21 Afs 208/2025 – Nejvyšší správní soud

21 Afs 208/2025- 28 - text  21 Afs 208/2025-30 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobkyně: LAKUM  AP, a.s., se sídlem Ostravská 384, Frýdlant nad Ostravicí, zastoupená JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2025, č. j. 25 Af 6/2024 – 108, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 12. 2023, č. j. 39213/23/5300-22441-711776, zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil celkem 9 dodatečných platebních výměrů Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 18. 2. 2019, jimiž správce daně doměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty (DPH) za zdaňovací období červenec 2014, říjen 2014, květen 2015 a červenec 2015 až prosinec 2015 v celkové výši 630 000 Kč a penále ve výši celkem 126 000 Kč. [2] Důvodem doměření daně bylo, že daňové orgány neuznaly žalobkyni odpočet DPH v souvislosti s přijetím reklamních a propagačních služeb od společnosti TONDINO SE (dále jen „společnost TONDINO“) na fotbalových stadionech v Olomouci a Uherském Hradišti, protože transakce byly zasaženy podvodem na DPH. [3] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 13. 8. 2025, č. j. 25 Af 6/2024 – 108, zamítl jako nedůvodnou. [4] Žalobkyně namítala, že nebyl zjištěn a prokázán podvod na DPH, nebyly prokázány objektivní okolnosti svědčící o vědomosti žalobkyně o podvodu, a že přijala veškerá opatření pro předejití účasti na podvodu. Krajský soud tyto námitky shledal nedůvodnými. Odkázal na odsuzující trestní rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2021, č. j. 34 T 4/2018-19028, (dále jen „trestní rozsudek KS“) a následný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2023, č. j. 5 To 21/2022-20.229 (dále jen „trestní rozsudek VS“), jimiž byla žalobkyně shledána vinnou ze spáchání zločinu krácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku. Trestní rozsudek KS a jeho závěry přitom ve svém odůvodnění zmiňoval již žalovaný, nicméně v době jeho rozhodování ještě nebyla věc pravomocně skončena, proto žalovaný nemohl své závěry s ohledem na presumpci neviny „přetavit“ do svého rozhodnutí. [5] Krajský soud dále konstatoval, že ze skutkové věty trestního rozsudku VS plyne, že žalobkyně prostřednictvím konkrétně identifikovaných dodavatelských faktur vystavených společností TONDINO měla neoprávněně zkrátit svou daňovou povinnost na DPH, popř. vylákat nadměrný odpočet DPH tím, že jako odběratel tyto faktury zohlednila v podávaných daňových přiznáních mj. k DPH, tyto nechala zahrnout do svého účetnictví prostřednictvím Ing. Š., a cenu v nich uvedenou nechala hradit vč. DPH na bankovní účet společnosti TONDINO s vědomím, že odeslané prostředky nebudou ani částečně využity k plnění daňových povinností, ale budou po jejich hotovostním výběru užity ve prospěch vyjmenovaných obžalovaných. [6] Krajský soud poté odkázal na § 52 odst. 2 věty první soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), podle něhož soud je vázán rozhodnutím soudů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím soudu o osobním stavu, a na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž je správní soud v souladu s § 52 odst. 2 s. ř. s. vázán výrokem rozsudku trestního soudu o vině jako celku, a to v části skutkové i právní. Dospěl tedy k závěru, že ačkoli žalobkyně rozsáhle argumentovala, že k podvodu na DPH nedošlo, popř. že o jeho existenci nemohla vědět, právě trestní rozsudky ji usvědčují z opaku. [7] Proti rozsudku krajského soudu podává žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [8] V první kasační námitce stěžovatelka namítá, že jí daňové orgány doměřily penále, které má povahu trestní sankce. Trestní soudy však tuto skutečnost nezohlednily, takže by jí nyní naopak správní soudy zohlednit měly. V opačném případě by uložení penále stěžovatelce porušilo zásadu ne bis in idem. Zdůrazňuje, že touto námitkou je soud povinen zabývat se z úřední