22 As 180/2025 — Nejvyšší správní soud

22 As 180/2025- 52 - text  22 As 180/2025-57 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Tomáše Foltase a Jana Kratochvíla v právní věci žalobce: Mgr. J. P., zastoupený JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se sídlem Washingtonova 1567/25, Praha 1, proti žalovanému: generální ředitel Vězeňské služby České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 10. 2024, čj. VS10263022/ ČJ202480000P51ODV, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2025, čj. 31 Ad 1/202576, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce působil na služebním místě ředitele Věznice X. Rozhodnutím žalovaného z 27. 10. 2020, čj. VS-178541-15/ČJ-2020-800020, byl podle § 26 odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále „zákon o služebním poměru“), tj. pro dosahování neuspokojivých výsledků ve výkonu služby podle závěru služebního hodnocení (dále „neuspokojivé služební hodnocení“), k 2. 11. 2020 odvolán ze služebního místa ředitele Věznice X a k 3. 11. 2020 převeden do personální pravomoci ředitele Y. Rozhodnutím ředitele Věznice Y (dále „prvostupňový služební orgán“) z 2. 11. 2020, čj. VS-50352-35/ČJ-2016-802220-SP, byl žalobce podle § 20 odst. 1 písm. b) bodu 1 zákona o služebním poměru ustanoven na služební místo 1. zástupce ředitele Věznice Y. Na základě neuspokojivého služebního hodnocení výkonu služby ve Věznici X byl žalobci k 19. 10. 2020 také odebrán osobní příplatek. [2] Do 30. 10. 2020 byl žalobce neschopen ke službě pro nemoc, která trvala až do 31. 12. 2023, kdy žalobcův služební poměr skončil ex lege z důvodu, že v průběhu roku 2023 dovršil věku 65 let [§ 41 písm. e) zákona o služebním poměru]. [3] Po skončení služebního poměru zahájil prvostupňový služební orgán řízení o přiznání odchodného. Rozhodnutím z 27. 2. 2024, čj. VS-50352-35/ČJ-2016-802220-SP, podle § 155 a § 156 zákona o služebním poměru žalobci přiznal odchodné ve výši 401 982 Kč. Protože byl žalobce v rozhodném období neschopen ke službě pro nemoc, prvostupňový služební orgán složky hrubého služebního příjmu použité pro výpočet odchodného stanovil jako odhad jeho pravděpodobného hrubého měsíčního služebního příjmu podle § 166 odst. 4 zákona o služebním poměru. Vyšel z toho, že žalobci by v rozhodném období nebyl přiznán osobní příplatek ani odměny. S tím žalobce nesouhlasil a proti stanovené výši odchodného podal odvolání, které žalovaný nyní napadeným rozhodnutím zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Podle žalovaného prvostupňový služební orgán nesprávně uvedl, že postupoval analogicky dle § 166 odst. 4 zákona o služebním poměru, neboť při stanovení (výpočtu) pravděpodobného hrubého služebního příjmu fakticky postupoval v souladu se zásadami vyplývajícími z pracovního práva, tj. aplikoval § 355 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. I žalovaný dospěl k závěru, že žalobci by v rozhodném období nebyl přiznán osobní příplatek ani odměny. II. Rozsudek krajského soudu [4] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. [5] Krajský soud ohledně výpočtu odchodného odkázal na závěry rozsudků Nejvyššího soudu z 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4690/2009, a z 13. 9. 2021, čj. 30 Cdo 1156/2020-301 a Nejvyššího správního soudu z 18. 11. 2011, čj. 4 Ads 72/2011-81. Podle této judikatury se pravděpodobný hrubý služební příjem zjišťuje analogicky dle § 355 odst. 2 zákoníku práce, tedy obdobně jako pravděpodobný výdělek. Krajský soud uvedl, že je na uvážení služebních orgánů a správních soudů, aby s ohledem na rozhodné okolnosti projednávané věci stanovily, jakého hrubého služebního příjmu by žalobce v rozhodném období zřejmě dosahoval. V tomto ohledu je podle krajského soudu potřeba přihlížet k práci (službě), kterou měl zaměstnanec (příslušník) konat, jakým způsobem byla tato práce (služba) odměňována, a jaké byly dle platných předpisů proměnlivé složky (služebního) příjmu. Až poté lze jako k určitému korektivu přihlédnout k výši výdělků (služebních příjmů), kterých dosahovali zaměstnanci (příslušníci) zařazení na stejném pracovním (služebním) místě. Lze přihlédnout i k jiným okolnostem, jsou-li významné pro objasnění toho, jakého výdělku by zaměstnanec (příslušník) v rozhodném období dosáhl (rozsudek NSS čj. 4 Ads 72/2011-81). [6] Krajský soud dospěl k závěru, že se žalovaný na str. 10 až 12 rozhodnutí těmito okolnostmi dostatečně zabýval a řádně posoudil, zda by žalobci byly přiznány nenárokové složky služebního příjmu. Ztotožnil se se závěrem žalovaného, že nebylo možné automaticky předpokládat přiznání osobního příplatku či mimořádné odměny, protože tyto složky závisely na nadstandardním služebním hodnocení. V této souvislosti krajský soud ve shodě s žalovaným přihlédl k tomu, jakým způsobem vykonával službu na svém předchozím služebním místě ředitele Věznice X. Žalovanému proto přisvědčil v tom, že výkon služby žalobce nebylo možné bez dalšího hodnotit jako nadstandardní. K námitkám žalobce stran nutnosti přihlédnout k výši služebních příjmů příslušníků na stejném služebním místě uvedl, že tento korektiv nezohledňuje skutkové okolnosti týkající se stěžovatele. III. Obsah kasační stížnosti žalobce a vyjádření žalovaného Kasační stížnost [7] Žalobce (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž navrhl jeho zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. [8] Stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající v tom, že se krajský soud nevypořádal s žalobní argumentací, podle níž se neuspokojivé služební hodnocení a s tím spojené odejmutí osobního příplatku týkalo výlučně výkonu funkce ředitele věznice, a proto nelze bez dalšího předpokládat, že by stejným způsobem vykonával i funkci 1. zástupce ředitele věznice, na kterou z důvodu neschopnosti ke službě nikdy nenastoupil. [9] Dále nesouhlasí s tím, jak se krajský soud vypořádal se závěry judikatury vykládající § 355 zákoníku práce, jimiž argumentoval v žalobě. Za nesprávný považuje závěr žalovaného potvrzený krajským soudem, podle nějž nebylo možné bez dalšího předpokládat, že by stěžovatel v rozhodném období vykonával službu nadstandardně a že by mu tak byl přiznán osobní příplatek či mimořádná odměna. Skutečnost, že stěžovatel pro nemoc, tj. bez své viny, nenastoupil na nové služební místo, nemůže představovat důvod pro to, aby služební orgány a krajský soud přihlížely jen k poslednímu, neuspokojivému služebnímu hodnocení stěžovatele. Zjištění pravděpodobného hrubého služebního příjmu mělo být posouzeno v širším kontextu jeho dosavadní, více než pětadvacetileté služby, během níž mu byl osobní příplatek přiznáván téměř nepřetržitě a pravidelně mu byly udělovány odměny. Dle stěžovatele je tedy vyloučeno, že by neměl žádný osobní příplatek ani odměnu, pokud by službu mohl vykonávat. Poukázal též na to, že neexistuje příslušník Vězeňské služby, který by po dobu tří let neměl přiznaný osobní příplatek, a kterému by nebyla přiznána žádná odměna. Krajský soud měl proto zohlednit, jaké byly podle platných předpisů proměnlivé složky služebního příjmu, jakých služebních příjmů dosáhli na stejném či obdobném služebním místě spolupracovníci stěžovatele, a jaké měl bezpečnostní sbor v rozhodném období prostředky pro poskytnutí odměn příslušníkům. Jelikož se služební orgány ani krajský soud vůbec nezabývali tím, jakých výdělků dosáhli na stejném či obdobném služebním místě spolupracovníci stěžovatele, nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav Vyjádření žalovaného [10] Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil se závěry krajského soudu a odkázal na ně. Navrhl proto zamítnutí kasační stížnosti. [11] K námitkám stěžovatele týkajícím se nezohlednění závěrů judikatury Nejvyššího soudu žalovaný odkázal na strany 8 a 9 svého rozhodnutí. Uvedl, že jednotlivé proměnlivé složky služebního příjmu posoudil dostatečně a stěžovateli podrobně vysvětlil, proč do výpočtu pravděpodobného hrubého služebního příjmu nebyly zahrnuty nenárokové složky služebního příjmu. [12] Stran námitek nedostatečně zjištěného skutkového stavu žalovaný uvedl, že vzhledem ke specifičnosti projednávané věci není výše osobních příplatků a mimořádných odměn, které (by) byly poskytovány spolupracovníkům stěžovatele v době jeho neschopnosti ke službě, relevantní pro posouzení předpokládaného hrubého služebního příjmu samotného stěžovatele. IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [13] Kasační stížnost není důvodná. IV.A K námitkám nepřezkoumatelnosti [14] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutko