3 As 124/2024 — Nejvyšší správní soud

3 As 124/2024- 48 - text  3 As 124/2024 - 52 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce V. Š., zastoupeného JUDr. Janem Burešem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 807/64, proti žalovanému náměstku ministra obrany, se sídlem Praha 6, Tychonova 221/1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2024, č. j. 9 Ad 17/202245, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2024, č. j. 9 Ad 17/202245, se zrušuje. II. Rozhodnutí 1. náměstka ministryně obrany ze dne 29. 7. 2022, č. j. MO 295308/20221321, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech soudního řízení částku 20 342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce JUDr. Jana Bureše, Ph.D. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí 1. náměstka ministryně obrany ze dne 29. 7. 2022, č. j. MO 295308/20221321, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí ředitele Legislativního a právního odboru Ministerstva obrany (dále jen „služební orgán“) ze dne 4. 5. 2022, č. j. 30400212198851321 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Posledně zmíněným rozhodnutím byla žalobci podle § 118 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále jen „zákon o vojácích z povolání“), přiznána náhrada za ztrátu na služebním platu po skončení neschopnosti výkonu služby za období od 5. 4. 2019 do 16. 9. 2020 (dále také jako „rozhodné období“), ve výši 243 509 Kč. Městský soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl. [2] Úvodem odůvodnění svého rozsudku městský soud označil za nesporné, že úraz žalobce, který byl vojákem z povolání, byl služebním úrazem s plnou odpovědností zaměstnavatele – Ministerstva obrany. Od 5. 4. 2017 do 5. 4. 2019 byl žalobce v pracovní neschopnosti výkonu služby a dne 21. 12. 2017 jeho služební poměr zanikl. Nárok na ztrátu výdělku po skončení pracovní neschopnosti žalobci vznikl ke dni 5. 4. 2019. V evidenci uchazečů o zaměstnání u Úřadu práce ČR byl žalobce evidován až ode dne 17. 9. 2020. Fakt, že žalobce nebyl v období od 5. 4. 2019 do 16. 9. 2020 evidován u Úřadu práce ČR jako uchazeč o zaměstnání, odůvodňoval tím, že od 29. 1. 2007 pečoval o osobu blízkou (poskytoval péči svému synovi ve III. stupni závislosti), a proto bylo toto období vyčleněno k samostatnému rozhodnutí. [3] V prvním žalobním bodě žalobce namítal, že mu z náhrady za ztrátu na služebním platu nebyla odečtena částka odpovídající minimální mzdě (§ 271b odst. 3 zákoníku práce), nýbrž částka vyšší. Tímto postupem byl nepřípustně extenzivně vykládán § 118 zákona o vojácích z povolání, aniž by bylo přihlédnuto k obdobné úpravě v § 271b odst. 1 a 3 zákoníku práce, ve znění účinném do 1. 12. 2024, neboť nebyla zohledněna důležitá osobní překážka v práci, a to péče o osobu blízkou. Městský soud neshledal tuto námitku důvodnou. Uvedl, že z § 118 odst. 3 zákona o vojácích se podává, že ustanovení zákoníku práce se po zániku služebního poměru užijí v případě, kdy je osoba vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání. Jelikož byl žalobce v evidenci uchazečů o zaměstnání až ode dne 17. 9. 2020, vztahuje se na něj v posuzovaném období § 118 odst. 2 zákona o vojácích, kde je (obdobně jako v § 271b odst. 2 zákoníku práce) upravena pracovní neschopnost z tzv. jiného důvodu (a za služební plat po služebním úrazu se zde považuje nikoli výdělek ve výši minimální mzdy, ale služební plat, z něhož se stanoví nemocenské). K argumentu žalobce, že tímto jiným důvodem je jeho péče o syna závislého na péči jiné osoby, městský soud konstatoval, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vyjadřuje nezpůsobilost zaměstnance dosahovat stejný výdělek jako před poškozením zdraví, a proto se na odškodnění nemůže podílet jiný důvod, než důvod související se zařazením do služebního či zaměstnaneckého poměru pracovní či služební povahy. Jiný důvod, než je služební (popřípadě pracovní) úraz nebo nemoc z povolání, uvedený v zákoně o vojácích a zákoníku práce, musí souviset se služebním či pracovním poměrem. Nelze za něj tedy považovat důvody, které nejsou spojeny s neschopností výkonu služby či zaměstnání. [4] Krajský soud uzavřel, že nebylli žalobce v rozhodném období v evidenci uchazečů práce, nemohl být na jeho případ aplikován § 271b odst. 3 zákoníku práce, tudíž nemohla být z náhrady služebního platu odečítána částka odpovídající minimální mzdě, ale byl stanoven pravděpodobný výdělek žalobce po služebním úrazu. [5] Ve druhém žalobním bodu žalobce namítal, že mu byla od jeho zákonného nároku odečítána částka odpovídající přiznanému výsluhovému příspěvku, čímž služební orgán postupoval v rozporu s právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2020, č. j. 1 As 322/2019  37 (rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), dle kterého do příjmu po služebním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, zjišťovaného pro účely náhrady za ztrátu na služebním platu po skončení neschopnosti výkonu služby, nelze zahrnovat (připočítávat) výsluhový příspěvek vyplácený poškozenému podle § 132 a násl. zákona o vojácích z povolání. Tento rozsudek změnil dosavadní praxi, jež vycházela z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 7. 1999, č. j. 15 Co 149/9952. Na vydání rozsudku č. j. 1 As 322/2019 služební orgány zareagovaly a od března 2020 již výsluhový příspěvek nadále nezapočítávaly do příjmu dosahovaného po služebním úrazu. Tuto změnu služební orgán v prvostupňovém rozhodnutí dostatečně osvětlil. Městský soud dále s odkazem na konstantní judikaturu správních soudů uvedl, že se žalobce nemůže domáhat, aby služební orgány retroaktivně napravovaly svou předchozí správní praxi, která respektovala soudní rozhodnutí (výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích). Služební orgán proto výsluhový příspěvek nezohledňoval (až) od měsíce března 2020, tedy po vydání rozsudku č. j. 1 As 322/2019 37, čímž postupoval v souladu se zásadou legitimního očekávání a svůj postup dostatečně zdůvodnil. [6] Ve třetí žalobní námitce žalobce polemizoval s posouzením jeho schopnosti pracovat po služebním úrazu na plný úvazek. Tato námitka souvisí se stanovením pravděpodobného výdělku žalobce, který byl v rámci výpočtu náhrady odečítán od jeho průměrného výdělku dosahovaného před služebním úrazem. Městský soud z předloženého správního spisu ověřil, že žalobce v rámci služebního poměru vykonával službu jako starší kuchař v misích OSN a dále jako instruktor školících a výcvikových zařízení Vojenské akademie Vyškov. Služební orgán vycházel zejména ze znaleckého posudku ze dne 27. 8. 2020, č. j. 30500212192751322P, z něhož vyplynulo, že žalobce má v důsledku služebního úrazu postižen ramenní kloub a pohyblivost paže a ruky, vedoucí k lehkému omezení hybnosti pravého zápěstí. Znalec v posudku uvedl pozitivní výčet prací, které je žalobce schopen vykonávat, a také negativní výčet prací, které nejsou v jeho případě vhodné. Na základě námitek proti znaleckému posudku a lékařských zpráv předložených žalobcem byl znalecký posudek doplněn o stanovisko znalce ze dne 11. 2. 2021. Městský soud uvedl, že žalobce k několika výzvám služebního orgánu předložil pouze lékařské zprávy, které se netýkaly míry jeho pracovní způsobilosti, ale pouze popisovaly jeho zdravotní obtíže. Konstatoval, že znalecký posudek má oproti lékařským zprávám větší důkazní hodnotu, a proto byl pro posouzení věci stěžejní (žalobce oponentní posudek nepředložil). Žalobce by uznán osobou zdravotně znevýhodněnou podle § 67 odst. 2 písm. c) a odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), což ovšem automaticky neznamená, že by nebyl schopen vykonávat jiné pracovní činnosti na plný úvazek. Městský soud proto neshledal námitky žalobce, že správní orgány při posouzení jeho schopnosti pracovat na plný úvazek vycházely z nesprávných podkladů, jako důvodné. [7] Městský soud dodal, že pro účely pravděpodobného výdělku vycházel služební orgán ze stanoveného hodinového výdělku 112,27 Kč v roce 2019 v Mateřské škole Jarní, Vyškov na pozici kuchaře. Nicméně ze znaleckého posudku byly pro žalobce vhodné i více kvalifikované práce, jelikož žalobce absolvoval střední technickou školu a pracoval jako instruktor školících a výcvikových zařízení. [8] Konečně, ani poslední žalobní bod neshledal městský soud důvodným. Žalobce v něm namítal, že nebyl vyčerpán celý předmět správního řízení, jelikož nebylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Městský soud uvedl, že nic nebrání tomu, aby o tomto nároku bylo rozhodnuto v samostatném řízení, což, jak vyplynulo z vyjádření žalovaného, bylo učiněno rozhodnutím ze dne 17. 8. 2022, č. j. 3040021219