22 As 88/2025 – Nejvyšší správní soud

22 As 88/2025- 89 - text  22 As 88/2025 - 91 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Lukáše Pišvejce a Jana Kratochvíla v právní věci žalobkyně: Albert Česká republika, s. r. o., se sídlem Radlická 520/117, Praha 5, zastoupená Mgr. Vojtěchem Faltusem, advokátem se sídlem Jungmannova 26/15, Praha, proti žalované: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Gorazdova 1969/24, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 10. 2024, čj. ČOI 121837/24/O100, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2025, čj. 25 Ad 15/202448, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 6 135 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Vojtěcha Faltuse, advokáta, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalobkyně se žalobou podanou Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná změnila rozhodnutí České obchodní inspekce, Inspektorátu Olomouckého a Moravskoslezského kraje (dále jen „prvoinstanční orgán“) ze dne 16. 7. 2024, čj. ČOI 87689/24/3100/R 0290/Vit, kterým byla žalobkyně uznána vinnou z přestupku podle § 24 odst. 7 písm. l, § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, tak, že upravila popis jednání žalobkyně v rámci slevové akce od 1. 1. 2024 a dále snížila uloženou úhrnnou pokutu ve výši 220 000 Kč na částku ve výši 215 000 Kč, a ve zbytku napadené rozhodnutí potvrdila. [2] Krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. [3] Krajský soud shledal pochybení žalované v tom, že neuplatnila absorpční zásadu při ukládání správního trestu ve vztahu k obdobným porušením právní povinnosti podle § 12a zákona o ochraně spotřebitele, na která odkazovala žalobkyně, o nichž vedly řízení jiné inspektoráty podle své místní příslušnosti. Vzhledem k totožnému způsobu spáchání skutků, které vyplývá i z žalobkyní tvrzené systémově nastavené slevové komunikace ve všech jejích provozovnách, bylo podle krajského soudu na místě se souběžně zahajovanými kontrolami a přestupkovými řízeními zabývat. Žalovaná se v napadeném rozhodnutí naplněním zásady absorpce při ukládání trestu z hlediska jiných přestupkových řízení žalobkyně za sbíhající se delikty nijak nezabývala. Podle krajského soudu žalovaná konkrétně nijak nezohlednila skutečnost, že napadenému rozhodnutí časově předcházela dvě rozhodnutí inspektorátů žalované (Inspektorátu Plzeňského a Karlovarského; Inspektorátu Olomouckého a Moravskoslezského) týkající se obdobných skutků žalobkyně, přičemž obě rozhodnutí byla současně vydána až po správních deliktech spáchaných žalobkyní dne 13. 7. 2023, které jsou předmětem rozhodnutí správních orgánů řešených v nyní projednávané věci. Absence tohoto hodnocení činí napadené rozhodnutí nezákonným ve smyslu § 78 odst. 1 s. ř. s. S ohledem na uvedené se krajský soud nezabýval věcným posouzením napadeného rozhodnutí z hlediska žalobní námitky, ve které žalobkyně namítala nepřiměřenou výši uložené pokuty. [4] Zbylé žalobní námitky (sankcionování za nesplnění neexistující povinnosti, nenaplnění formální a materiální stránky přestupku, existence důvodů pro zproštění odpovědnosti, posouzení vytýkaného jednání jako trvajícího přestupku, nevypořádání se s průzkumem veřejného mínění) krajský soud posoudil jako nedůvodné a nejsou zde rekapitulovány, neboť proti posouzení těchto námitek kasační stížnost nesměřuje. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně [5] Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná (stěžovatelka) kasační stížnost z důvodů, které podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [6] Stěžovatelka nesouhlasila se závěrem krajského soudu, že by v projednávaném případě měla uplatnit absorpční zásadu ve vztahu k přestupkům spáchaným v rámci místní příslušnosti jiných inspektorátů. Dále stěžovatelka uvedla, že pokud jde o otázku použití absorpční zásady ve vztahu k souběžně vedenému řízení u téhož místně příslušného inspektorátu, pak ani v tomto směru nepochybila. Stěžovatelka upozornila na skutečnost, že ohledně rozhodného okamžiku pro posouzení, zda se jedná o souběh přestupků, nepanuje v judikatuře kasačního soudu shoda. Podle stěžovatelky je tímto rozhodným okamžikem zahájení řízení o jiném přestupku, nikoliv okamžik vydání rozhodnutí o něm, jak nesprávně dovozuje krajský soud. Nadto stěžovatelka uvedla, že výše pokuty byla stanovena v souladu s absorpční zásadou. Stěžovatelka uznala, že v napadeném rozhodnutí není výslovně uvedeno, že by byla daná zásada aplikována ve vztahu ke skutku ze 13. 