4 As 211/2025 – Nejvyšší správní soud

4 As 211/2025- 27 - text As 211/2025-29 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobců: a) Z. H. a b) J. H., oba zast. JUDr. Františkem Scholzem, advokátem, se sídlem Na Příkopě 583/15, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: obec Ráječko, se sídlem nám. 1 máje 250, Ráječko, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 6. 2025, č. j. JMK 84333/2025, o kasační stížnosti žalobců proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2025, č. j. 30 A 60/2025-93, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků ani osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Blansko ze dne 27. 12. 2023, č. j. SÚ ZM 141/2023-MBK 64453/2023/Ša. Tímto rozhodnutím městský úřad zamítl žádost žalobců o dodatečné povolení stavby „Stáj a zázemí pro chov koní v Ráječku“ na pozemcích č. XA a XB v k. ú. X.. [2] Žalobci podali proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou spojili s návrhem na zrušení opatření obecné povahy – části územního plánu obce Ráječko. Krajský soud v Brně nejprve vyloučil návrh na zrušení opatření obecné povahy k samostatnému projednání a poté usnesením č. j. 30 A 60/2025-68 vyzval každého ze žalobců k zaplacení soudního poplatku 3.000 Kč. Usnesení bylo zástupci žalobců doručeno 30. 7. 2025. Žalobci však ve stanovené lhůtě 15 dnů od doručení výzvy soudní poplatek neuhradili; učinili tak až dne 18. 8. 2025. Dne 19. 8. 2025 podali u krajského soudu žádost o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku. Opožděnou úhradu soudního poplatku odůvodnili zdravotními problémy žalobkyně b) a pracovní vytížeností žalobce a). Krajský soud nadepsaným usnesením návrh na prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudních poplatků zamítl (výrok I), řízení o žalobě zastavil (výrok II) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení soudního poplatku. II. Obsah kasační stížnosti [3] Proti tomuto usnesení podali žalobci (dále též stěžovatelé) kasační stížnost. Uvedli, že soudní poplatek zaplatili po uplynutí stanovené lhůty z objektivních, vážných a omluvitelných důvodů. Žalobci krajskému soudu doložili zdravotní indispozici stěžovatelky b) i pracovní vytížení stěžovatele a), který je mezinárodním dopravcem strategických surovin a musí dodržovat přísná bezpečnostní opatření, a v důsledku toho nemá při práci přístup k telefonu a internetu. Krajský soud pochybil, když vyloučil návrh na zrušení části územního plánu obce Ráječko k samostatnému řízení. Stěžovatelé uhradili soudní poplatek za návrh na zrušení opatření obecné povahy i za žalobu proti rozhodnutí žalovaného ve lhůtě stanovené k zaplacení soudního poplatku za návrh na zrušení opatření obecné povahy. Pokud by tedy soud projednával celou věc v jednom řízení, nedošlo by k opožděné úhradě soudního poplatku za žalobu proti rozhodnutí. Zároveň stěžovatelé nesouhlasí s odůvodněním vyloučení návrhu na zrušení opatření obecné povahy k samostatnému řízení odlišným režimem soudního přezkumu a odlišným okruhem účastníků a mají za to, že řízení o žalobě proti rozhodnutí a s ní spojeném (incidenčním) návrhu na zrušení opatření obecné povahy je třeba vést společně. S rozdělením řízení jsou spojeny problematické důsledky, např. duplikování podání, účasti na jednání soudu, placení dvojího soudního poplatku a celková nepřehlednost řízení. Naopak vedení společného řízení je vhodné a hospodárné a nebrání mu ani odlišné vymezení účastníků řízení. [4] Krajský soud byl dále povinen vyhovět žádosti stěžovatelů o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku. Zákon o soudních poplatcích totiž nevylučuje postup podle § 40 odst. 5 s. ř. s., tj. prominutí zmeškání lhůty (rozsudek NSS ze dne 17. 5. 