3 Azs 122/2025 – Nejvyšší správní soud

3 Azs 122/2025- 42 - text  3 Azs 122/2025 - 44 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína, soudkyně Mgr. Lenky Krupičkové a soudkyně Mgr. Petry Weissové, v právní věci žalobce: M. S., zastoupený Mgr. Faridem Alizey, advokátem se sídlem Stodolní 834/7, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) L. S., II) nezl. T. H. S. a III) nezl. S. S., oba nezletilí zastoupeni zákonnou zástupkyní L. S., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě  pobočky v Olomouci ze dne 23. 7. 2025, č. j. 72 A 3/2025  39, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Rozhodnutím ze dne 26. 2. 2025, č. j. OAM1645523/PP2024 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), žalovaný zamítl podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie. Žalovaný tímto rozhodnutím současně stanovil žalobci podle § 87e odst. 4 tohoto zákona lhůtu k vycestování z území České republiky v délce 35 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Zamítavý výrok zdůvodnil existencí důvodného nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl v nedávné minulosti třikrát pravomocně odsouzen za spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky, přečinu ublížení na zdraví (v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví), a dále za přečin výtržnictví. Doposud přitom nedošlo k zahlazení těchto odsouzení. Opakovaně byl trestán také za spáchání dopravních přestupků. Žalovaný konstatoval, že zamítnutí žalobcovy žádosti a s ním spojená povinnost vycestovat, zasáhne do práva žalobce na rodinný život, tento zásah však vzhledem k závažnosti protiprávního jednání žalobce nelze mít za nepřiměřený, nadto žalobcův kontakt s rodinou žijící v České republice lze zajistit formou návštěv a není vyloučena ani možnost, že žalobce získá povolení k pobytu v České republice opět v budoucnu. [2] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou u Krajského soudu v Ostravě  pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“). Žalovaný podle žalobce ve svém rozhodnutí pominul, že v zemi jeho původu již nežijí jeho nejbližší rodinní příslušníci a nemá tam jakékoli zázemí. Separace žalobce od zbytku rodiny by ohrozila zajištění jejích základních životních potřeb. V úvahu nepřipadá ani přesun celé rodiny do Tuniska, stejně tak ani možnost vzájemných návštěv. Vycestování žalobce by nadto ohrozilo jeho schopnost nahradit škodu, kterou způsobil předchozí trestnou činností. Žalovaný rozhodoval formalisticky a nesprávně posoudil otázku přiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého života. Nepřihlédl zejména k žalobcově osobnosti, specifikům jeho podnikání a k pohnutkám předchozího protiprávního jednání, jakož ani k jeho snaze po nápravě. [3] Rozsudkem označeným v záhlaví krajský soud žalobu zamítl. Nepřisvědčil námitce nepřezkoumatelnosti, neboť se žalovaný zabýval dostatečně všemi rozhodnými okolnostmi věci. Stran naplnění zákonné podmínky nebezpečí, že bude žalobce narušovat veřejný pořádek, krajský soud poukázal na případy, v nichž žalobce vedle shora popsané trestné činnosti nerespektoval také zákaz řízení motorových vozidel a odmítal podrobit se zkoušce, zda je ovlivněn návykovou látkou, za což byl ostatně přestupkově trestán. Žalobce tedy nedodržuje zákon a ignoruje zákazy a příkazy uložené na jeho základě. Od jeho poslední trestné činnosti uplynuly v době rozhodování krajského soudu pouze přibližně dva roky. Závěr žalovaného, že ze strany žalobce hrozí další narušování veřejného pořádku, proto posoudil krajský soud jako správný. Za nedůvodnou měl rovněž námitku nesprávného posouzení otázky přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života. Zdůraznil, že rozhodnutí žalovaného žalobci nadále nikterak nebrání vstoupit na území České republiky, a zásah do jeho rodinného života odpovídá intenzitě jeho předchozí trestné činnosti a dalšího protiprávního jednání. Žalovaný přitom podle krajského soudu dostatečně zohlednil zájmy nezletilých dětí. Situace žalobce není natolik výjimečná, aby bylo lze posoudit zásah do rodinného života jako nepřiměřený. [4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [5] Krajský soud podle stěžovatele nesprávně posoudil otázku naplnění zákonné podmínky nebezpečí narušení veřejného pořádku, na níž záviselo odepření přiznání pobytového oprávnění. Soud nezkoumal individuální poměry stěžovatele a o jeho trestní minulosti uvážil formalisticky. Nezohlednil, že posledního protiprávního jednání se stěžovatel dopustil již v roce 2023. Krajský soud zlehčoval okolnosti, které je podle ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců, povinen zohlednit. Stěžovatel zopakoval argumentaci, že veškerá ekonomická aktivita k zajištění potřeb rodiny leží na něm, v provozování živnosti  poskytování služeb rychlého občerstvení  je nenahraditelný. Rodina jako taková přitom nemá pro jazykovou bariéru předpoklady začlenit se do společnosti v zemi jeho původu. Vyživovací povinnost k dětem nadto nelze přenášet ze stěžovatele na jeho blízké. Krajský soud v napadeném rozsudku neosvětlil, v čem spočívá důvodná obava z budoucího narušení veřejného pořádku. Hrozbu narušení veřejného pořádku nelze založit na obecných domněnkách, zejména pokud je s rozhodnutím spojen zásah do práv nezletilých dětí a manželky stěžovatele. Pokud krajský soud argumentoval předešlými obdobími, v nichž žil stěžovatel odloučen od rodiny, nevedl tento přechodný stav k trvalému vyloučení z rodičovství, jež mu hrozí nyní v důsledku rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel také podotkl, že za svou předchozí protiprávní činnost byl již vedle trestních sankcí postižen ztrátou nejvyššího pobytového oprávnění a nyní vede řádný život. [6] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem krajského soudu a navrhl její zamítnutí. Uvedl, že o děti stěžovatele se stará převážně manželka a výdělečnou činnost by stěžovatel mohl bez větších obtíží vykonávat i v zemi původu. Výkon vyživovací povinnosti přitom jeho vycestování neznemožňuje. Žalovaný také rozporoval tvrzení stěžovatele, že nemá v zemi původu příbuzné stejně tak jako to, že by se bez něj provoz jeho živnosti neobešel. Realizace rodinného života, jak ji vykládá judikatura k článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přitom podle náhledu žalovaného v daném případě možná je. [7] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k přezkoumání napadeného rozsudku z hlediska uplatněných stížnostních bodů, musel posoudit otázku přijatelnosti kasační stížnosti. [8] Podle ustanovení § 104a odst. 1 s. ř. s. platí: „[j]estliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“ [9] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006  39. V něm vyslovil, že „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je  kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce  pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“ [10] Sám stěžovatel se k přijatelnosti kasační stížnosti výslovně nevyjádřil. Namítal pouze nesprávné a nedostatečné posouzení otázky existence důvodného nebezpečí narušení veřejného pořádku ve smyslu § 87e odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců a otázky přiměřenosti dopadů rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Nejvyšší správní soud ovšem, jak je odůvodněno níže, v rozhodnutí krajského soudu neshledal žádné pochybení takové povahy, jež by zasahovalo i mimo sféru poměrů samotného stěžovatele, resp. mimo jeho vlastní zájmy (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). [11] Kasační soud přesto posoudil, zda napadený rozsudek není nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Jedná se totiž a vadu, k níž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.) a některé z