21 As 173/2025 — Nejvyšší správní soud

21 As 173/2025- 90 - text  21 As 173/2025 - 95 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: PhDr. Mgr. M. K., proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem Kongresová 1666/2, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2025, č. j. 10 A 84/2024  76, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2025, č. j. 10 A 84/2024  76, se ruší a věc se vrací městskému soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze se žalobce domáhal podle § 82 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) deklarace nezákonnosti zásahu žalovaného ze dne 11. 7. 2024. Ten dle žalobního návrhu spočíval a) ve vstupu policie do bytu č. X na adrese H., který byl v té době rovněž sídlem žalobcovy advokátní kanceláře, b) v zadržení zbraní kulovnice CZ 557, brokovnice BAIKAL, pistole GLOCK, pistole škorpion vz. 61 a jim odpovídajících průkazů zbraní MU104448, MU103205, MU070835, MU071085 a zbrojního průkazu č. X provedeného v odpoledních hodinách dne 11. 7. 2024 v uvedeném bytě (v dalším textu bude žalovaný označován také jako „policie“). Žalovaný daný zásah provedl základě § 56 odst. 2 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních), ve znění účinném do 31. 12. 2025, kdy byl zákon o zbraních nahrazen zákonem č. 90/2024 Sb., o zbraních a střelivu. [2] Městský soud žalobu zamítl. V úvodu svého rozsudku zrekapituloval svědecké výpovědi žalobcovy manželky a zasahujících policistů, které tvořily základ skutkového stavu, ze kterého městský soud při právním hodnocení věci vycházel. Městský soud dále popsal skutečnosti, které vedly policii k posuzovanému zásahu. Poté městský soud vymezil právní rámec sporu. [3] Následně se městský soud věnoval konkrétnímu hodnocení, zda byly naplněny podmínky pro jednání žalovaného dle § 56 odst. 2 písm. a) zákona o zbraních. V tomto směru vyšel ze záznamů o konfliktních situacích, v nichž měl stěžovatel figurovat, a na které se odvolával žalovaný. Městský soud přitom vzal v úvahu, že žalobce za uvedená jednání nebyl v převážné většině – z rozličných důvodů – nijak „odsouzen“, nicméně tato jednání mohla podle městského soudu mít vypovídající hodnotu pro posuzovaný zásah policie. Podklady z evidence trestních a přestupkových řízení podle městského soudu vypovídaly o možných násilných projevech v chování žalobce vůči jiným fyzickým osobám, popř. majetku, a to i z posledního období před zásahem. Již to dle městského soudu nepochybně oprávněně vzbuzovalo pozornost ohledně chování žalobce v konfliktních situacích. Městský soud odkázal na přílohu 1 vyhlášky č. 493/2002 Sb., o posuzování zdravotní způsobilosti k vydání nebo platnosti zbrojního průkazu a o obsahu lékárničky první pomoci provozovatele střelnice. Uvedl, že pokud jsou dle ní mezi onemocněními, která vylučují nebo omezují potřebnou zdravotní způsobilost, zařazeny i duševní poruchy nebo poruchy chování, tak bylo odůvodněné podezření policie na možnou aktuální změnu zdravotního (duševního) stavu žalobce oproti době, kdy byl uznán zdravotně způsobilým pro nakládání se střelnými zbraněmi. Podle názoru městského soudu tedy nebylo pochyb, že případná změna duševního stavu (či nastoupení poruch chování) žalobce mohla v souvislosti s nakládáním se zbraněmi odůvodnit obavu z ohrožení žalobcova života nebo zdraví či života nebo zdraví jiných osob. [4] Ve věci přitom žalovaný pojal právě podezření, že u žalobce došlo ke změně zdravotního stavu ve smyslu duševní poruchy nebo poruchy chování v konfliktních situacích. Na věci proto nic neměnilo (a bylo podle městského soudu zcela nerozhodné) to, že žalobcův praktický lékař v rámci preventivní prohlídky, která však zjevně nebyla zaměřena na vyšetření duševního stavu, nezjistil u žalobce žádnou zdravotní obtíž. Celkově tedy podle názoru městského soudu policie disponovala dostatečně přesvědčivými podklady k tomu, aby byly v případě žalobce dány podmínky k preventivnímu opatření – zadržení věcí podle § 56 odst. 2 písm. a) zákona o zbraních. [5] Dále městský soud hodnotil zákonnost průběhu posuzovaného zásahu. Šlo o okolnosti týkající se případného vstupu policie do žalobcova bytu před tím, než žalobce telefonicky udělil souhlas se zadržením zbraní (žalobcova manželka, která byla na místě přítomná se se žalobcem telefonicky spojila, informovala jej o přítomnosti policistů a prostřednictvím tohoto telefonátu také