2012, č. j. 7 As 69/2012-20, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. II. ÚS 2125/24). Stěžovatelé zdůraznili, že požádali o prominutí zmeškání lhůty ještě před zastavením řízení. Právní úprava obsažená v zákoně o soudních poplatcích byla Ústavním soudem shledána ústavně konformní z toho důvodu, že zastavení řízení o žalobě nebrání opětovnému podání žaloby (nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20, bod 39). To však ve správním soudnictví není možné, neboť v mezidobí žalobcům uplyne lhůta pro podání žaloby, jako se stalo v projednávané věci. [5] Žalovaný ani osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnost nevyjádřili. III. Posouzení kasační stížnosti [6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobami oprávněnými proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelé jsou v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupeni advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [7] Kasační stížnost není důvodná. [8] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, bylo-li řízení o žalobě zastaveno, přichází pojmově v úvahu pouze kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., jako zvláštní ustanovení ve vztahu k ostatním důvodům podle § 103 odst. 1 s. ř. s. (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004-98, č. 625/2005 Sb. NSS). Nezákonnost rozhodnutí o zastavení řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. e) může obecně spočívat v nesprávném posouzení procesněprávní otázky soudem, nebo také v nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek, že došlo k zastavení řízení, a tím i k odmítnutí soudní ochrany, ač pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky (viz rozsudek NSS ze dne 17. 2. 2016, č. j. 6 As 2/2015-128). Kasačnímu soudu tak přísluší se v souzené věci zabývat pouze tím, zda bylo namístě řízení zastavit. [9] Stěžovatelé brojí proti procesnímu postupu krajského soudu, který usnesením ze dne 28. 7. 2025, č. j. 30 A 60/2025-65, vyloučil návrh na zrušení části opatření obecné povahy – územního plánu obce Ráječko, který byl podán společně se žalobou proti rozhodnutí žalovaného ve smyslu § 101a odst. 1 věty druhé s. ř. s., k samostatnému projednání. Krajský soud toto rozhodnutí odůvodnil tím, že vyloučení je vhodné, protože řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu a řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy mají odlišný procesní režim a odlišné vymezení účastníků řízení. [10] Obdobnými námitkami se již opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud ve své judikatuře. Podle ní je otázka vhodnosti spojení či naopak vyloučení věci k samostatnému projednání dle § 39 s. ř. s. zásadně otázkou uvážení krajského soudu a ani případné pochybení krajského soudu při takové úvaze až na výjimečné případy nezakládá vadu řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Např. v rozsudku ze dne 6. 9. 2024, č. j. 7 Afs 286/2023-24, k tomu zdejší soud uvedl: „K vyloučení některých žalob proti jiným rozhodnutím k samostatnému řízení zdejší soud uvádí, že spojení ani vyloučení věcí (§ 39 odst. 2 s. ř. s.) nemůže bez dalšího vést k jiné vadě řízení, která má za následek nezákonnost soudního rozhodnutí, a to i pokud je snad takové spojení nevhodné (srov. rozsudky ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 Afs 15/2008100, Ondřejovická strojírna, část IV/a, či ze dne 9. 5. 2016, č. j. 8 Afs 159/201549, bod 22). V nynějším případě nadto o nevhodnosti vůbec nelze mluvit, neboť ve vyloučené části stěžovatel napadal odlišná rozhodnutí, která byla vydána v samostatných řízeních a týkala se jiných zdaňovacích období.“ To, že vyloučení věci k samostatnému projednání (i pokud by nebylo vhodné), samo o sobě nezakládá podstatnou procesní vadu, vyplývá i z komentářové literatury: srov. Kocourek, T.: § 39 in: Kühn, Z., Kocourek, T. a kol: Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 301). [11] V nyní projednávané věci však vyloučení návrhu na zrušení opatření obecné povahy k samostatnému projednání nevhodné nebylo. Krajský soud přiléhavě poukázal na odlišný procesní režim řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§ 65 a násl. s. ř. s.) a řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy (§ 101a a násl. s. ř. s.), stejně jako na odlišný okruh účastníků řízení (řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy se vůbec neúčastní žalovaný v nynější věci, odpůrcem je obec Ráječko). Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že byť společně podaný návrh na zrušení opatření obecné povahy věcně souvisí s žalobou proti aplikujícímu rozhodnutí, v obou řízeních jsou posuzovány odlišné otázky. Mimořádnou okolností, která by mohla způsobit n