7. 2023, který byl spáchán před zahájením řízení o přestupcích, o nichž bylo rozhodnuto v jiném řízení. Z obsahu napadeného rozhodnutí je však zcela zřejmé, že stěžovatelka si byla uložení sankce za sbíhající přestupky v jiném řízení vědoma a při určování výměry trestu v nyní projednávané věci k této skutečnosti přihlížela. [7] Žalobkyně se ve svém vyjádření neztotožnila s tvrzením stěžovatelky, že v napadeném rozhodnutí zásadu absorpce řádně aplikovala. Podle žalobkyně krajský soud správně konstatoval, že absorpční zásada vůbec aplikována nebyla. Žalobkyně argumentovala, že je zásadu absorpce třeba aplikovat bez ohledu na to, zda je dána stejná místní příslušnost správního orgánu. Podle žalobkyně stěžovatelka navíc pochybila i ve vztahu k rozhodnutí téhož místně příslušného orgánu. Sice jej zmínila, nicméně nepřihlédla k němu ve prospěch žalobkyně; naopak jej vyhodnotila jako přitěžující okolnost, protože údajné pochybení nebylo napraveno, přestože žalobkyně již byla za totožné jednání sankcionována. Tím stěžovatelka fakticky postupovala podle kumulační zásady, která je českému právnímu řádu cizí, neboť by mohla vést k neoprávněnému navyšování sankcí. Žalobkyně navrhla zamítnutí kasační stížnosti. [8] Stěžovatelka v replice shrnula svou dosavadní argumentaci. Na základě četných odkazů na judikaturu kasačního soudu opětovně zdůraznila svůj závěr, že absorpční zásadu nelze uplatnit ve vztahu k přestupkům spáchaným v rámci místní příslušnosti jiných inspektorátů. [9] Žalobkyně ve svém přípisu uvedla, že v právně obdobných věcech, které již Nejvyšší správní soud posuzoval, podala proti jeho rozsudkům ústavní stížnost. Vzhledem k této skutečnosti žádala o přerušení nynějšího řízení o kasační stížnosti do doby skončení řízení před Ústavním soudem. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná. Poté zkoumal důvodnost kasační stížnosti dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [11] Kasační stížnost není důvodná. [12] Podle § 41 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky za dva nebo více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení se uloží správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji trestný. Jsouli horní hranice sazeb pokut stejné, uloží se správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejzávažnější. [13] Podle § 37 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky se při určení druhu správního trestu a jeho výměry přihlédne zejména k tomu, že o některém z více přestupků, které byly spáchány jedním skutkem nebo více skutky, nebylo rozhodnuto ve společném řízení. [14] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s první argumentační linií stěžovatelky, podle níž krajský soud pochybil, když učinil závěr, že správní orgány měly zohlednit při aplikaci zásady absorpce trestů vymezené v právě citovaných zákonných ustanoveních i tresty za přestupky spáchané v rámci místní příslušnosti jiného inspektorátu žalované. Kasační soud v této souvislosti upozorňuje, že totožnou právní problematikou na shodném skutkovém základě se již ve své rozhodovací činnosti zabýval. V rozsudku ze dne 5. 12. 2025, čj. 7 As 61/202523 přitom dovodil, že „zákonem č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ČOI“), byly zřízeny inspektoráty mající územní působnost pro konkrétní kraje (§ 1 odst. 3 zákona o ČOI). O zjištěných nedostatcích tedy vždy rozhoduje správní orgán, který zjistil porušení zákona o ochraně spotřebitele ve své územní působnosti. V nyní souzené věci tedy správní orgán I. stupně (Inspektorát Olomoucký a Moravskoslezský) rozhodoval o neinformování spotřebitele o nejnižší ceně jednotlivých výrobků, které zjistil na provozovnách žalobce ve své působnosti (…). O jiných přestupcích mimo svou územní