21 As 6/2025 — Nejvyšší správní soud

21 As 6/2025- 40 - text  21 As 6/2025 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Ing. J. P., MBA, zastoupený Mgr. Ing. Andreou Kneiflovou, LL.M., advokátkou se sídlem Na Struze 1740/7, Praha 1, proti žalovanému: Národní bezpečnostní úřad, se sídlem Na Popelce 2/16, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2024, č. j. 18 A 32/2024  56, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 2. 2024, č. j. 15632/2024‐NBÚ/P (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), podle § 121 odst. 2 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (dále jen „zákon o ochraně utajovaných informací“) žalobci nevydal, na základě jeho žádosti, osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení Důvěrné z důvodu nesplnění podmínky podle § 12 odst. 1 písm. d) zákona o ochraně utajovaných informací“, tedy bezpečnostní spolehlivosti. Žalovaný u žalobce konstatoval naplnění skutkové podstaty bezpečnostního rizika ve smyslu § 14 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně utajovaných informací, tedy závažné činnosti proti zájmům České republiky, a to konkrétně proti zájmu na zajištění bezpečnosti a ochrany života a zdraví fyzických osob. [2] Žalovaný dospěl k uvedenému závěru o existenci bezpečnostního rizika u žalobce zejména proto, že při domovní prohlídce konané dne 31. 10. 2013 u něj byly nalezeny digitální fotografie dokumentu označeného stupněm utajení Důvěrné, pocházejícího z interních materiálů Bezpečnostní informační služby (BIS), které žalobce jako její bývalý příslušník uchovával mimo zabezpečený prostor v rozporu s § 24 odst. 6 zákona o ochraně utajovaných informací; současně bylo v jeho bydlišti zajištěno i větší množství interních, byť neutajovaných, dokumentů BIS a policie, což žalovaný považoval za nežádoucí a svědčící o dlouhodobém shromažďování obdobných materiálů. K závěru o bezpečnostním riziku žalovaný přihlédl i k informacím z utajované části bezpečnostního svazku, jejichž obsah však nemohl v souladu s § 122 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných informací konkretizovat z důvodu ochrany utajovaných informací, které mu postoupila příslušná zpravodajská služba. Žalovaný tak uzavřel, jak již bylo řečeno výše, že jednání žalobce představovalo závažnou činnost proti zájmům České republiky dle § 14 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně utajovaných informací. Toto jednání mělo dle žalovaného prokazatelný přesah do oblasti ochrany utajovaných informací, a mohlo tak ovlivnit schopnost žalobce poskytovat utajovaným informacím požadovanou ochranu. Umožnění přístupu žalobce k utajovaným informacím je dle žalovaného s ohledem na ochranu zájmů České republiky značně rizikové, neboť žalovaný nemá, vzhledem k popsanému jednání, v osobě žalobce záruku, že tento bude utajovaným informacím poskytovat náležitou ochranu a nedopustí se jejich zneužití, ať už ve vlastní či cizí prospěch. [3] Proti prvostupňovému rozhodnutí žalovaného podal žalobce rozklad, které ředitel Národního bezpečnostního úřadu (dále jen „ředitel žalovaného“) rozhodnutím ze dne 14. 5. 2024, č. j. 100/2024NBÚ/07OP (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. [4] Následně žalobce podal proti shora specifikovanému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze. Městský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 20. 12. 2024, č. j. 18 A 32/2024  56, jako nedůvodnou. [5] Městský soud nejprve vymezil právní rámec věci. Uved, že osvědčení lze vydat jen bezpečnostně spolehlivé osobě [§ 12 odst. 1 písm. d) zákona o ochraně utajovaných informací], přičemž bezpečnostní spolehlivost je dána tehdy, neníli zjištěno bezpečnostní riziko [§ 14 odst. 1 téhož zákona]. Za bezpečnostní riziko zákon považuje mj. závažnou nebo opakovanou činnost proti zájmům České republiky [§ 14 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 2 písm. b) uvedeného zákona]; městský soud dále připomněl i úpravu dle § 14 odst. 3 písm. h) zákona o ochraně utajovaných informací týkající se bezpečnostního rizika, za které lze považovat i porušení povinností při ochraně utajovaných informací, a také to, jak se postupuje při posuzování, zda určitá skutečnost je bezpečnostním rizikem (§ 14 odst. 6 téhož zákona). [6] Na základě toho městský soud k žalobním námitkám týkajícím se údajně nedostatečného zjištění skutkového stavu uvedl, že žalobce nepřiléhavě redukoval skutkový základ rozhodnutí na nález fotografií utajovaných dokumentů na datovém nosiči při domovní prohlídce. Žalovaný, resp. ředitel žalovaného, podle městského soudu ve správních rozhodnutích vydaných v obou stupních konzistentně vycházel nejen z tohoto nálezu, ale též z velkého množství dalších písemností interní (byť neutajované) povahy a současně ze skutečností obsažených v utajované části bezpečnostního svazku. Městský soud proto nepřisvědčil žalobnímu tvrzení, že žalovaný v soudním řízení „posouvá“ argumentaci oproti obsahu samotných správních rozhodnutí. [7] Městský soud dále zdůraznil, že žalobcova možnost polemizovat s utajovanou částí spisu je omezená; v souladu s judikaturou proto správní soud v této části přezkumu nahrazuje aktivitu žalobce a přezkoumává rozhodnutí ze všech relevantních hledisek i bez konkrétních žalobních námitek (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2009, č. j. 7 As 5/200863, č. 1951/2009 Sb. NSS; dále také rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2010, č. j. 9 As 29/200984, a ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011101, č. 2602/2012 Sb. NSS). Po seznámení se s kompletním utajovaným svazkem (dne 12. 12. 2024) městský soud prověřoval, zda utajované informace jsou dostatečně konkrétní a ověřitelné jako podklad rozhodnutí a zda podporují závěry žalovaného (zde městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2012, č. j. 7 As 117/201278, č. 2825/2013 Sb. NSS, a usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 1. 3. 2016, č. j. 4 As 1/201540, č. 3667/2018 Sb. NSS). Městský soud poté dospěl k závěru, že požadavky na způsobilost těchto informací jako podkladů byly splněny. Současně akcentoval povinnost respektovat ochranu utajovaných informací a tomu odpovídající limity odůvodnění ve smyslu § 133 zákona o ochraně utajovaných informací (zde městský soud odkázal také na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2018, č. j. 9 As 134/201742), při zachování toho, aby z rozhodnutí bylo patrné, že se soud důvody nevydání osvědčení zabýval (rozsudek č. j. 7 As 117/201278). V mezích těchto limitů uzavřel, že skutkové závěry žalovaného mají oporu jak v neutajované, tak v utajované části spisu (zejm. materiály pod č. 4 a tzv. Vyhodnocení bezpečnostního řízení pod č. 5), a skutkový stav byl zjištěn dostatečně. [8] K žalobcově argumentaci souvisejícími trestními řízeními, které byly v souvislosti s jeho osobou vedeny, městský soud přisvědčil žalovanému, že zjištění bezpečnostního rizika nevyžaduje odsouzení prověřované osoby v trestním řízení. Bezpečnostní řízení má odlišný důkazní standard: při zachování požadavku na zjištění skutkového stavu v nezbytném rozsahu (§ 89 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací) postačuje přiměřená míra pravděpodobnosti nejpravděpodobnější verze skutkového děje, což plyne z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2020, č. j. 8 As 38/2018114, a ze dne 29. 11. 2018, č. j. 4 As 253/201842. Z povahy pojmu „riziko“ dle městského soudu plyne, že pro závěr o bezpečnostní nespolehlivosti může postačit již podezření z existence bezpečnostních rizik (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2009, č. j. 5 As 44/200674, a ze dne 15. 7. 2010, č. j. 9 As 9/201094). Žalovaný proto mohl totožné okolnosti hodnotit nezávisle na orgánech činných v trestním řízení (dále také „OČTŘ“); nedostatek objasnění některých detailů relevantních z trestněprávního hlediska nebránil závěru o bezpečnostním riziku. K tvrzení žalobce o jeho oprávnění nakládat s některými informacemi městský soud dodal, že i při hypotetickém připuštění takového oprávnění nebyly splněny zákonné podmínky pro jejich uložení, a navíc závěr o bezpečnostním riziku nebyl opřen pouze o tento dílčí nález, nýbrž o komplexní skutkový základ. [9] Městský soud rovněž odmítl výtku nepřezkoumatelnosti pro nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí pro jeho nedostatečné odůvodnění. Konstatoval, že správní řád na bezpečnostní řízení nedopadá (jeho použití je vyloučeno § 159 zákona o ochraně utajovaných informací) a odůvodnění rozhodnutí se řídí zvláštním ustanovením § 122 odst. 3 předmětného zákona, který u utajovaných důvodů připouští i jen toliko odkaz na podklady a stupeň jejich utajení. Vyhodnocení podkladů, včetně těch utajovaných, žalovaný podle městského soudu provedl ve zmiňovaném Vyhodnocení bezpečnostního řízení, z