3 As 74/2025 – Nejvyšší správní soud

3 As 74/2025- 48 - text  3 As 74/2025 - 54 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudkyň Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: RBP, zdravotní pojišťovna, se sídlem Michálkovická 967/108, Ostrava, zastoupená Mgr. Radovanem Kubáčem, advokátem se sídlem Olivova 2096/4, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2025, č. j. 31 Af 53/2023216, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 16. 8. 2023, č. j. ÚOHS30610/2023/510, uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „ZZVZ“). Žalovaný dospěl k závěru, že žalobkyně nedodržela pravidla stanovená zákonem (ZZVZ) pro zadání veřejné zakázky, čímž mohla ovlivnit výběr dodavatele. Přestupku se měla dopustit tím, že nesplnila svou povinnost zadat veřejnou zakázku v zadávacím řízení ve smyslu § 2 odst. 3 ZZVZ. Namísto toho žalobkyně zadala podlimitní veřejnou zakázku na poskytnutí právních služeb bez provedení zadávacího řízení, jakož i bez splnění podmínek pro postup podle výjimky z povinnosti provést zadávací řízení podle § 29 odst. 1 písm. k) ZZVZ. Za tento přestupek uložil žalobkyni pokutu ve výši 10 000 Kč, a to podle § 268 odst. 2 písm. a) ZZVZ. [2] Konkrétně žalobkyně jako veřejná zadavatelka uzavřela dne 19. 12. 2018 smlouvu o poskytování právních služeb, a to s advokátem Mgr. Lubošem Bôrikem, LL.M. (dále jen „advokát“). Jejím předmětem bylo poskytování právních služeb žalobkyni advokátem v rozsahu vyplývajícím z konkrétních zadávaných úkolů – mělo se jednat zejména o vypracovávání právních analýz a stanovisek, smluv, dále o zastupování před soudy či správními orgány a poskytování konzultací, vždy v závislosti na konkrétním zadání. Tímto postupem žalobkyně zadala veřejnou zakázku bez zadávacího řízení, jejímž předmětem je poskytování právních služeb. Žalovaný následně zjistil, že advokát žalobkyni za období od ledna 2019 do října 2022 fakturoval právní služby, za něž žalobkyně zaplatila a které se vztahovaly mj. k poskytování právních služeb ve věci HR (procesy ukončování tří pracovních poměrů zaměstnanců, kteří žalobkyni hrozili žalobami) a právních služeb ve věci ČEZ (komunikace se společností ČEZ, a.s. [dále jen „ČEZ“]), která odmítala převést odběrné místo spotřeby elektrické energie z nájemce nemovitosti žalobkyně na žalobkyni). [3] Žalobkyně v řízení uvedla, že postupovala v souladu s § 29 odst. 1 písm. k) ZZVZ. Žalovaný však byl toho názoru, že právní služby ve věci HR a ČEZ pod danou výjimku nespadají. Upozornil, že výjimku je třeba vykládat restriktivně, a dovodil, že ji lze (v případě žalobkyně) aplikovat pouze na úkony právní služby poskytnuté v probíhajícím řízení (bod 1. uvedeného ustanovení), nebo na úkony právní služby poskytnuté buďto v přímé návaznosti na konkrétní řízení podle bodu 1., ačkoli není ještě zahájeno, ale je jasně určeno a konkrétně definováno, anebo v situaci, kdy okolnosti nasvědčují tomu, že se dotčená věc s vysokou pravděpodobností stane předmětem řízení podle bodu 1. (bod 2. uvedeného ustanovení). Žalovaný měl za to, že pro splnění podmínky vysoké pravděpodobnosti vzniku řízení musí být konkrétně vymezeno, jaké řízení může nastat, hrozba vzniku řízení musí být reálná a pravděpodobnost vzniku řízení musí být vysoká, a to vše v momentu rozhodování o zadání zakázky. Důkazní břemeno stran splnění kritérií výjimky nadto spočívá na obviněném, který se její aplikace domáhá. V tomto směru je třeba, aby žalovanému doložil např. předžalobní výzvu či komunikaci s protistranou, ze které je jasně patrno, že jedna ze stran hodlá ve věci učinit kroky vedoucí k zahájení konkrétního řízení. [4] S ohledem na to žalovaný dospěl k závěru, že v případě právních služeb ve věci HR nebyla zjištěna konkrétní hrozba vzniku soudního sporu. Žalobkyně uvedla, že právní služby zahrnovaly konzultace, komunikaci s advokátem protistrany či přítomnost advokáta při předávání výtek zaměstnancům. Ačkoli mezi žalobkyní a zaměstnanci existoval spor o výklad ustanovení pracovního práva, přičemž zaměstnanci nesouhlasili s ukončením pracovních poměrů, nebylo v okamžiku rozhodování o zadání zakázky (poptání právních služeb) patrné, že by spor měl vyústit v řízení podle § 29 odst. 1 písm. k) bodu 1. ZZVZ. Žalovaný zohlednil, že žalobkyně v červnu a červenci 2023 předložila nové