povinnosti, takže je přípustná, byť ji stěžovatelka v žalobě neuplatnila. [9] V druhé kasační námitce stěžovatelka upozorňuje na dílčí odlišné závěry žalovaného a trestních soudů. Podle trestního rozsudku VS byla společnost TONDINO tzv. missing trader, avšak dle žalovaného byla tzv. bufferem. Dále podle téhož trestního rozsudku bylo skutečným úmyslem stěžovatelky nikoli zajištění reklamy, ale dosažení neoprávněného majetkového prospěchu zkrácením daně. Z toho stěžovatelka dovozuje, že dle trestního rozsudku nebyly splněny hmotněprávní podmínky pro odpočet DPH, což je odlišný důvod pro doměření daně než účast na podvodu na DPH, u které mají daňové orgány hmotněprávní podmínky odpočtu DPH za splněné. Správní soudy musejí s ohledem na § 99 daňového řádu zohlednit závaznost skutkového a právního hodnocení trestního soudu, jsou proto povinny rozhodnutí žalovaného zrušit a „dát mu tak prostor onu vázanost promítnout do svého rozhodnutí“. Stěžovatelka také namítá, že krajský soud vyprázdnil podstatu soudního přezkumu a zbavil ji práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, protože se opíral v zásadě jen o trestní rozsudky. [10] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s napadeným rozsudkem krajského soudu a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. K první kasační námitce porušení zákazu dvojího trestání nejprve uvádí, že jde o kasační námitku přípustnou a že penále má charakter trestní sankce. Jinak ovšem s kasační námitkou nesouhlasí a odkazuje na rozsudek NSS ze dne 27. 6. 2024, č. j. 10 Afs 26/2024 – 62, na nějž též odkazovala stěžovatelka v kasační stížnosti. Zatímco ta zmínila tento rozsudek jen na podporu svého tvrzení o přípustnosti své první kasační námitky, žalovaný poukazuje na to, že tehdy NSS podobnou kasační námitku shledal sice přípustnou ale nedůvodnou, proto se žalovaný dovolává věcných závěrů odkazovaného rozsudku k této otázce. Tehdy kasační soud připustil možnost souběžného či následného řízení o tomtéž skutku jak v řízení trestním, tak v řízení daňovém, a uložení trestu v obou těchto řízeních. Dále uvedl, že mezi oběma řízeními je úzká věcná i časová souvislost, byla dána součinnost orgánů činných v trestním řízení a správce daně; lze tedy vycházet z toho, že daňové a trestní řízení sledovala vzájemně se doplňující cíl. Poté uzavřel, že k porušení namítané zásady nedošlo. Žalovaný k tomu nyní dodává, že neměl jinou možnost dle zákona než penále uložit a prostor pro případné zohlednění dvojího trestání by mohl být až v případném řízení o prominutí penále. [11] Co se týče druhé kasační námitky, žalovaný nesouhlasí s tvrzením, že by se jeho závěry a závěry trestního rozsudku VS zásadně lišily. K dílčímu argumentu ohledně jiného hodnocení role společnosti TONDINO žalovaný uvádí, že označení článků v podvodném řetězci je pouze schématické, role článků se může měnit v čase, popř. v řetězci ani nemusejí existovat všechny články podvodové terminologie. K dílčímu argumentu ohledně nesplněných podmínek pro odpočet DPH, žalovaný tvrdí, že v nyní projednávané věci byly tyto podmínky formálně splněny, bylo prokázáno uskutečnění reklamy, jak bylo deklarováno na daňových dokladech. Sama stěžovatelka v žalobě tvrdila, že reklama působila na diváky na stadionu i na televizní diváky, takže nynější změna jejího tvrzení (tj. důraz na to, že sledovala neoprávněný majetkový prospěch nikoli ekonomický užitek reklamy – pozn. NSS) je účelová. Ani argument porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces není dle žalovaného relevantní; závěry z trestních rozsudků nebyly pro stěžovatelku nové či překvapivé, neboť žalovaný na trestní rozsudek KS odkázal i ve svém rozhodnutí. Tento trestní rozsudek byl tedy užit jako důkaz již v daňovém řízení a stěžovatelka proti jeho užití v žalobě nebrojila. [12] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 102, věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmín