4 As 15/2026 — Nejvyšší správní soud

4 As 15/2026- 41 - text  4 As 15/2026-47 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: V. B., zast. JUDr. Jiřím Pokorným, Ph.D., advokátem, se sídlem Blanická 1008/28, Praha 2, proti žalovanému: rektor Univerzity Karlovy, se sídlem Ovocný trh 560/5, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2025, č. j. UKRUK/227909/20254, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2025, č. j. 8 A 99/202576, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Rozhodnutím děkana Právnické fakulty Univerzity Karlovy ze dne 27. 3. 2025, č. j. UKPF/177279/2025, bylo podle § 68 odst. 1 písm. g) a § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), rozhodnuto o ukončení žalobcova studia pro nesplnění požadavku vyplývajícího ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu, které spočívá v řádném neukončení studia do konce maximální doby studia, tj. do 4. 3. 2025. Jedná se o prezenční studium v magisterském studijním programu M0421A220006 Právo a právní věda. Proti rozhodnutí děkana podal žalobce odvolání, které žalovaný shora nadepsaným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí děkana potvrdil. [2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“). V té namítal, že žalovaný při svém rozhodování nevzal v potaz jeho zdravotní stav, a proto je napadené rozhodnutí projevem přepjatého formalismu. Žalobce totiž trpí [obsahuje citlivé údaje], s níž je spojena objektivní nemožnost plnit povinnosti s dostatečným předstihem. Proto ani včas neinformoval univerzitu o své [obsahuje citlivé údaje] v souladu s opatřením rektora č. 28/2023 Podpora uchazečů a studujících se specifickými potřebami na Univerzitě Karlově. Své [obsahuje citlivé údaje] již od roku 2016 konzultoval v Univerzitní psychologické poradně a předpokládal, že ta vše sama oznámí příslušným univerzitním orgánům. Žalobce podal žádost o prodloužení doby studia, aby mohl splnit zbývající studijní povinnosti. Učinil tak až po uplynutí maximální doby studia, neboť mu bylo těsně před jejím uplynutím studijním oddělením sděleno, že v jeho případě již žádná možnost prodloužení doby studia neexistuje. Dle názoru žalobce sice vnitřní univerzitní předpisy neupravují možnost prodloužení maximální doby studia, zároveň však její prodloužení ani nezakazují. Žalovaný tudíž měl užít svého správního uvážení a prodloužit žalobci maximální dobu studia. Místo toho aplikoval právní úpravu, která je vůči žalobci znevýhodňující. Nezohlednil ani fakt, že žalobce splnil všechny své studijní povinnosti kromě odevzdání a obhajoby diplomové práce. Žalobcova [obsahuje citlivé údaje] mu zabraňovala využívat nástroje individualizace studia. Žalobce rovněž argumentoval usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 188/04. [3] Městský soud žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že do činnosti vysokých škol smí zasahovat pouze v mezích zákona. Žalobce tím, že se zapsal ke studiu, souhlasil s organizací studia vysoké školy a jejími vnitřními předpisy, jejichž tvorba spadá do její samosprávné působnosti. Městský soud nemůže jakkoliv dotvářet tato pravidla nebo rozhodovat mimo ně, a to i kdyby shledal, že jsou vůči žalobci příliš tvrdá. Je pouze na uvážení vysoké školy, zda do svého studijního řádu zahrne institut maximální doby studia. Univerzita Karlova (dále jen „univerzita“) stanovila maximální dobu studia ve svém studijním a zkušebním řádu zcela transparentně. Mezi účastníky přitom není sporné, že stěžovatel tuto dobu překročil. Vydání rozhodnutí o ukončení studia z důvodu překročení jeho maximální doby není ovládáno správním uvážením, a děkan tudíž neměl jinou možnost než rozhodnout o ukončení studia žalobce. Rozhodnutí žalovaného by tedy mohlo být městským soudem zrušeno pouze tehdy, pokud by bylo vydáno v rozporu se zákonem, nikoli proto, že je vůči žalobci příliš tvrdé. Zákon dává vysokým školám možnost upravit různé výjimky z nastavených pravidel. Soudu nepřísluší hodnotit, zda jsou pravidla a (ne)existence výjimek z nich příliš přísná, ale zda jsou v souladu se zákonem, což v projednávané věci pravidla stanovená univerzitou (zejména stanovení maximální doby studia) jsou. [4] Městský soud se se žalovaným ztotožnil v tom, že jej žalobce o svých obtížích neinformoval včas. Pracovníci psychologické poradny jsou vázáni povinností mlčenlivosti, tudíž nemohou bez souhlasu studenta poskytovat informace studijnímu oddělení fakulty, což vyplývá i z Pravidel poskytování poradenských služeb a Etického kodexu pracovníků vysokoškolských poraden. Ze spisu neplyne, že by takový souhlas žalobce udělil, primárně však měl své problémy řešit přímo se studijním oddělením fakulty. Je věcí studenta učinit kroky k řešení problémů narušujících jeho studium; student naopak nemůže očekávat, že tyto kroky za něj bude činit sama univerzita. [5] Městský soud nepřisvědčil ani námitce přepjatého formalismu. Uvedl, že studijní a zkušební řád není vůči žalobci zjevně znevýhodňující. Obsahuje řadu institutů, které mohou studenti se specifickými potřebami využít za účelem řádného dokončení studia, jako např. individuální studijní plán ze zdravotních důvodů, status studenta se specifickými potřebami či přerušení studia z vážných zdravotních důvodů. Doba přerušení studia z vážných zdravotních důvodů se přitom nezapočítává do maximální doby studia. Žalobce žádný z institutů nevyužil; v odvolání navíc výslovně uvedl, že je nepotřebuje. Městský soud označil tvrzení žalobce, že by jejich využití s ohledem na svůj [obsahuje citlivé údaje] stav ani nebyl schopen, za krajně nepřesvědčivé, neboť žalobce dříve úspěšně žádal o přiznání individuálního studijního plánu z rodinných důvodů a dokázal se rovněž řádně a včas omluvit ze zkoušky z předmětu Správní právo III a ze státní závěrečné zkoušky. Žalobce byl navíc opakovaně ze strany studijního oddělení upozorňován na blížící se konec maximální doby studia. V tomto kontextu měl možnost žádat studijní oddělení o radu ohledně jeho možností, což rovněž neučinil. Městský soud vyhodnotil argument usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 188/04 jako nepřiléhavý. Nepřisvědčil ani argumentu, že by byl požadavek na včasné oznámení zdravotních potíží při žádosti o přerušení studia nebo o individuální studijní plán vůči němu diskriminační. [6] Dále městský soud nepřisvědčil námitce, že byl žalobce uveden studijním oddělením v omyl tím, že krátce před uplynutím maximální doby studia mu bylo sděleno, že neexistuje další možnost prodloužení studia. Názor studijního oddělení byl totiž pravdivý, neboť studijní a zkušební řád prodloužení maximální doby studia neumožňuje. K prodloužení této doby by nedošlo ani v případě, že by bylo žalobcovo studium přerušeno ze zdravotních důvodů, neboť to má za následek stavění maximální doby studia, nikoliv však její prodloužení. Městský soud dále uvedl, že na ukončení studia žalobce vlivem uplynutí maximální doby studia nemohla mít vliv ani skutečnost, že včas a řádně splnil téměř všechny studijní povinnosti, neboť i nesplnění jedné z nich (tj. v případě žalobce odevzdání a obhajoba diplomové práce v rámci maximální doby studia) je důvodem pro ukončení studia. [7] Městský soud pro nadbytečnost neprovedl stěžovatelem navrhované důkazy. Jednalo se o výslech zaměstnankyně studijního oddělení, zadání znaleckého posudku k posouzení žalobcovy schopnosti řádně a včas plnit povinnosti a výslech lékařů a dalších osob, u nichž žalobce v průběhu studia vyhledal odbornou pomoc. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [8] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [9] Stěžovatel namítá, že vnitřní předpisy univerzity poskytují možnost úpravy maximální doby studia. Podle čl. 3 odst. 2 písm. b) opatření rektora č. 28/2023 patří mezi základní nástroje podpory studentů se specifickými potřebami modifikace základních (technických a organizačních), dílčích obsahových stránek studia a kontrol studia nesnižujících studijní nároky. Maximální doba studia přitom ve smyslu čl. 17 odst. 1 studijního a zkušebního řádu a § 68 zákona o vysokých školách patří mezi organizační stránky studia, což platí i pro opatření modifikující studium pro studenty se zvláštními potřebami. Je pravdou, že těchto ustanovení předpisů univerzity se stěžovatel v žalobě nedovolával, činil tak však v odvolání proti rozhodnutí děkana. Žalovaný tudíž měl možnost rozhodnout o modifikaci maximální doby studia stěžova