důkazy (zejména komunikaci s protistranou a předžalobní výzvu adresovanou jednomu ze zaměstnanců). Současně však upozornil, že tyto důkazy nejsou pro posouzení situace relevantní, neboť předmětné právní služby ve věci HR byly žalobkyni fakturovány v období od května 2022 do listopadu 2022 a byly jí poskytnuty v období od dubna 2022 do srpna 2022 – tj. více než půl roku před existencí daných důkazů předložených k prokázání vysoké pravděpodobnosti vzniku řízení. [5] Obdobná situace nastala při poskytování právních služeb ve věci ČEZ. Z komunikace mezi žalobkyní a společností ČEZ vyplynul pouze odlišný pohled obou subjektů na aplikaci relevantních právních předpisů, nikoli iniciace konkrétních kroků k podání návrhu na zahájení určitého řízení v dané věci. Ani v tomto případu žalobkyně neunesla důkazní břemeno stran splnění kritérií výjimky podle § 29 odst. 1 písm. k) ZZVZ. [6] Žalovaný rovněž dospěl k závěru, že poskytování právních služeb podle předmětné smlouvy představuje veřejnou zakázku pravidelné povahy. Žalobkyně si právní služby nepořizovala nahodile, nýbrž dlouhodobě a kontinuálně. To ostatně plyne i ze skutečnosti, že v průběhu let 2017 až 2019 hradila právní služby pravidelně na základě smluv či objednávek různým poskytovatelům právních služeb. Z obsahu předmětné smlouvy žalovaný dovodil, že si žalobkyně pořizovala generální právní služby bez specifikované právní oblasti, protože je potřebovala k výkonu své činnosti. Poskytování právních služeb rovněž představuje jeden komplexní druh plnění; konkrétní plnění nemusí být identická, nýbrž postačí, že jde o plnění stejného druhu. S ohledem na tyto okolnosti žalobkyně mohla potřebu těchto služeb předvídat. Na základě uvedeného žalovaný uzavřel, že pro stanovení předpokládané hodnoty poskytování právních služeb podle předmětné smlouvy je třeba aplikovat § 19 odst. 1 písm. a) a odst. 2 ZZVZ. Tuto hodnotu stanovil na 5 217 998,68 Kč bez DPH; nejednalo se tak o veřejnou zakázku malého rozsahu podle § 27 písm. a) ZZVZ, nýbrž o podlimitní veřejnou zakázku, kterou byla žalobkyně povinna zadat v některém z druhů zadávacích řízení podle § 3 ZZVZ či jiným postupem podle § 2 odst. 3 ZZVZ. [7] Žalobkyně rovněž v průběhu řízení před žalovaným namítala, že v rámci tohoto řízení došlo k několika procesním pochybením: A) před zahájením správního řízení může žalovaný podle žalobkyně šetřit pouze skutečnosti, které zahájení správního řízení odůvodňují, nikoli jiné okolnosti. Rovněž měla za to, že dané šetření trvalo nepřiměřeně dlouho (sedm měsíců) a žalovaný jej prováděl v excesivní míře. S tím žalovaný nesouhlasil, neboť zjišťoval pouze skutečnosti, na jejichž základě mohl dospět k závěru, zda řízení zahájí, či ne. Doba šetření byla přímo ovlivněna dobou, po níž mu žalobkyně postupně poskytovala podklady především ve vztahu k aplikaci § 29 odst. 1 písm. k) ZZVZ; B) žalovaný nebyl oprávněn ve věci nejprve rozhodnout příkazem ze dne 11. 5. 2023, č. j. ÚOHS17650/2023/510, který byl následně k odporu žalobkyně zrušen, neboť příkaz lze vydat jen tehdy, považujeli správní orgán skutkové zjištění za dostatečné a neníli potřeba provádět dokazování; v projednávané věci však žalovaný dokazování provést potřeboval. Žalovaný k tomu uvedl, že měl pravomoc vydat příkaz, neboť skutkový stav zjistil dostatečně. Nadto byl příkaz zrušen. V takovém případě podle judikatury správních soudů nemá případná vada řízení relevanci, neboť v jejím důsledku nemohlo být uplatňování procesních práv obviněného omezeno; C) žalovaný stanovil žalobkyni nepřiměřeně krátkou lhůtu sedmi dnů k zaslání vyjádření k příkazu v rozsahu 38 stran. K této námitce žalovaný uvedl, že lhůtu považoval za dostatečnou a přiměřenou, a to především proto, že při vydání příkazu vycházel v podstatě výhradně z materiálů poskytnutých žalobkyní, která je rovněž jedinou účastnicí řízení. Dále doplnil, že tuto lhůtu k žádosti žalobkyně o čtyři dny prodloužil a žalobkyně se v dané lhůtě k příkazu podrobně a rozsáhle vyjádřila; D) žalovaný podle žalobkyně chybně nereagoval na její argumentaci uvedenou v jednotlivých podáních. Naproti tomu žalovaný zdůvodnil, že není povinen odpovídat na jednotlivá vyjádření účastníků v průběhu řízení. S argumentací žalobkyně se dostatečně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. [8] Proti