22 Ads 284/2025 — Nejvyšší správní soud

22 Ads 284/2025- 67 - text  22 Ads 284/2025 - 75 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Tomáše Foltase a Lukáše Pišvejce v právní věci žalobce: nezl. P. B., právně zastoupen JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 13, proti žalované: revizní komise Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, proti rozhodnutí rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. SVZP1603625281D1B1, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2025, čj. 14 Ad 4/2019112, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci Vymezení věci a procesní průběh sporu [1] Předmětem tohoto sporu je otázka, zda orgány Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (dále jen „VZP“) mohly zamítnout žádost nezletilého žalobce (resp. jeho zákonných zástupců) o udělení souhlasu s úhradou nákladů na kardiologickou operaci v Německu. V této věci jde tedy o otázku, zda došlo k naplnění podmínek k udělení tzv. povolení k obdržení vhodného léčení mimo členský stát bydliště (dále jen „předchozí povolení“) podle čl. 20 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „koordinační nařízení“). Žalobce odmítl operaci ve zdravotnickém zařízení v České republice, neboť to po něm vyžadovalo předběžný informovaný souhlas s případným podáním krevní transfuze. Zdravotnické zařízení v Německu, v němž žalobce nakonec danou operaci podstoupil, naopak tento souhlas po žalobci nevyžadovalo. [2] Poté, co Nejvyšší správní soud rozsudkem ze 17. 5. 2017, čj. 7 Ads 284/201639, zrušil tehdy napadený rozsudek Městského soudu v Praze i tehdy napadené rozhodnutí tehdejší žalované, byla věc vrácena VZP k novému posouzení. V novém řízení vydala VZP rozhodnutí z 21. 5. 2018, jímž žalobcovu žádost opět zamítla. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o kterém rozhodčí orgán VZP rozhodl v záhlaví uvedeným (nyní napadeným) rozhodnutím tak, že odvolání zamítl a napadené prvostupňové rozhodnutí VZP potvrdil. [3] Proti tomuto rozhodnutí rozhodčího orgánu VZP podal žalobce žalobu, kterou městský soud zamítl svým rozsudkem z 23. 6. 2022, čj. 14 Ad 4/201942. Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce kasační stížnost. Osmý senát Nejvyššího správního soudu, který měl o této kasační stížnosti rozhodnout, však postoupil tuto věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Osmý senát měl totiž pochybnosti o tom, zda městský soud v řízení o žalobě jednal se správným žalovaným správním orgánem. Rozšířený senát následně ve věci vydal rozsudek z 1. 10. 2025, čj. 8 Ads 164/202297, č. 4713/2025 Sb. NSS, jímž tehdy napadený rozsudek městského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Rozšířený senát totiž shledal, že městský soud v řízení o žalobě nesprávně jednal s VZP jakožto s prvostupňovým správním orgánem a že rozhodčí orgán VZP bylo třeba pro účely soudního přezkumu považovat za žalovaný správní orgán. Rozšířený senát tedy zavázal městský soud k tomu, aby v novém řízení jednal se správným žalovaným správním orgánem. Vzhledem ke změně právní úpravy, která nabyla účinnosti 1. 1. 2022, však tímto orgánem již nebude rozhodčí orgán VZP, nýbrž revizní komise VZP (dále „žalovaná“). Meritem sporu, tedy zda správní orgány mohly zamítnout žalobcovu žádost, se však rozšířený senát nezabýval, neboť to by v této fázi bylo předčasné. Posouzení městským soudem [4] V novém řízení vycházel městský soud ze závazného právního názoru rozšířeného senátu a nově jednal s žalovanou. V tomto řízení vydal městský soud v záhlaví uvedený (nyní napadený) rozsudek, jímž žalobu opět zamítl. Jdeli o posouzení merita tohoto sporu, tak městský soud v tomto novém rozsudku vycházel ze svého předchozího rozsudku z 23. 6. 2022. [5] Městský soud uvedl, že koordinační nařízení stanovuje dvě podmínky, při jejichž naplnění musí zdravotní pojišťovna vydat předchozí povolení. První podmínka vyžaduje, aby daný typ léčení odpovídal výkonům, jež jsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění ve státu bydliště daného pacienta. Druhá podmínka spočívá v tom, že léčení, které chce daná osoba podstoupit v zahraničí, jí nemůže být poskytnuto ve státě jejího bydliště v přiměřené době, a to s přihlédnutím k jejímu zdravotnímu stavu a průběhu nemoci. Tyto podmínky dále vysvětlil Soudní dvůr Evropské unie (dále „SDEU“) v rozsudku z 5. 10. 2010, ve věci C173/09, Georgi Ivanov Elchinov v. Nacionalnaja zdravnoosiguritelna kasa (dále jen „rozsudek Elchinov“). [6] Městský soud vysvětlil, že žalobce nechtěl podstoupit léčbu v tuzemsku, nýbrž v zahraničí, z důvodu, že tuzemská Fakultní nemocnice Motol (dále jen „FNM“) po něm vyžadovala poskytnutí informovaného souhlasu s případným užitím krevní transfuze. Naopak zahraniční klinika X, v níž žalobce nakonec danou kardiologickou operaci podstoupil, tento souhlas nevyžadovala. Žalobce měl tedy za to, že zákroky v tuzemsku a v zahraničí nejsou zcela srovnatelné, protože operace na zahraniční klinice vylučovala nebezpečí zdravotních komplikací, které mohly nastat v důsledku podání krevní transfuze. [7] VZP v posuzované věci oslovila také jiné české nemocnice, z jejichž vyjádření vyplývá, že využití krevní transfuze u tohoto typu operace u dětí nelze předem vyloučit. Ostatně ani berlínská nemocnice zcela nevyloučila, že nepoužije krevní transfuzi, resp. tato nemocnice kladla podmínky ohledně váhy dítěte a jeho předoperační farmakoterapie erytropoetinem, aby transfuzi nemusela provést. [8] Městský soud popsal, jak právní úprava definuje a vyžaduje ty lékařské postupy, které jsou lege artis. Důležité je v tomto ohledu mj. i ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, které stanoví, že ze zdravotního pojištění se hradí ty služby, které a) odpovídají zdravotnímu stavu pojištěnce a jsou pro něj přiměřeně bezpečné; b) jsou v souladu se současnými poznatky lékařské vědy a c) existují důkazy o jejich účinnosti. [9] V tomto ohledu městský soud souhlasil se správními orgány, že úplné vyloučení podání krevní transfuze by bylo non lege artis. Správní orgány totiž dokázaly vysvětlit, že rizikovost případného podání transfuze je statisticky mizivá. Naopak nepodání transfuze by bylo příliš rizikové, neboť v jeho důsledku by mohlo dojít k ohrožení života pacienta. Případná záchrana života je přitom cílem, který jednoznačně převažuje nad potenciálními riziky transfuze. Dle městského soudu by tedy postup, který požaduje žalobce, byl v rozporu s ustanovením § 13 odst. 1 písm. a) a b) o veřejném zdravotním pojištění, neboť tento postup by nebyl přiměřeně bezpečný a zároveň by šlo o postup z medicínského hlediska neodůvodnitelný. Vzhledem k této objektivní odborné skutečnosti nemohl městský soud přistoupit ani na žalobcovo subjektivní hledisko, kdy se žalobce (jeho zákonní zástupci) rozhodl pro operaci bez použití transfuze i přes vědomí daných rizik. [10] Daný typ operací se u malých dětí běžně (pokud je to možné) provádí bez použití transfuze, a proto je třeba na operaci s použitím či bez použití transfuze nahlížet jako na srovnatelné zdravotní služby. Operace s podáním i bez podání transfuze jsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. Jelikož však nelze předpovídat průběh operace a může nastat potřeba použití transfuze, tak dle právní úpravy je třeba, aby daný pacient byl předem informován o možných rizicích v průběhu operace a aby daný pacient předem učinil svůj informovaný souhlas s případným podáním transfuze. [11] Z podkladů ve správním spise dále vyplývá, že ani při využití rekuperace nelze zcela vyloučit podání transfuze. Hranice podání transfuze je vždy individuální. Co se týče předoperační přípravy dětí erytropoetinem, tak ta jednak není v tuzemsku hrazena z veřejného zdravotního pojištění a její podání je na odpovědnosti ošetřujícího lékaře. Dále, ze souhrnu údajů o přípravku erytropoetin vyplývá, že jeho podání při předoperační přípravě představuje zvýšené riziko tromboembolické příhody, neboť jeho použití je omezeno na pacienta s anémií, pokud postupy pro konzervování krve nejsou dostupné nebo účinné nebo plánovaný zvolený velký chirurgický zákrok vyžaduje velký objem krve. Ačkoliv tedy tento přípravek představuje další riziko pro zdraví žalobce, tak právě podáním tohoto přípravku byla podmíněna operace v berlínském zařízení. [12] Městský soud tedy uzavřel, že žalobce v nynější věci nesplnil druhou podmínku podle čl. 20 odst. 2 koordinačního nařízení. Dle městského soudu neexistoval žádný medicínský důvod, pro který žalobce měl podstoupit daný zákrok v Německu. [13] Žalobce na podporu svých tvrzení předkládal v odvolacím řízení odborné články v angličtině. Městský soud v tomto ohledu odkázal na § 16 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb