenášel důkazní břemeno v rozporu se zákonem. Správce daně své pochybnosti o průkaznosti žalobcova účetnictví přehledně shrnul ve výzvách, v nichž žalobci vysvětlil, že předložené doklady neprokazovaly stav zásob a že z inventarizace nebylo zřejmé, zda zjištěný skutečný stav odpovídá stavu majetku a závazků v účetnictví, resp. zda žalobce při přechodu z daňové evidence na vedení účetnictví postupoval v souladu se zákonem č. 586/1992 Sb., o daních příjmů [dále jen „zákon o daních z příjmů“] (přílohy č. 3 a § 23 odst. 14 zákona o daních z příjmů). Jednání správce daně tak dle krajského soudu zcela odpovídalo § 92 odst. 3 daňového řádu. [6] Postup daňových orgánů dle krajského soudu obstál i ve světle judikatury Nejvyššího správního soudu. Podle krajského soudu nebylo pochyb o tom, že nesrovnalosti zjištěné v účetnictví žalobce dosahovaly takové intenzity, že zatemnily obraz o jeho hospodaření. Ani dodatečně doloženými doklady se žalobci nepodařilo vyvrátit pochybnosti správce daně. Krajský soud proto ve shodě s daňovými orgány uzavřel, že žalobce v daňovém řízení neunesl své důkazní břemeno, neboť předložené účetnictví neobsahovalo průkazně vedenou evidenci zásob ani řádně provedenou inventarizaci. V důsledku toho nebylo možné stanovit daň dokazováním. Podmínky pro přechod na pomůcky tak podle krajského soudu byly splněny. [7] Krajský soud se rovněž ztotožnil s postupem daňových orgánů ohledně stanovené daně za zdaňovací období 2017 a 2018. Tu považoval za stanovenou dostatečně spolehlivě. Daňové orgány podle krajského soudu jednaly logicky, řádně odůvodněně, nebyly tu znaky svévole, přičemž daňové orgány reflektovaly sociální a ekonomickou realitu žalobce. Žalovaný ve svých rozhodnutích popsal, jaké pomůcky správce daně použil a jak při stanovení daně postupoval. Hodlalli žalobce účinně zpochybnit spolehlivost daně stanovené podle pomůcek, byl povinen svá tvrzení podložit odpovídajícími důkazními prostředky. Jedinou konkrétní výtkou související s námitkou nepřiměřenosti stanovené daně byla argumentace, že správce daně měl při určení výnosů využít údaje z EET za příslušná zdaňovací období. [8] Ani tuto námitku však krajský soud nepovažoval za důvodnou. Daňové orgány podle krajského soudu logicky zdůvodnily, proč nezohledňovaly údaje z EET. Jednak údaje o tržbách v EET nemusely obsahovat veškeré výnosy, jednak (a to zejména) byly uváděny včetně DPH, tudíž je bez řádně vedené skladové evidence nebylo možné od DPH pro účely stanovení daně očistit. Jak totiž vysvětlil správce daně ve zprávě o daňové kontrole, s ohledem na nedostatky žalobcova účetnictví nebylo zjistitelné, jaké zboží a s jakou DPH bylo v předmětných obdobích prodáno. Souhrnně se tedy krajský soud ztotožnil s právním názorem daňových orgánů, že v žalobcově případě nebylo možné stanovit daňové povinnosti dokazováním a daň byla naopak dostatečně spolehlivě stanovena prostřednictvím pomůcek. [9] Proti rozsudku krajského soudu podává žalobce (dále stěžovatel) kasační stížnost. Tu opírá o důvody dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [10] Rozsudek krajského soudu je podle stěžovatele v prvé řadě nepřezkoumatelný. Krajský soud se podle něj nevypořádal s námitkou, proč daňové orgány odmítly údaje z EET jako důkazní prostředek. Z rozsudku krajského soudu podle stěžovatele rovněž není zřejmé, proč krajský soud považoval závěr daňových orgánů o nedostatečnosti stěžovatelovy daňové evidence za přezkoumatelný a zákonný. Krajský soud neprovedl žádné vlastní hodnocení, ale pouze převzal závěr daňových orgánů o údajné absenci inventarizace. [11] Podle stěžovatele mu daňové orgány nemusely stanovit daň podle pomůcek. Stěžovatel totiž předložil účetnictví (zejména hlavní knihu a deník) a přehledy DPH a navíc dokládal další poklady po výzvách správce daně. Správce daně se měl nejprve snažit stanovit daňové povinnosti dokazováním a až poté případně přejít na stanovení daně podle pomůcek. Jediným pochybením stěžovatele bylo dle jeho názoru nepředložení inventarizace zásob. To ostatně uznal, avšak samo o sobě dané pochybení nemohlo vést k doměření daně podle pomůcek. [12] Krajský soud podle stěžovatele rovněž chybně převzal závěr daňových orgánů, že stěžovatel neprokázal inventuru a evidenci zásob ve smyslu § 9 odst. 7 vyhlášky č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví (dále jen „vyhláška č. 500/2002 Sb.“). Stěžovatel upozorňuje, že již v daňové evidenci vyplnil údaje o nákupech a prodejích a prostřednictvím svých metod účtování měl za povinnost průběžně evidovat zásoby. Pokud by tedy daňové orgány zohlednily všechny stěžovatelem nabízené podklady, a to včetně údajů z EET, nebylo by třeba stanovovat daň podle pomůcek. Daňové orgány a následně i krajský soud se dle stěžovatele nedostatečně zabývaly jednotlivými jím předloženými podklady a tyto podklady nehodnotily v jejich souhrnu. Poku