žalobce souhlasil s vydáním zbraní). Dle názoru městského soudu tyto okolnosti nemohly mít žádný vliv na zákonnost postupu policie. Policisté svým jednáním nemohli nijak zkrátit žalobce a jeho rodinu na jejich právech. Naopak umožnili, aby žalobce dobrovolně splnil svou povinnost odevzdat zbraně dle § 56 odst. 2 písm. a) zákona o zbraních. Žalovaný i jinak minimalizoval intenzitu svého zásahu. Podle městského soudu tedy nešlo o nucený vstup policie do bytu dle § 56 odst. 3 zákona o zbraních a ani o neoprávněný zásah, který by byl v rozporu s čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (domovní svoboda). [6] Policie na místě zásahu rovněž vydala potvrzení o převzetí zadržených věcí, jak vyžaduje zákon o zbraních. Jelikož žalobce na místě nebyl přítomen osobně, vydala policie toto potvrzení jeho manželce. To nemohlo mít za následek nezákonnost postupu policie. Pakliže žalobce v této souvislosti namítal, že policie porušila zákonnou ochranu sídla (jeho) advokátní kanceláře, uvedl k tomu městský soud, že žalobce nepředložil žádné věrohodné tvrzení ani o tom, co konkrétního by policie mohla nad rámec zadržených věcí z bytu odnést. Skutkový stav byl dle městského soudu dostatečně objasněn právě uvedeným potvrzením a výpověďmi jednotlivých osob. Absence záznamu o průběhu zásahu samotného tak neměla zásadní vliv na zákonnost zásahu. Podle městského soudu nebylo možné dospět k závěru, že by daný zásah byl jakkoli nepřiměřený. [7] Dle městského soudu je policie navíc při posuzovaném zásahu oprávněna vstoupit nejen do obydlí, ale též i do jiných prostor, jako je sídlo advokátní kanceláře. I když byl byt žalobce současně sídlem jeho advokátní kanceláře, nijak to samo o sobě nevylučovalo oprávnění policie do něj vstoupit za účelem zadržení zbraně a dalších věcí podle zákona o zbraních. Rovněž podle městského soudu nebylo třeba, aby byl při zásahu přítomný zástupce České advokátní komory („ČAK“) ve smyslu § 85b trestního řádu, neboť policisté se při posuzovaném zásahu nijak nezajímali o listiny či jakékoli jiné podklady spojené s žalobcovou advokátní profesí, a to ani při otevření trezoru, v němž se kromě zbraní a k nim se vážících dokumentů podle žalobce nacházely i písemnosti týkající se výkonu advokacie). Při něm se policisté zajímali výlučně o zbraně a s nimi spojené dokumenty. [8] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále stěžovatel) kasační stížnost. Dle jejího obsahu šlo o kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [9] V prvním okruhu kasačních námitek stěžovatel nesouhlasí s tím, že by byly splněny podmínky pro zásah policie ve smyslu § 56 odst. 2 písm. a) zákona o zbraních. Podle stěžovatele nebyl daný zásah odůvodněn jakýmikoli (relevantními) pochybnostmi ohledně jeho zdravotního stavu. Policie nepředložila žádné rozhodnutí, které by konstatovalo, že stěžovatel spáchal přestupek či trestný čin. Veškerá nařčení o stěžovatelově protiprávním jednání mají původ v pomluvách jeho bývalé manželky a jejích rodinných příslušníků a nebylo možné na nich postavit domněnky pro posuzovaný policejní zásah. Městský soud podle stěžovatele dohady policie nesprávně posoudil a navíc mezi ně chybně zahrnul i oznámení o incidentech s A. K. a E. B. (bývalou tchýní), které v danou dobu nebyly vyřešeny. Městský soud tedy podle stěžovatele aproboval nedostatečně zjištěný skutkový stav ze strany policie a poskytl jí „blanketní poukázku“ na zabavování zbraní jen podle jejího vlastního uvážení. Protože byl navíc celý zásah nezákonný s ohledem na nedostatečné důvody pro jeho provedení, nebyl stěžovatel dle svého přesvědčení povinen se ani následně podrobit lékařské prohlídce, jak jej k tomu policie posléze vyzvala. I přesto se však o absolvování lékařské prohlídky pokoušel. Jeho ošetřující lékař ale odmítl tuto prohlídku provést a odkázal stěžovatele na psychiatry a psychology. [10] Pokud jde o zákonnost samotného průběhu posuzovaného zásahu z hlediska vstupu do stěžovatelova obydlí, resp. jeho advokátní kanceláře, je dle stěžovatelova názoru odůvodnění rozsudku zcela v rozporu s provedeným dokazováním. Průběh zásahu, k jakému dospěl městský soud, by odporoval standardním postupům policie, na které stěžovatel opakovaně poukazoval. Městský soud nadto neprovedl výslech příslušníků pohotovostní motorizované jednotky policie, kteří se zásahu také účastnili. Zejména však stěžovatel nesouhlasí s tí